Taneční inscenace už od začátku pracuje s jasnými metaforami, ale také půvabnou jednoduchostí a minimalismem, který jí z části propůjčuje hostitelská scéna X10. Mezi jejími jevištními sloupy se rozprostírá nesvobodný svět Latinské Ameriky, který tvoří uprostřed černý baletizol, po levé straně postel a velká šachovnice a v pozadí stůl se šachovnicí. Všichni lidé, o nichž se zde bude mluvit, jsou totiž figurkami diktátorů, ostatně jak to komentuje voice over společně s úvodními titulky, které napomáhají srozumitelnosti: „Jsme děti krve, země a potu dělníků, jsme děti bavlníkových polí a slunce, které spaluje už od úsvitu. Jsme děti mačety, šéfa, majitele, podniků a politiků, kteří nás chtějí umlčet. Tohle je pro hlavy firem, pro mačety, které nejsou jen na sklizeň třtiny, ale také na sekání hlav.“ Právě voice over představuje mocný hlas masy lidí, kteří pod tíhou diktatur trpí a platí za ni svou svobodou, při čemž tvůrci se rozhodli jej tlumočit na začátku titulky a pak nechat pouze v původním znění, nicméně překlad celého textu si diváci mohou vzít společně s programem hned při vstupu do divadla. Jsem však sama ráda, že španělsky rozumím, tudíž do mě mnohem více bodají nejen pohybové kreace, ale i samotná slova, na něž tanečníci svými výkony odkazují.
Mocným scénickým prvkem se zde stává také light design, například hned při expozici je využito bodové světlo, když se na jevišti objevují zřejmě zmínění pohlaváři v podobě dvou tanečníků ve společenských kalhotách a bílých košilích, kteří mezi sebou vedou hned od prvního okamžiku souboj. Jednou je jeden hybatel a druhý loutka, pak zase naopak. Bodové osvětlení však naznačuje, že i oni jsou pod drobnohledem svého vůdce, což působí až úzkostlivě. Svou expresivitou a naléhavostí připomínají aktéři tuzemskou taneční performanci o populismu Jáma lvová Sabiny Bočkové a Johany Pockové. Jsou agresivní a divocí, pohybem expandují do prostoru. Postupně se však jejich gesta a taneční kreace automatizují a ztrácí na dynamice. Voice over totiž naráží na neustálé pracovní nasazení, kterého se po rukojmích diktatur vyžaduje. Jejich těla se proměňují v jednu masu, jež se stává nezřetelným stínem na černém baletizolu, využití přítmí v kombinaci s červeným light designem totiž poukazuje na dopady vykořisťování. Kontrastně však záhy ponurost střídá duet, ve kterém se svou radostí z pohybu dvojice vysmívá celému autoritářskému systému a rozpíná tanečními kroky prostor vnitřní svobody, kterou není možné ukrást.
Performance za pomoci světelného střihu nechává nahlédnout do několika dalších archetypálních situací, ve kterých se variuje zkoumání svobody a její možné scénické a taneční provedení s rozpětím expresivního a volného tance, od street dance až po tanec bachata. Působivý je například moment, ve kterém Bárbara Hernández hraje u stolu šachy pouze s bílými figurkami, protože diverzita zkrátka v diktatuře neexistuje, a Lukas Lizama se podle ní hýbe ve stylu street dance na zvětšenině šachovnice, což opět až nepříjemně ryje do absurdity a bezvýchodnosti lidí žijících nejen v Latinské Americe. Každý detail je v této inscenaci promyšlený, ať se jedná o rekvizity (například zmíněné bílé šachy), kostýmy nebo taneční variace, ale zároveň jako celek působí především autenticky a bez zbytečných příkras. O to hutněji vypovídá o daném tématu.
Zejména si lze povšimnout jednoho společného rysu všech scén, a to že performance začíná vně a končí uvnitř. Jako první se na scéně objevují úřednici manipulující se šachovnicí, ale posléze se proměňují v civilní obyvatelstvo, které nás pouští až do svých domovů nebo vězeňských cel. Z Bárbary Hernández se stává žena čekající na svého muže, který byl odveden a pravděpodobně uvězněn. Emocemi například překypuje část, ve které se ocitá Lukas Lizama sám na scéně a natahuje své tělo přes vratkou kovovou postel bez matrace. Ačkoliv nekřičí, díky jeho gestům víme, že jím interpretovaná postava trpí, zjevně se totiž jedná o vězně. Lizama po posteli skáče, jako by prožíval divoký sen, jeho tělo se drží v tenzi, což tvoří kontrast s předchozím obrazem, kde v jednom z promítaných videí bylo popírano mučení.
Inscenaci totiž lemují i ukázky a výstupy nejen obětí diktátorských režimů, ale samotných diktátorů, jako je Fidel Castro, François Duvalier, Augusto Pinochet, Manuel Noriega a August Pinochet. O to víc sílí výpověď celého divadelního kusu, který se stává scénickém manifestem všech umlčovaných nejen v Latinské Americe. Konfrontaci živého tance a promítaného materiálu pak naléhavě završuje svědectví ženy, která strávila 25 dní v koncentračním táboře a následně byla svázaná vyhozena z vrtulníku, zatímco oba tanečníci pietně svlékají své šaty a nechávají je položené na scéně. Děti diktatur vyhrály nad mlčením a hrou na šachovnici s jedním typem figurek.
Bárbara Hernández, Lukas Lizama: Děti diktatur
5. října 2025, 19:30 hodin
Divadlo X10, Praha
