Seznámení s protagonistkou skrze korespondenci
Snímek zachycuje poslední tři roky skladatelčina života, od chvíle, kdy ve dvaadvaceti (v roce 1937) odjela studovat na prestižní hudební školu École Normale de Musique de Paris. Režisér zvolil dokumentaristicky nejčistší formu, kterou talentovanou umělkyni představuje: cituje z jejích dopisů. Co Kaprálová chce říct, to říká. Ve filmu znějí především ukázky z korespondence, kterou směrovala ke svým rodičům, v mnohem menší míře pak ke svému velice krátkodobému manželovi Jiřímu Muchovi, a to v jedinečném přednesu Antonie Martinec Formanové.
V podání této herečky je Kaprálová autentická, přesvědčivá a věrohodná. Prostřednictvím hereččina přednesu nezní jen popis událostí; živě prožíváme i citová hnutí, radosti, bolesti a samozřejmě i milostná vzplanutí Vítězslavy Kaprálové. V dopisech je přitom mladá Vítězslava opravdu upřímná. Přiznává v nich svoji počáteční osamělost ve francouzské metropoli, milostná vzplanutí, složitý vztah s Bohuslavem Martinů či okouzlení místem svého bydliště („… Bydlím přerozkošně…“), finanční trable, ale i touhu pěkně se oblékat – a nedostatek peněz na módní doplňky. („Prosím, rezervujte si pro mě ještě několik stokorun, klobouk byl nad moje finanční možnosti,“ píše domů). Samozřejmě informuje své blízké i o svých uměleckých úspěších.
Kariéra mladé muzikantky se začala rozbíhat opravdu slibně. Jenže pak přišla válka, tíseň, kam se podíváš, Němci obsadili Československo a mířili do Francie. V jednom dopise rodičům do Brna například Kaprálová píše: „V Paříži se chystají na válku. Čekáme napjatě, co řekne dnes Hitler. Myslíme, že to bude směrodatné pro celý vývoj situace.“ Dopisy umělkyně, jejíž rozlet byl náhle zastaven, jsou tedy i cenným svědectvím společenské a politické situace oněch měsíců a dní ve Francii. Situace se stává stále tíživější. Manévrovací pole Kaprálové bylo navíc velmi zúženo jejím stále se zhoršujícím zdravotním stavem. Poslední dopisy výjimečné komponistky nejsou veselé. Člověk by ji chtěl chytit za ruku a dodat alespoň trošku naděje. I to potvrzuje, že režisér uchopil její příběh nejlepším možným způsobem.
Vítězslava Kaprálová má co říct i dnešku – a nejen umělcům
Současně chválím i další důležitou linku snímku: přesahy a odkazy osobnosti a tvůrčích počinů Vítězslavy Kaprálové i do dnešní společnosti. Film prolínají záznamy ze zkoušek hudebních těles i sólistů, kteří nacvičují některá skladatelčina díla v Česku i za hranicemi. Velice působivé jsou například záběry z nácviku na škole, kde Kaprálová před bezmála devadesáti lety studovala, tedy na pařížské École Normale de Musique. Jsou o to působivější, že vedení orchestru se ujala jedna ze studentek školy, brazilská dirigentka Bianca Maretti. Sympatická muzikantka hledá jednak cestu ke Kaprálové kompozici, jednak k orchestru konzervatoře, a přitom se učí budovat si u členů souboru respekt. Diváka napadne, že tak nějak vše zmíněné hledala od roku 1937 i Vítězslava Kaprálová, která měla kromě skladatelských i dirigentské ambice. A to nejen na půdě pařížské hudební školy. Maretti je navíc Kaprálové podobná i po tělesné stránce. V hraném filmu by naši umělkyni mohla skvěle ztvárnit, v Zárubově dokumentu jako by obě mimořádné ženy splynuly v jednu. Alespoň pro mě.
Mluvím tak o dalším z kladů filmu: nabízí možnost sledovat vznik koncertního tvaru od počátečních fragmentů k dokonalé souhře. Ponor mladých muzikantů do kompozičního myšlení mladé české skladatelky a pochopitelně i do zamýšleného pojetí brazilské muzikantky se stále prohlubuje. Divák se tak stává svědkem vzrušujícího procesu sbližování uměleckých vizí dirigentky a orchestru. Podobně vzrušující cestu k dokonalému provedení skladby vidíme ve filmu Kaprálová několikrát, filmaři ji akcentují prostřednictvím několika dalších uměleckých osobností. V dokumentu vystupují například český operní pěvec Adam Plachetka, světoznámý britský violoncellista Steven Isserlis, šéfdirigentka Jihočeské filharmonie Alena Hron, hlasový kouč a klavírista z University of Michigan Timothy Cheek, muzikoložka a zakladatelka The Kapralova Society Karla Hartl či Erik Entwistle, klavírista, pedagog a dlouholetý zaujatý propagátor odkazu Vítězslavy Kaprálové. Dokument se i díky nim stává barevným hudebním zážitkem.
Po stopách skladatelky
Filmaři se s kamerou vypravili i na místa, která jsou s někdejším pobytem a studiem české umělkyně spjatá: nahlédli do pokoje, kde bydlela – a z jeho balkónu divákům nabízejí výhled, který Kaprálová milovala; dostali se k menze, kam skladatelka mající věčně hluboko do kapsy chodila na obědy; u vchodu do École Normale de Musique de Paris konstatují, že průčelí včetně nápisu s názvem školy vypadá úplně stejně jako za časů Vítězslavy Kaprálové; navštívili ulice a nábřeží, po kterých se procházela. Ve strhující a současně dojemné sekvenci snímku nás Karla Hartl s Erikem Entwistlem zavedou ke kostelu se zvonohrou, která Vítězslavu Kaprálovou inspirovala ke skladbě Šest malých variací na zvony kostela St. Etienne du Mont. „Mají větší název, než jsou samy. Ale to jim neubírá na kráse,“ píše Kaprálová domů s tím, že spolu s Bohuslavem Martinů se právě zabývají jejich vydání tiskem. „Zvony tohoto mého nejmilejšího kostela jsou C – E – D, C – E – D, C – D,“ pokračuje v dopise. Muzikanti ve filmu pak jednak rozebírají zmíněné ladění zvonů, jednak citují Jiřího Muchu: „Vzít téma ze zvonkohry a napsat na ně skladbu, je jako příběh ze špatného filmu.“ „Ale přesto – výsledek je dobrý. Je to její nejlepší skladba,“ hodnotí kompozici Erik Entwistle, který pak její část zahraje – za soustředěného poslechu svého nádherného vlčáka. Film Kaprálová je prošpikován několika podobně lidsky vřelými momenty. Ovšem navýsost „lidský“ a citlivý je celý film.
Koleda milostná
Důležitým motivem dokumentárního filmu je samozřejmě vztah Vítězslavy Kaprálové s Bohuslavem Martinů. Dozvíme se o něm zejména to, co o něm říká sama skladatelka ve své korespondenci. Z dopisů je patrné, že pouto mezi umělci vzniklo z lásky k hudbě a díky jejímu společnému prožívání – bylo to pouto velice hluboké. Absolutnímu naplnění bránil jednak věkový rozdíl mezi Kaprálovou a Martinů, jednak skutečnost, že skladatel byl ženatý. Film nicméně pracuje na bourání stereotypu, který ve vztahu k Vítězslavě Kaprálové někteří lidé cítí, když mladou umělkyni berou především jako žačku a milenku Bohuslava Martinů. Ano, po příchodu Vítězslavy Kaprálové do Paříže jí komponista podal pomocnou ruku a zdokonaloval ji v kompozičním umění, jedním z hlavních důvodů byla ale i skutečnost, že mladičká Vítězslava zprvu neuměla příliš dobře francouzsky, v Paříži se teprve rozkoukávala a navazovala kontakty s okolím. Oba tak spolu logicky trávili hodně času.
Kaprálová ovšem na francouzskou školu přišla už jako do velké míry zralá skladatelská osobnost. S Martinů se pak v tvorbě často popichovali, škádlili, byla mezi nimi zdravá tvůrčí rivalita rovnocenných partnerů. Ta je vidět například na skladbě Koleda milostná, ve které každý zvlášť a po svém vytvořil skladbu na motivy lidového textu ze sbírky Františka Sušila. Je zajímavé konfrontovat přístupy obou skladatelů, a taky sledovat ego Vítězslavy Kaprálové, která v dalším z dopisů popisuje debaty s Martinů nad oběma skladbami: „Nyní když se ho ptám, která je lepší, jestli ta jeho nebo ta má, tak se jen škrábe za uchem a říká – no, copak mám ztratit všechen respekt u vás, kdybych přiznal, že ta vaše? Nic… ta moje je lepší!“ Jedna zajímavost: dodnes vycházejí obě kompozice často společně, v jednom svazku.
Kaprálová tedy zdaleka nebyla „jen“ žačkou Bohuslava Martinů. Byla cílevědomou umělkyní, která chtěla dobýt svět. „Její otec chtěl, aby vedla jeho hudební školu. A ona chtěla být na světové scéně.“ I tyto věty ve snímku zazní, a to z úst Erika Entwistla. Stejně jako další, možná odvážné srovnávací tvrzení: „Kdyby Bohuslav Martinů zemřel v pětadvaceti letech, nikdo by o něm nikdy neslyšel. Kaprálová vytvořila do svých dvaceti pěti let zralá díla, která dodnes znějí ze světových pódií.“ Dirigentská a skladatelská poloha u ní přitom byly v rovnováze. Chtěla se stále učit, zdokonalovat, a přitom dělat svět krásnější. Nebýt nepříznivých osudových okolností, mohla toho opravdu hodně dokázat. Film se věnuje i těmto okolnostem.
Dokument ukazuje výjiečnou osobnost především jako člověka
Na snímku je znát, že se na něj režisér spolu s producentkou Alicí Zárubovou Tabery pečlivě připravovali. Studovali filmové i listinné archivy, uvážlivě a se znalostí reálií vybírali respondenty svého filmu, před natáčením absolvovali důkladné oblídky. A vyplatilo se. Současně si dali záležet i na obrazové a zvukové stránce dokumentu. Ve spolupráci s kameramankou Ninou Bernfeld, střihačem Josefem Krajbichem a sounddesignérem Martinem Stýblem „mají na svědomí“ příjemný, v pravém smyslu slova audiovizuální zážitek, tedy pro uši, oči, mozek i srdce. Film dává nahlédnout do intenzivních tvůrčích dílen, kde se rodí dokonalé interpretační podoby kompozic Vítězslavy Kaprálové, přičemž poměr hudebních a mluvených pasáží je vyvážen na lékárnických vahách – nabízí srovnání stavu a podoby některých čtvrtí a pamětihodností současné Paříže se stavem metropole 30. let minulého století, představuje muzikanty a muzikology, kteří se upřímně a s láskou starají o odkaz české komponistky a zasazují ho do dobových souvislostí a samozřejmě dává znít úžasné hudbě, která posluchače pohladí po duši. Hudbě, která je ve svém vyznění přívětivá, a přitom stále moderní, samozřejmě kompozičně i myšlenkově propracovaná a celosvětově vysoce ceněná. Z filmu je jasné proč.
Navíc – a možná v první řadě – ukazuje Zárubův dokument Vítězslavu Kaprálovou jako člověka. Jako mělkyni, která toužila po dosažení významných profesních met, ale současně po lásce a přátelství. Jako dceru milující své rodiče. Jako dívku, kterou těšil zájem mužů. Zkrátka jako mladou ženu, která měla našlápnuto k úspěchům, profesně se jí začínalo dařit, ale prožívala i své osobní vztahy a taky strach o osud země – ať už československé, nebo francouzské. A postupem doby začala cítit, že její čas na tomto světě je krutě vyměřen. Přesto do svých posledních chvil měla v hlavě spoustu osobních i uměleckých plánů. Věřím, že film režiséra Petra Záruby Kaprálová ji představuje přesně takovou, jakou byla.
Kaprálová
Premiéra: 12. února 2026
Tvůrčí tým
Režie, scénář a námět: Petr Záruba
Producentka: Alice Tabery
Dramaturgie: Eliška Cílková
Kamera: Nina Bernfeld, Petr Záruba
Střih: Josef Krajbich
Sound Design: Martin Stýblo
Kreativní producentka ČT: Věra Krincvajová
Hudba: Vítězslava Kaprálová a Eliška Cílková
Partner projektu: The Kapralova Society (Karla Hartl)
Vyrobili: CINEPOINT, Česká televize
Za podpory: Státní fond audiovize, Jihomoravský filmový nadační fond, Ministerstvo kultury, Národní plán obnovy, Evropská unie – Next Generation EU
