Vracíte se do Prahy, abyste zde uvedl skladbu Thin Ice od Ondřeje Adámka. Jak jste se s touto skladbou a jejím autorem seznámil?
Skladbu napsal Ondřej Adámek přímo pro mě. Seznámili jsme se před několika lety, kdy jsem měl možnost vyslechnout jednu z jeho vlastních kompozic, kterou sám dirigoval. Byl jsem naprosto nadšený, a když jsme se poté osobně setkali, zeptal jsem se ho, zda by měl zájem napsat pro mě houslový koncert. To bylo přibližně před třemi, možná čtyřmi lety. Postupně mi předkládal první koncepční náčrty a výsledná podoba díla předčila má očekávání.
Světová premiéra proběhla minulý týden a setkala se s mimořádně příznivým ohlasem. Je to dílo plné radosti, ale zároveň i hlubokého výrazu a fascinující barevnosti. Mám z něj skutečně velkou radost.
Můžete přiblížit, jak jste skladbu studoval? Již dříve jste zmínil, že zde nalezneme ne deset obvyklých smyčcových technik a barev, nýbrž dvě stě! Jak jste v Thin Ice hledal svůj vlastní zvuk?
Přístup k Ondřejově skladbě se neobejde bez představivosti. Základním interpretačním klíčem je pro mě představa jakési rozbouřené, až exaltované lidové hudby. Je to folklór posunutý na hranici expresivní nadsázky. Interpretační techniky jsou sice náročné, ale rozhodně ne nesplnitelné.
Obzvláště v pomalé větě se otevírá prostor pro zvukovou imaginaci, která evokuje hudbu minulých epoch. Tato krajnost výrazových prostředků i fyzická intenzita hry jsou přesně tím, co mě na houslích přitahuje: možnost jít až na samou hranici zvuku a přitom zůstat v radostném, téměř tělesném kontaktu s nástrojem.
Má kamarádka houslistka, která vaši hru i osobnost obdivuje už řadu let, s vámi kdysi absolvovala mistrovský kurz. Hrála Bachovu Partitu h moll a vy jste ji prý vyzval, aby hrála „dětštěji a naivně“. Co tím přesně myslíte a jak tuto vlastnost uplatňujete ve vlastní bachovské interpretaci?
Hudební interpretace je podle mého názoru v zásadě jednoduchá věc. Velmi často zjišťuji, že pokud čteme noty soustředěně, bez předsudků a s upřímnou snahou porozumět skladatelovu záměru, nezůstává mnoho nejasností. Skladby hrané po staletí ovšem postupně získaly silnou patinu nejrůznějších interpretací.
Co s tím můžeme udělat? Když hovořím o naivní dětskosti, mám na mysli hru, při níž na koncertním pódiu následujete to, co k vám v danou chvíli přichází přirozeně – bez předpojatosti a s oporou v notovém zápisu. To samozřejmě předpokládá, že respektujete dynamiku a tempa, která skladatel předepsal. Ale v samotném okamžiku hry nepřemýšlíte o tom, kdo jste a jaký obraz sebe sama chcete prezentovat. Sledujete hudbu, sledujete její linie – a v drtivé většině případů, jak sám zjišťuji, to opravdu není složité.
Čím prostší je řešení, tím silněji může zasáhnout. A kontakt s publikem se tak přesouvá z roviny osobní prezentace interpreta k přímému dialogu mezi skladatelem a posluchačem.
Jak se vyvíjela vaše technika a držení nástroje v průběhu let? Zkoušel jste někdy hrát například bez ramenní opěrky?
Ano, po určitou dobu jsem – byť jen omezeně – zkoušel hrát bez ramenní opěrky. Z dlouhodobého hlediska jsem však dospěl k tomu, že právě ramenní opěrka mi poskytuje největší pohodlí i pocit svobody.
Jinak bych řekl, že za čtyřicet let koncertní praxe ten pocit vnitřního napětí či zápasu, který je přirozenou součástí veřejného vystupování, postupně slábne. Každým rokem se cítím uvolněnější a svobodnější – i u technicky náročných skladeb. Není to něco, na čem bych mohl vědomě pracovat – přichází to samo od sebe a skrze přesvědčení, že to, co dělám, má smysl. Přestává jít o to, jak nás druzí posuzují. Jde o hudbu.
Používáte nějaké specifické, třeba i netradiční techniky nácviku a zapamatování skladeb? Údajně jste v minulosti hrával na housle a současně četl romány Karla Maye – je tomu tak dodnes?
V současnosti cvičím poměrně málo, spojení hry s četbou by nedávalo příliš smysl – ostatně v okamžicích, kdy cvičím, jde zpravidla o práci na nové skladbě, při níž souběžná četba nepřipadá v úvahu. V mládí jsem si to mohl dovolit především při práci na stupnicích a etudách. Dnes, když cvičím, tak většinou doma na rotopedu.
Vstupuje hudba i do vašich snů?
Ve snech jsem se setkal s většinou svých hrdinů – s Mozartem, Beethovenem, dokonce i s těmi, kteří nejsou v mém repertoáru příliš zastoupeni, jako třeba Debussy nebo Gustav Mahler. Mluvil jsem snad se všemi…
Když mi bylo zhruba deset až čtrnáct let, četl jsem s nadšením jejich životopisy. Byli to moji hrdinové – lidé, kteří svým dílem znovu utvářeli svět. Tvořili z vlastní potřeby, nikoliv proto, aby vydělali co nejvíce peněz. Mnozí z nich zemřeli v bídě a zapomnění, opuštěni svým okolím. Tvořili, protože tvořit prostě museli. A to je pohled na život, který mi je velmi blízký.
Co vás dnes ve světě klasické i jiné hudby zajímá nejvíce – a proč?
Ze všeho nejvíce mě zajímá hudba, která z nás – hráčů i posluchačů – vytváří komunitu a která je prostoupena empatií. Hudba, která ukazuje naše temné a zranitelné stránky.
Teď je pro hudbu skvělé období v tom smyslu, že si stále více uvědomujeme, že skladatelé jako Beethoven či Schubert nebyli žádní nedotknutelní polobozi, jejichž dílo je třeba obestírat patetickou monumentalitou a neprostupnou vážností. Byli to lidé jako my. V současné době, kdy hrají nenávist a agrese tak velkou roli, může sdílený umělecký prožitek skrze společnou radost i dojetí obnovit pocit sounáležitosti – s lidmi i skladateli. Právě tuto sjednocující sílu hudby považuji dnes za nejcennější.
Děkujeme za rozhovor!
