Strhující tóny skladby Vjezd gladiátorů budou známé každému, kdo někdy navštívil cirkus, ale kolik lidí by dokázalo pojmenovat jejího skladatele, natož aby věděli, že byl žákem Dvořáka? Julius Fučík byl jen jedním z mnoha žáků Antonína Dvořáka. Dodnes jsou v paměti Josef Suk a Vítězslav Novák, ale jsou i další, jako například Oskar Nedbal, skladatel populární Valse triste, kteří stojí za to, aby se o nich vědělo více.
Tato nově vytvořená antologie – pokračování předchozího souboru The Many Loves of Antonín Dvořák – má připomenout bohatství a rozmanitost českých skladatelů, kteří vzešli z Dvořákovy mistrovské třídy na pražské konzervatoři v 90. letech 19. století a na počátku 20. století. Dvořákova metoda výuky byla podle všeho velmi osobitá. Byl přísným učitelem – čím talentovanější byl žák, tím větší nároky na něj kladl. Jeho budoucí zeť Josef Suk, který patřil mezi prvních „dvanáct vyvolených“, mimořádně talentovaných studentů, však vzpomínal především na laskavost a upřímnost svého učitele: „Z každého jeho slova vyzařovala moudrost a po škole ho celá třída doprovázela domů. Bylo to, jako by apoštolové a učedníci následovali Krista.“ Vítězslav Novák, jenž se ke třídě připojil později, to viděl trochu jinak: „Dvořákova škola byla přísná, ale prospěšná jako studená sprcha. Nikdy však nebyl pedantský a originální nápad chválil s neskrývanou radostí.“
Vedle Suka a Nováka je v této antologii zastoupeno dalších sedm Dvořákových žáků, kteří všichni plodně následovali rady svého velkého učitele: „Kdo chce komponovat, musí si zvyknout myslet a pracovat samostatně… Umělecká osobnost, to je to hlavní.” Kromě již zmíněného Julia Fučíka a Oskara Nedbala k nim dále patří Jaroslav Kocian, Adolf Piskáček, Vojtěch Kuchynka, Rudolf Karel a Arnošt Praus.
