Po nedávné úspěšné spolupráci Jiřího Habarta se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu se mladý dirigent vrací, aby s tělesem provedl velký a romantický program. „Odehrajeme tři zajímavá díla. Začneme se Zdeňkem Fibichem a Předehrou k opeře Šárka. Ve stejném romantickém duchu se přeneseme do prakticky neznámého Koncertu pro koloraturní soprán od Reinholda Gliera. Večer završíme jednou z pro mě osobně nejvíce erotických symfonií Sergeje Rachmaninova, monumentální záležitostí v e moll.“
Ve Fibichově opeře Šárka z roku 1894 je patrná zvýšená pozornost k českým hudebním tradicím. Jako k „pravé národní opeře“ k ní byli vstřícní i ti, kdo Fibichovi do té doby vytýkali kosmopolitismus a wagnerismus. Z celého díla, stejně jako z předehry, zřetelně vyplývá, že středobodem opery není reflexe dobového ženského emancipačního programu, ale druhé dějství vyplněné vášnivým milostným duetem Šárky a Ctirada.
Koncert pro koloraturní soprán a orchestr od Rachmaninovova vrstevníka Reinholda Gliera vznikl v roce 1943 a hlas je v něm nástrojem s téměř neomezenými možnostmi. Od melancholického a lyrického Andante až po humornou vokální brilantnost Allegra je tato neobvyklá skladba naplněna zdobnými arabeskami a delikátní vokální gymnastikou. Vzhledem k absenci textu je realizace ponechána výhradně na interpretce.
Od Rachmaninova opodstatněně očekáváme naléhavou a vášnivou hudbu pozdního romantika, mistrovsky instrumentovanou, energicky rytmickou a vitálně roztančenou, v melancholických pasážích přinášející nakažlivě znějící melodie a lyrický výraz. Tohle všechno rozhodně platí o jeho symfoniích. Druhá z nich, majestátní i jemná, rozezpívaná i extatická, rozsáhlá a široce rozmáchlá, vrátila autorovi tvůrčí sebevědomí, pochroumané v mládí během roků bolestivého uměleckého hledání a nejistoty.
