Odvaha věnovat prostor soudobé písni
U písní jsou důležité i texty a posluchači by jistě přivítali v některých případech (Miloš Orson Štědroň, Jiří Gemrot) alespoň názvy jednotlivých písní, u všech pak i stručné vysvětlení autorského záměru. Bohužel, jak to často bývá u menších pořadatelů, informace v programu směřovaly pouze k osobním údajům o autorech a interpretech, které si lze snadno před nebo po koncertě samostatně vyhledat. Možná by večer oživilo stručné autorské vyjádření přítomných skladatelů ke skladbám. To nic nemění na ocenění odvahy agentury věnovat se soustavněji současné tvorbě, která, bohužel, poslední dobou nezískává u aktivit menších pořadatelů podpory Ministerstva kultury a města Prahy, pro které je stále nejdůležitějším kritériem návštěvnost (tedy prodejnost).
Pokud se aktuálně projednávané „honorářové řády“ pro režim v grantových žádostech ministerstva nastaví nediferencovaně a zároveň bude chybět dostačující podpora z veřejných zdrojů, možná budeme slýchat soudobou tvorbu méně často – a to výhradně v lůně velkých pořadatelů. Menší pořadatelé, často v produkci samotných umělců, přitom dovedou podpořit své kolegy v opomíjených oblastech. Mají v koncertním životě občerstvující funkci a je v nich odváděna náročná práce nastudování neobehraného, a tedy posluchačsky rizikového repertoáru bez marketingových bublin.
První cyklus Miloše Orsona Štědroně (1973) Slavonic songs z r. 2024 s podtitulem Cyklus písní na texty slovanských romantických básníků přinesl sedm textů autorů různých národností slovanského okruhu. První text Josefa Václava Sládka „Svět je blín a člověk je v něm zrnem…“ byl uvozen složitou zahuštěnou harmonií s dramatickou konstatací, která prošla různými výrazovými odstíny až k stručně vyseknutému závěru. Návazné Videnie (Vize) Michaila Jurjeviče Lermontova s ruským textem si více pohrává s emoční dynamikou, jak je i typické pro okruh ruské kultury. Obsahově ovšem navazuje na skeptické vidění světa: Jestliže ve Sládkovi je svět místem klamu a jedu a člověk v něm jen nepatrným „zrnkem,“ pak Lermontův vizionář zůstává osamocen.
Slovenský text Pavla Orsága Hviezdoslava Krasopaní představil impresivní a přece jen harmoničtější styl v souladu s poněkud archaizujícím opěvováním krásy. Moja piosonka (Moje písnička) polského emigranta Cypriana Norwida zní nostalgií po domově v temnějších impresích. V kontrastu k ní následoval text bulharského Christo Boteva „Borba“ (Boj) s odhodlaným a heroickým výrazem i v hudebním ztvárnění tohoto básnického „manifestu“ boje za svobodu. V této písni mimořádně dobře vynikl pevný hlas a frázování Romana Janála (připomeňme, že mu zřejmě bulharština nedělá problémy, protože studoval i v Sofii). Závěrečná Čarobná frula (Čarovná píšťala) shrnuje texty více autorů a vrací i reprízou úvodní Sládkův text.
Miloš Orson Štědroň je pro mne, obdobně jako jeho otec Miloš Štědroň, autorem pracujícím intelektuálně s různými styly, s divadelní perspektivou, pohráváním si s různými reintrepretacemi. K tomu patří i fakt, že Slovanské písně nazval anglicky, což je v Česku „trendy“, ale vlastně tím zamlžuje autorský záměr, který by se dal předpokládat (jak specifičtí, nebo sourodí jako Slované jsme, což je aktuální i vzhledem ke geopolitické situaci). Pro performery je náročné v jeho stylu najít fungující míru emotivnosti a intelektuálního nadhledu. Sládek i Lermontov pro mne v tomto menším prostoru kostela s velkou resonancí mohli být méně hlasití a dramaticky vypjatí. Mohl znít komorněji a u Lermontova snad i lyričtěji.
Hledání výrazu v náročném repertoáru
Podobný vjem jsem měla u následného cyklu Jana Klusáka (1934) Hořkosti z r. 2014 (opět na texty Josefa Václava Sládka) zejména u hudebně oproštěné Trávy jako symbolu odolnosti obyčejného člověka: „roste tiše, a i když je pošlapaná, zvedá se…“ nebo u Slzy jako výrazu bezeslovného smutku. Všechny použité texty jsou de facto v Sládkově poetice „hořké“ ve smíření, takže bych uvítala i prostší vokální projev. Klusák není patetický, tíhne ke zjednodušení, a i když v písních více než většinou výrazově obohacuje strukturu zahuštěním nebo harmonickým chvěním, v zásadě ze Sládka „vytahuje“ jeho smysl pro jednoduchost.
Luboš Sluka (1928) je autorem skvěle a široce řemeslně ukotveným. Těží maximum z tradičních zdrojů a povyšuje je svou konkretizovanou tvořivou invencí, proto je také dobrým autorem filmové hudby. Zní přirozeně a přitom zajímavě. Cyklus Kladské písně ze sbírky Josefa Š. Kubína z r. 1984 pojal zcela svébytně. Jde především o hudební ztvárnění smyslu textů, nikoli jen autorské aranžování. Bylo zřejmé, že se Romanu Janálovi písně dobře zpívají, vyniklo výborné frázování, které dělá text srozumitelným. Klavír v nich není doprovodným nástrojem, ale partnerem dotvářejícím atmosféru písní.
Další sbírkou před přestávkou byly Slukovy Písně renesanční z r. 1957, soubor tří písní s typickou tématikou zdvořilé kurtoázie a filosofickým přemítáním o pomíjivosti krásy – Angelo Poliziano: „Nebuď tak pyšná na svou krásu paní, protože krása trvá jenom čas…“, Torquato Tasso s temnější milostnou tématikou neopětované lásky a Michelangelo Buonarroti s tématem pomíjivosti krásy. Písně renesanční svou reinterpretací renesančního humanistického stylu s důrazem na pečlivou deklamaci patří k nejoblíbenějším kusům a v přednesu Romana Janála měly i suverénní mužný projev.
Jiří Gemrot (1957) patří k autorům, jejichž hudební „jazyk“ zní velmi přirozeně, a přitom do detailu promyšleně. Ačkoli měli interpreti z náročnosti jeho cyklu Kapitoly lásky na verše Paula Verlaina obavy, provedení nakonec vyznělo skvěle. Hudba je impresivní a sleduje jemné významové záhyby textů (Čas milenců, Splín, Pospěš si, Žena a kočka, Vilnost, Svržená láska, Spánek). Každý z těchto odstínů lásky – dočasnost, melancholie, neklid, koketérie, chtíč, skepse i rezignace nachází nejen v hlasové stylizaci, ale především klavírním partnerství čitelné korespondující básnické odstíny. Umět vtělit do hudby bezprostředně čitelnou sémantiku v souladu s textem je svébytným mistrovstvím, které ne každý autor dokáže provést. Možná k tomu napomáhá i cvičená sluchová pozornost k detailům kompozic i jiných autorů, kterou Jiří Gemrot roky praktikuje jako hudební režisér.
Zřetelnost, řemeslo a partnerský dialog jako silné momenty koncertu
Cyklus Sapientia I/Moudrost z r. 2000 (rok uvádím podle partitury) Jiřího Temla (1935) je zcela jiného charakteru. Přesouvá se od pocitové a prožitkové roviny u Verlaina v předchozím cyklu k hodnotám a etice čerpající (předpokládám) ze zdrojů Knihy moudrosti. Řazení částí má svoji logiku od vztahu Přátelství/ Amicitia přes Čas/Tempus k hodnotě vnitřního Bohatství/Divitiae, Smrti/Mors jako ztišení a zastavení až k přesahu vyššího osvícení, duchovní Slávě/Gloria. Hudební styl je více deklaratorní, rétorský. Vyústění do harmonií, dur/moll, zvolená tempa i gradace souvisejí s charakterem částí. Přátelství je relativně hudebně sošné, nejde o vyjádření citů, ale hodnot přátelství. Čas je mnohem dynamičtější, proměnlivý, ale i návratný, Bohatství (míněno spíše jako vnitřní bohatství) je plné akcentů a energie, Smrt tiše kráčí a ústí do smířlivé harmonie, závěrečné Gloria je triumfální a pevné. Velmi dobře zvolený závěr celého koncertu.
Celkově mi druhá polovina koncertu přišla interpretačně suverénnější, i hlas Romana Janála vyzněl vyrovnaněji i ve vyšším rejstříku a v souladu s prostorem. Klavírní party nebyly rozhodně snadné, Gemrotův cyklus interpretoval Daniel Wiesner z rukopisu. Je třeba ocenit tyto drobnější události, které mimo větší cykly a festivaly mají i při veškeré snaze v návalu různých kulturních událostí v Praze obtížnou marketingovou a PR pozici. Vracím se k tomu, že při vyhodnocování podpory z veřejných zdrojů by nemělo unikat, že i tyto menšinové projekty mají svůj neocenitelný význam, který se mnohdy ukáže až zpětně. Samozřejmě, současná tvorba ještě neprošla sítem času a je kvalitativně rozkolísaná, ale to k tomu patří. A v porovnání např. s výtvarnem, literaturou a tancem se hudební nabídka (vyjma pop music v nejširším smyslu slova) jeví u nás jako velmi zakonzervovaná a přispívá k tomu i koncepční přístup veřejných dotací, bez kterých se tyto projekty neobejdou.
Barevný svět soudobé písně
24. února 2026, 19:00 hodin
Kostel sv. Vavřince pod Petřínem, Praha
Program
Miloš Orson Štědroň: Slavonic songs (2024), cyklus písní na texty slovanských romantických básníků
Jan Klusák: Hořkosti (2014), cyklus písní na texty Josefa Václava Sládka pro baryton a klavír (1. Tráva, 2. Roky táhnou, 3. Slza, 4. Sen, 5. Sbohem, 6. Také, 7. Volání)
Luboš Sluka: Kladské písně (1984) pro baryton a klavír ze sbírky Josefa Š. Kubína (Dyš sem k vám chodíval, 3. Žádnej neví jako já, 4. Dyš má milá husy pásla, 5. Měsíček vyšel z hory ven)
Luboš Sluka: Písně renesanční (1957). 3 písně na texty: Angelo Poliziano, Tarquato Tasso, Michelangelo Buonarroti v překladu Jana Vladislava
Jiří Gemrot: Kapitoly lásky (2019), cyklus písní na verše Paula Verlaina
Jiří Teml: Sapientia I (2000), cyklus písní na latinské texty pro baryton a klavír (Amicitia, Tempus, Divitiae, Mors, Gloria)
Účinkující
Roman Janál – baryton a umělecký garant projektu
Daniel Wiesner – klavír
