Než vůbec překročíme práh samotného sálu, začíná se odvíjet nenápadná, leč klíčová předehra. Diváci jsou již ve foyer zapojeni do drobné interakce – performeři zde sbírají rozsypané míčky a publikum je zaúkolováno, aby jeden z nich našlo. Kdo ho objeví, má si jej ponechat u sebe a s tímto drobným tajemstvím v dlani se jít usadit do hlediště. V ten moment se oba aktéři představí stejným jménem – Sam. Ačkoliv se tento úvodní rituál může zdát jen jako hravé prolomení čtvrté stěny, ve skutečnosti nám tvůrci podávají interpretační klíč k inscenaci: na jevišti totiž nebudeme sledovat interakci dvou odlišných lidí, ale jedinou rozpolcenou osobu vtělenou do dvou těl.
Samotná expozice na jevišti si dává záměrně načas. Vizuálně podmanivý, leč relativně dlouhý obraz ukazuje Andreje, jak za sebou přes celou scénu těžce vláčí bezvládné tělo Lukase. Tento vleklý proces, kdy ho pozvolna, téměř až s rituální péčí staví na nohy, působí svou syrovostí jako stvoření mýtického Golema z hlíny vlastního podvědomí. Ačkoliv se tato pasáž může na první pohled zdát zbytečně natahovaná a její mírné zkrácení by úvodní dynamice prospělo, dramaturgicky dává jasný smysl.
Vzápětí se totiž ukáže, že Andrej s sebou po celou tu dobu fyzicky vláčel svou vlastní minulost – minulou verzi sebe sama. Minulé já zde nevyhnutelně dohání to současné a mezi nimi celou dobu visí ono neurčité „to něco“ („that thing“), zpočátku hmotně zachycené ve formě jediného žonglérského míčku. V průběhu večera se tento objekt postupně rozkrývá jako samotný život – zprvu se sice ztělesňuje v čase, vášni či penězích, následně se však začne „převtělovat“ do dalších a dalších míčků. Význam se tak plynule přelévá a z původních atributů postupně obsáhne mnohem širší spektrum lidského bytí a prožívání. Tímto chytrým zmnožením se z obyčejných žonglérských rekvizit stává spletitá síť vzpomínek a vnitřních pochodů, s nimiž se obě verze jedné osobnosti musí tváří v tvář konfrontovat.
Právě do tohoto neustálého vrstvení významů tvůrci mimořádně inteligentně zapojují mluvené slovo. Základním stavebním kamenem se jim často stává magické číslo tři, jakási „svatá žonglérská trojice“. Jak se objekty na scéně množí, trojice míčků na sebe v daných situacích bere vždy jinou, konkrétní podobu. Jednou zástupně tvoří minulost, přítomnost a budoucnost, jindy ryze praktickou peněženku, mobil a klíče, nebo rovnou ztělesňují intimní vztahovou dynamiku: „it is you, it is me, it is us“. S onou významovou proměnlivostí jde navíc ruku v ruce i nenucená jazyková hravost. Multilinguální hříčky, v nichž se angličtina prolíná s češtinou, nečekaně prohlubují existenciální podtón celé scény. Z obyčejného žonglování s anglickým Y a I se tak obratem stává zamyšlený povzdech „why am I“.
Nejsilnější aspekt inscenace se však skrývá v její až hmatatelné intimitě a obnaženém zkoumání sdílené lidské zkušenosti. Právě zde dává vyniknout mimořádnému fyzickému i mentálnímu napojení obou performerů. V jejich podání se tanec, manipulace s objekty a herecký projev nespojují jen mechanicky, nýbrž přirozeně srůstají v onu slibovanou „žonglérskou romanci“, v níž každý pohyb těla či hod míčkem nese tíhu skutečné emoce.
V tomto křehkém souznění pak samotné míčky ožívají. Stávají se aktivními aktéry, kteří umějí vzdorovat, cyklit se v neřešitelné smyčce, nebo definitivně odjet pryč. Znamenitě vypointovaná je v tomto ohledu scéna, kdy si performeři po zemi posílají míček pojmenovaný jako úzkost, který se k nim neustále vrací. Naopak míček představující panictví se s jemnou sebeironií odkutálí do dálky a už se nikdy nevrátí.
Atmosféru pečlivě dobarvuje práce se světlem (Judita Mejstříková), jež určuje ráz proměnlivého prostředí. Od počáteční chladné modři, evokující pocit dvou trosečníků, se přes oranžovou barvu konfliktu dostáváme až k temně zelené, značící smířlivou cestu k sobě samému. Boční svícení navíc krásně protahuje stíny těl a dodává scénám půvab. Světelný design neplní pouze funkční či ilustrativní roli, nýbrž se stává klíčovým estetickým prvkem, který vizuálně podtrhuje a umocňuje křehkou poetičnost celé této intimní zpovědi.
Zvuková krajina si naproti tomu dlouho vystačí pouze s přirozenými ruchy vycházejícími od samotných performerů. Teprve později, s jejich postupným fyzickým propojováním, se prostorem rozezní intenzivní bubny a vzápětí i překvapivé hudební podkresy s country motivy. Ty do inscenace vnášejí sympatické odlehčení – včetně úsměvného hudebního „easter eggu“ v podobě skladby Cotton Eye Joe od kapely Rednex. Hudba tu však netvoří pevnou kostru, slouží spíše jako atmosférický podkres pro volně plynoucí asociační proces, kterým se performeři ubírají ze svého výchozího bodu k cíli.
Ačkoliv může zapojení country působit významově poněkud nečitelně, skvěle podtrhuje celkovou hravost inscenace. Ta se naplno projevuje v neobyčejně kreativní práci s rytmem a mluveným slovem. Tvůrci totiž přicházejí s působivým nápadem, kdy jednotlivým rozestavěným míčkům přiřadí konkrétní pojmenování, které při dotyku s objektem vysloví nahlas (např. vášeň, čas, peníze). Následným prohazováním míčků pak mění nejen samotné pořadí slov, ale pohrávají si i s pauzami – fyzická vzdálenost, kterou mezi nimi na zemi vytvoří, totiž přímo úměrně určuje délku pomlky v jejich mluveném projevu. Vzniká tak nesmírně důmyslná zvukově-prostorová hříčka, která divákovi neotřelou formou usnadňuje pochopení toho, co se na scéně i v nitru performerů zrovna odehrává.
Přestože má inscenace nosnou dynamiku a organicky střídá hravé momenty s těmi hlubšími, její celkový tvar působí ještě poněkud neusazeně. Projevuje se to především v některých abstraktních tanečních pasážích, které postrádají údernost předcházejících pohybových gagů. Toto kolísavé fázování naneštěstí oslabuje i samotný závěr, který se drolí do několika na sebe nepříliš sourodě navazujících obrazů. Vizuálně strhující moment, kdy veškeré míčky – a s nimi symbolicky i celý Samův dosavadní život – dopadají vysokým obloukem na zem, totiž vzápětí střídá taneční výstup, který dosavadní dynamiku spíše utlumí. I když se zřejmě snaží vyjádřit vnitřní smíření, svou nejednoznačností způsobuje, že vybudované napětí ztrácí pevnou konturu a pozvolna se vytrácí. Právě kvůli tomuto rozvolnění pak nedokáže naplno rezonovat ani samotná tečka. Závěrečné gesto, při němž je ono magické „to něco“ vráceno do publika divákovi z úvodu, sice myšlenkově krásně uzavírá kruh, ale chybí mu ráznější akcent, který by celé dílo po předchozím zklidnění sebevědomě ukotvil.
I přes toto finální rozvolnění je ovšem Flotsam a Jetsam ve svém jádru neobyčejně hravým, nápaditým a hluboce lidským počinem. Tato intimní žonglérská romance možná potřebuje ještě pár repríz, aby všechny její vržené významy s jistotou dopadly na své místo, už nyní ale dokáže z obyčejných míčků poskládat neobyčejně citlivou a upřímnou zprávu o tom, jak náročné – a přitom osvobozující – může být smíření s vlastní minulostí.
Lukas Bliss a Andrej Štěpita: Flotsam a Jetsam
12. února 2026,
Kulturní stanice Galaxie, Praha
Realizační tým:
Dramaturgie: Roman Poliak
Sound design: David Herzig
Scénografie: Karolína Konvička Srpková
Light design: Judita Mejstříková
Objektová supervize: Filip Zahradnický
Produkce: Cink Cink Cirk, Jana Ada Kubíčková
Účinkující
Lukas Bliss, Andrej Štěpita
