Vaše monografie o Slávě Vorlové (1894–1972) zaplňuje mezeru o této skladatelce s tak pohnutým osudem a zajímavým skladatelským vývojem. Dosud bylo možno nejrozsáhlejší informace nalézt na webu Společnosti Vítězslavy Kaprálové, které vytvořila a spravuje nikoli česká, ale kanadská společnost! Z čeho a kdy povstal váš zájem o Slávu Vorlovou?
Vznik monografie Slávy Vorlové je prostý: Jednoho dne, někdy po roce 1980, u nás zazvonil elegantní pán, dr. Vladimír Hloch, vdovec po Slávě Vorlové s prosbou, abych napsala knihu o Slávě Vorlové. Patrně na mne dostal doporučení v Českém hudebním fondu, předtím jsem totiž napsala několik medailonků českých skladatelek, například Josefíny Brdlíkové, Marie Constanc Drdové, Evy Petrové a dalších.
Měla jste k dispozici velmi podrobné deníky Slávy Vorlové. Jak byste je charakterizovala?
Sláva Vorlová si psala své zápisky povíce na volné listy. Byla literárně velmi čilá od mládí, psala si verše i eseje, posléze vzpomínky. Veškerá její přebohatá literární pozůstalost, včetně korespondence, je uložena ve Státním okresním archivu v Náchodě. Kromě toho existuje pět Klevetních knih vázaných ve skvostném safiánu, což jsou pečlivé zápisky všech, kdo se účastnili pravidelných barrandovských hudebních soiré, která Vorlovi pořádali od roku 1933 až do válečného roku čtyřiačtyřicátého. Nelze dopočítat dny a hodiny, které jsem v Náchodě strávila.
Jak ve svých denících Sláva Vorlová vidí sama sebe? A jak moc je její pohled odlišný od toho, jak ji vnímali lidé kolem ní.
Sláva Vorlová nebyla zahleděná do sebe, byla žena odjakživa tvůrčí, vždy dychtivá po vzdělání hudebním, literárním i jazykovém. Měla silné sociální cítění, byla vysoce společenská a štědrá a takto ji vnímali i lidé kolem ní. Možná právě tyto vlastnosti, nejenom fakt, že byla válečná vdova (Rudolfa Vorla zastřelily jednotky SS před jejíma očima 8. května 1945), způsobily, že veškeré sankce uvalené na ni v osmačtyřicátém coby buržoazní vykořisťovatelku, nevedly k tomu, aby byla vystěhovaná, byť vila jí byla zabavená. Vždy se jí zastaly i tehdejší uliční výbory.
Z jakých dalších zdrojů jste čerpala? Jak obtížné bylo se k nim dostat?
Hlavním zdrojem byla „zlatá truhla“, do níž ukládala Sláva Vorlová všechny své kompozice a Vladimír Hloch mi ji na krátký čas zapůjčil ke studiu. Je uložena v Českém muzeu hudby v Praze. Velmi důležitým zdrojem je také literární pozůstalost Vladimíra Hlocha, která je uložena v Památníku národního písemnictví. Vladimír byl důležitým spolupracovníkem skladatelky, byl jejím libretistou, konzultantem, životní oporou.
Jak jste monografii koncipovala?
Od počátku bylo mým záměrem popsat nejenom samotný život skladatelky Vorlové, ale snažila jsem se zachytit veškeré hudební dění v čase, ve kterém žila a tvořila. Proto má kniha ten několikatisícový rejstřík jmen muzikantů, se kterými spolupracovala a jejichž koncerty navštěvovala. Chtěla jsem, aby nezapadli do zapomnění.
Kniha je bohatá na ikonografii. Kde a jak jste ji získávala?
Ten bohatý fotodokumentační materiál je nejenom v archivu v Náchodě, též z Českého muzea hudby. Poutavou podobu dal knize grafik Jáchym Šerých, znalec oboru.
Jak dlouhá a trnitá byla vaše cesta od rozhodnutí napsat monografii o Slávě Vorlové po její vydání?
Ta cesta byla vskutku trnitá. Základní impuls k vydání přišel od brněnského nakladatelství Host. Tam přijali knihu s velkým nadšením, poslali ihned smlouvu. Nicméně záhy přišlo oznámení, že svůj závazek ruší, neboť zasedání celé redakční rady rozhodlo, že knihu o hudbě vydávat nebudou. Patrně se zkušenostmi s excelentním vydáním obsáhlé dvoudílné janáčkovské monografie z pera Johna Tyrrella zakusili, že hudební tematika není žánr zrovna nejžádanější. Všechna další nakladatelství, která jsem oslovila, měla odpověď stejnou – o knihu o hudbě nemají zájem… Požádala jsem posléze Ministerstvo kultury o dotaci a vydala ji vlastním nákladem.
Kompoziční styl Slávy Vorlové prošel značným vývojem. Jak ho vysvětlujete a hodnotíte?
Sláva Vorlová měla dokonalé kompoziční školení u Vítězslava Nováka a především u Jaroslava Řídkého, který své žáky vždy vedl k tvůrčí svobodě. Byla hudebně velmi vzdělaná, měla státní zkoušky z klavíru, ve Vídni na konzervatoři studovala zpěv, u svatovítského varhaníka Antonína Jandy studovala hru na varhany. Její hudební zájem byl enormní a neustrnula v navyklých souvislostech. Nové trendy hudby ji zajímaly vždy. Už v roce 1916 slyšela v Praze Schönbergova Pierrota Lunaire. Striktní dodekafonismus, kompoziční zásada, že žádný tón se nesmí ve zvolené dvanáctitónové řadě opakovat, jí nevyhovoval, zvolila svůj styl serielních kompozic, vytvářela své numerologické řady. Velkým mentorem jí byl basklarinetista Josef Horák. Aleatoriku použila poprvé právě v sólové skladbě pro něj, v Droleries basclarinettiques op. 63. Tehdy už sedmdesátiletá skladatelka plná elánu dokázala vstoupit do světa nové hudby.
Ačkoli byl osud Slávy Vorlové velmi pohnutý, nejen z její tvorby je zřejmé, že měla smysl pro humor. Odkud ho podle vás čerpala? A jak byste její humor charakterizovala?
Nevím, zda bych to nazvala humorem. Rozhodně oplývala velkým životním nadhledem, který měl podstatu právě v jejím tvůrčím potenciálu a zaměření. Ale vlastně máte pravdu, humor skutečně prokazuje, a to hned v několika opusech. Jsou to báječně Neučesané myšlenky pro baryton a klavír op. 70, zhudebněný výběr aforismů Stanisława Jerzyho Lece, též Stručné úvahy pro soprán, alt a klavír op. 89 na slova Miroslava Holuba. A je třeba zmínit také Abecedu pro dva hlasy a klavír op. 91. Zkrátka zhudebněná abeceda.
Co na osobnosti Slávy Vorlové obdivujete nejvíc?
Její nezlomný tvůrčí elán. Ostatně tvorbou překonávala všechny své nekonečné deprese, kterými trpěla coby pronásledovaná buržoazní kapitalistka, byvší majitelka zestátněné firmy Vorel, velké a velmi prosperující továrny na výrobu klobouků.
Za ty, kteří vaši knihu ještě neznají, se zeptám – jaký měla před válkou Sláva Vorlová společenský statut?
Velmi vysoký, byli milionáři. Firma Vorel – Továrna na výrobu dámských klobouků, kterou s Rudolfem svou pracovitostí a skvělou obchodní vizí vybudovali na podnik velké prosperity, jim umožnil koupit dvouparcelu v tehdy módní lokalitě Barrandov a jejich funkcionalistická vila se dodnes prezentuje jako architektonický skvost.
Jak se podařilo „kloboučnici“ vytvořit společenský salón v barrandovské vile?
Svou vilu budovali Vorlovi od počátku jako domov hudby, nechali postavit komfortní hudební salón, tudíž hned, jak byla v roce 1933 vila hotova, přišli první hudební hosté. Vytvořili si i své smyčcové Barrandovské kvarteto. Setkávali se k muzicírování rádi a pravidelně každý týden v rozmanité, nejen muzikantské společnosti provázené hostitelskou štědrostí a vstřícností. Vilu dávala k dispozici také zahraničním koncertním umělcům, zejména hostům Pražského jara, aby tak pomohla festivalu ve startu.
A prozraďte budoucím čtenářům, proč a jak vznikl pseudonym Slávy Vorlové Mira Kord?
Mira Kord je vtipná hříčka dvou slov – Miroslava a akord. Tento pseudonym používala Sláva Vorlová (křtěná byla Miroslava, ale odjakživa užívala zkrácenou verzi jména) pro několik svých tanečních písní, od kterých si v roce 1950 v soutěži vypsané Československým rozhlasem slibovala možnost finančního příjmu. V té době velmi strádala, totálně drcena milionářskou daní, kterou musela platit, byť jí veškerý firemní majetek byl dávno zabaven. V soutěži neuspěla, písně byly shledány jako málo masové. Dříve, ve spolupráci s Červenou sedmou, tehdy slečna Sláva Johnová, užívala pseudonym Lily Karminová.
Žen skladatelek nebylo v té době mnoho. Proč myslíte, že se nesblížila s o třicet let mladší Vítězslavou Kaprálovou?
Nebylo příležitosti a snad ani důvodu – Vítězslava Kaprálová byla Brňanka a pak hlavní část svého života žila v Paříži. Sláva Vorlová, ač feministické vyčleňování komponistek neměla v oblibě, nejednou svým kolegyním vyšla vstříc. Například když přijel do Prahy Karl Fritz Bernhard německý kritik a propagátor ženské hudební tvorby, uspořádala u sebe setkání skladatelek. Blízce se přátelila zejména s Ivankou Loudovou a Martou Jiráčkovou.
Strýcem Slávy Vorlové byl Jiří Červený, advokát a zakladatel Červené sedmy. Kromě rodinného pouta je pojil i umělecký vztah. Jiří Červený byl otcem Soni Červené. Podle toho, co píšete, o sobě Sláva Vorlová a o generaci mladší Soňa Červená věděly. Znaly se nějak blíže?
Soňa Červená říkala Slávě teto, dokonce v roce 1956, kdy začínala svou operní kariéru ve Státním divadle v Brně, si od Slávinky vyžádala její písňový cyklus Stesk. Chtěla jej pro svůj recitál, který plánovala v Klubu moravských skladatelů. Na koncert nakonec nedošlo. Strmý kariérní vzestup a též vědomá emigrace z obav před StB vrhl Soňu Červenou do světa a její návrat domů patří do času, kdy Sláva Vorlová již nežila. Inu dramatické 20. století.
Anna Šerých je česká muzikoložka a publicistka, která se dlouhodobě věnuje dějinám české hudby 20. století se zvláštním zřetelem k tvorbě skladatelek a k rehabilitaci neprávem opomíjených kapitol české hudební historie. Publikovala řadu medailonů a studií o pozapomenutých osobnostech, mimo jiné o Josefíně Brdlíkové, Marii Constanc Drdové či Evě Petrové, které zasazuje do širšího kulturního a společenského kontextu. Její publicistická činnost zahrnuje recenze koncertů, operních inscenací nebo nahrávek do odborných časopisů Opus musicum, Harmonie, Hudební rozhledy a dalších médií včetně webu Opera PLUS.
