Tichá vlna melancholie
První skladbou večera byla všeobecně známá kompozice amerického skladatele Samuela Barbera (1910–1981) Adagio pro smyčce, op. 11 z roku 1938 (orchestrální verze druhé věty Smyčcového kvartetu h moll z r. 1936). Pro velký úspěch této koncepčně promyšlené skladby vytvořil skladatel i verzi pro sbor na text Agnus Dei (1967). Adagio okamžitě zpopularizoval italský dirigent Arturo Toscanini, který ji premiéroval s NBC Symphony Orchestra v roce 1938.
Skladba pracuje minuciózně s postupnou gradací ve všech parametrech neoromantického stylu a představuje tak jednu dlouhou emocionální vlnu. Barber vychází z jednoduchého motivu, který postupně krokově rozšiřuje, polyfonně imituje mezi skupinami smyčců a stoupá po výškovém registru. Další gradace probíhá v harmonii, která se postupně zahušťuje a chromatizuje, oddaluje katarzní kadenci.
Posledním prostředkem je postupně stoupající dynamika od pp do vysokého dlouze drženého i harmonicky napjatého nedořečeného fff, po kterém následuje generální pauza zhruba ve 2/3 skladby. Po ní se skladba náhle láme k pianissimu, které přináší postupné, ale rychlejší zklidnění.
Úspěch skladby mimo jiné pramení z mimořádné nápodoby dynamiky lidských emocí (včetně onoho ticha po vrcholu) a přibližného zlatého řezu umístění vrcholu. Ono stálé oddalování rozuzlení, zakódované do všech parametrů kompozice a melancholický tón nesený tempem a harmonií přináší paradoxní kladný (katarzní) prožitek ze smíšené extáze a melancholie, při níž se dostává do blízkosti jako u Wagnera prožitek lásky a smrti. I proto se zřejmě skladba stala užívanou mj. při pietních aktech (v USA při pohřbech prezidentů).
Když si přečteme komentáře pod různými nahrávkami skladby na YouTube, jsou velmi osobní a dojemné. Lidé se svěřují, že jim skladba pomohla v konkrétních těžkých chvílích, že se jí „nemohou nabažit“ apod. Trefuje se do jednoho z antropologických modelů a vypovídá, že hudba má ze všech umění nejvyšší potenciál rychlé a hluboké katarze. Patří k rodině Mahlerova Adagietta z jeho 5. symfonie nebo třeba svou náladou, i když stylově již odlišnou, k Pavaně za mrtvou infantku Maurice Ravela.
Může se zdát, že tak evidentní koncepce je jednoduchá pro provedení, ale právě její jasná kompoziční průzračnost a pomalé tempo klade nárok na každý detail – krásný tón a jeho nasazení, legato, plynulost a rozsah gradace, vyváženost zvuku nástrojových skupin. Smetanova síň akustice moc nepřeje. Z mé pozice jsem slyšela první housle ne tak jasně, jak by bylo optimální (i u ostatních skladeb), ale určitě mimořádně krásně vyzněl poslední výdech a jeho zastavení v závěru skladby.
Mahlerova bolest mezi světlem a smířením
Následovaly Písně o mrtvých dětech Gustava Mahlera z let 1901-04 na texty pěti básní Friedricha Rückerta. Skladatel je vybral z objemného počtu více než čtyř stovek, které básník napsal po smrti svých dvou dětí v letech 1833–34. Mahlerova dcera Maria Anna zemřela až v roce 1907 ve věku necelých pěti let, nicméně to někdy vyvolává u interpretů obavy z určité magické přitažlivosti smrti aktivním prožitím sugestivního díla.
Cyklus je zařazován a nahráván poměrně často, ale kompoziční styl dovoluje různé odchylky v interpretaci. Zajímavé je, že Mahler neurčil hlas. I když je text psán z pozice otce – nejjasněji je to zřetelné ve verši v písni Wenn dein Mütterlein v překladu Vlasty Reittererové proneseném ve forte: „Ach, otcovské štěstí vratké, jak příliš bylo, příliš krátké!,“ je zde přirozeně přítomen i ženský zklidňující element blízký náručí Boží, nejsilněji v závěru cyklu: „…bouře už nemůže na ně, chrání je Boží dlaně. Spí jako v matčině klíně.“ (v němčině nikoli v „klíně“, ale „Mutter Haus“).
Bella Adamová a jemnost mahlerovského výrazu
Tomáš Netopil i Bella Adamová mají široký stylový záběr od baroka po současnost a oba mají ve svém repertoáru jako jedno z těžišť Mahlerovo dílo. Z jejich barokního uměleckého setkání můžeme připomenout koncert v rámci Kroměřížské akademie 2025, z Mahlerovské interpretace Belly Adamové například její nedávné vystoupení s písněmi Almy a Gustava Mahlerových 9. dubna 2025 se SOČRem. V rozhovoru, který vyšel na Opera PLUS před koncertem, se zpěvačka svěřila, že konkrétně Písně o mrtvých dětech si poprvé zazpívala v úpravě pro smyčcový kvartet se svými kolegy v Holandsku, kde koncertuje často. Na YouTube je např. možné si poslechnout i její Urlicht z Chlapcova kouzelného rohu.
Hlas Belly Adamové je disponován pro Mahlera svojí krásnou, v rejstřících vyrovnanou plnou netlačenou barvou, mistrovstvím, jakým zvládá náhlá pianissima i na obtížných místech. Ostatně, sama v rozhovoru uvedla, že inspirací pro hlasový trénink byla pro ni Mahlerova píseň Ich bin der Welt abhanden gekommen, kterou známe i v brilantním uměleckém podání Magdaleny Kožené.
Zajímavé je i porovnat přednes Belly Adamové např. s mužskou verzí, která byla velmi zdařilá a je také k nalezení na YouTube. Jedná se o nahrávku SOČRu z r. 2017 s dirigentem Ondrejem Lenardem a rakouským barytonistou Markusem Werbou.
Werba má velmi pregnantní a srozumitelnou deklamaci, pevný a flexibilní hlas, podobně jako Bella Adamová, ale např. text Wenn dein Mütterlein, který je vlastně intimní vzpomínkou na „děti ve dveřích“, „kde se usmívala tvářička tvá malá, když s radostí v očích pak překročila práh, když nebyl ještě strach…“ zpívá mnohem dramatičtěji a zatemňujícím způsobem, aniž by byl zvláštní důvod, než Bella (i jiné ženské interpretky). Text tak může dostávat v mužském a ženském provedení určité (možná i typické) odchylky.
Mahler je velmi pečlivý i ve využití nástrojové a dynamické symboliky. Všechny básně mají v sobě rozměr Světla a naděje a smíření, které je podtrženo světlou nástrojovou i hlasovou barvou a jemným rejstříkem. V tom jsou nároky na hlas, které Bella Adamová s nadhledem splňuje, a může se tak věnovat výrazovým nuancím textu, které jsou u Mahlera velmi pečlivě prokomponované. Bella navíc v poslední básni (snad i více, než je obvykle – a líbilo se mi to) text zdramatizovala skoro až do parlanda. Je z ní v tu chvíli cítit temperament a chuť na scénické dramatické role. Co se týče orchestru, tak vysoké nároky jsou kladené zejména na horny, komorně odhalené, a tam jsem cítila trochu nervozitu v nástupech, což je pochopitelné. Opět chyběla jasnost prvních houslí, ale nic zásadního. Úspěch byl zaslouženě mimořádný.
Sukova pohádka mezi lyrikou a dramatem
Posledním kusem koncertu byla Sukova Pohádka, op. 16 z let 1899–1900, orchestrální suita z hudby k dramatu Radúz a Mahulena, kterou u nás mimořádně zpopularizovalo zfilmování s Magdou Vašáryovou a Janem Třískou z roku 1970 v režii Petra Veigla.
Připomeňme na okraj, že suita byla také vybrána jako dílo pro interpretaci České filharmonie společně s žáky ZUŠ pod vedením Petra Altrichtera.
Podle sdělení dramaturga Pražských filharmoniků Martina Rudovského je tento kus také oblíbeným dílem Tomáše Netopila. Je typický svými leitmotivy – nejvíce úvodním a závěrečným lyricky sladkým houslovým „tématem lásky“ orchestraci nejčastěji s harfou a dřevy a dramatickým „tématem kletby“ v žestích a nižších smyčcích s chromatickými sestupy a ostrými akcenty.
Největší rozdíly v interpretaci se obvykle nacházejí v intermezzu Hry na labutě a pávy, která by spíš podle názvu indikovala využití Pavány, než stylizaci na pomezí polky a skočné v silně Dvořákovském výrazu. Netopil zvolil svižné tempo a výraz „od podlahy“, což je časté v unesení reminiscencí na Dvořáka a jeho „lidovost“, nicméně zde bych i při myšlence, že se má jednat o dívčí rozpustilé skotačení, pro sebe upřednostnila jemnější výraz a možná i pomalejší tempo. To jsem naslechla právě třeba u Altrichtera, který zpomalením a určitými zatěžkávajícími akcenty dosáhl přece jen o něco větší důstojnosti v pozadí, kterou tam cítím. Jinak mi bylo trochu líto, že jsem opravdu ze svého místa slyšela méně první housle, které mají ve skladbě svou zpěvnou nosností stěžejního milostného tématu tak zásadní roli.
Přesto musím na závěr zdůraznit, že to byl mimořádně krásný (a to je to správné slovo) a dojemný koncert, který z velké části zahraniční publikum rozhodně okouzlil a ocenilo ho po výmluvném tichu v obou částech dlouhým potleskem.
Tomáš Netopil a Bella Adamova
4. března 2026, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň, Praha
Program
Samuel Barber: Adagio pro smyčce, op. 11
Gustav Mahler: Písně o mrtvých dětech/ Kindertotenlieder (Nun will die Sonn´so hell aufgeh´n, Nun seh´ich wohl, warum so dunkle Flammen, Wenn dein Mutterlein, Oft denk ich, sie sind nur ausgegangen!, In diesem Wetter)
Josef Suk: Pohádka, op. 16 (O věrném milování Radúze a Mahuleny a jejich strastech, Intermezzo – Hra na labutě a pávy, Intermezzo – Smuteční hudba, Runy kletba a jak byla láskou zrušena)
Účinkující
Bella Adamová – mezzosoprán
Pražští symfonikové
Tomáš Netopil – dirigent
