Verdi se ke své „zbloudilé“ (libreto Francesco Maria Piave, premiéra v benátském Teatro La Fenice v roce 1853) inspiroval divadelní podobou románu Dáma s kaméliemi Alexandra Dumase mladšího, kterou viděl při návštěvě Paříže v roce 1852. Snad tato „činoherní“ inspirace napomohla Verdimu zkomponovat operu, která má nejen silný příběh, ale i divadelně působivou dramatickou strukturu. Možná i to vedlo Královskou operu v roce 1994 pro nové nastudování Traviaty k angažování činoherního režiséra. Bylo to v době, kdy operní publikum přijímalo činoherní režiséry, kteří se začali objevovat v opeře s nedůvěrou. Královská opera vsadila na jednoho z nejvýraznějších činoherních, filmových a televizních režisérů té doby, sira Richarda Eyra (*1943).
Eyre byl tehdy uměleckým ředitelem britského Národního divadla a jeho filmová, televizní i divadelní tvorba mu vynesla řadu ocenění. Traviata byla jeho první prací v opeře, scénu navrhl Bob Crowley. První uvedení této inscenace dirigoval Sir Georg Solti, v hlavních rolích vystoupili Angela Gheorghiu, Frank Lopard a Leo Nucci. Inscenace se tehdy vysílala i v televizi a existuje z ní DVD záznam.
Dnes už je činoherní/herecké propracování rolí samozřejmostí a ve srovnání s dnešními standardy se už přece jen Eyreho inscenace nejeví po více než třech desítkách let od svého vzniku tak výjimečná, aby bylo potřebné ji opakovaně recyklovat. Královská opera Eyrovu Traviatu „opráší“ zpravidla tehdy, kdy má k dispozici výraznou trojici protagonistů. Jakkoli ředitel Covent Garden Oliver Mears na začátku přenosu aktuální sestavu sólistů vychvaloval, z jeho slov se dalo dovodit, že k nasazení této inscenace vedly i praktické, finanční důvody: Traviata je spolehlivý hit a podle Mearse vyvažuje divácky méně atraktivní tituly.
Pověstný zub času se podepsal na scénografii Boba Crowleyho. Hlavně v prvním jednání byla scéna zaplněna sedacím nábytkem natolik, že pro sbor (a obzvláště pro vyčlenění protagonistů z davu stěsnaných hostů) bylo málo místa. Zůstalo u vzájemného vítání a loučení proloženého naléváním šampaňského a přípitky. Podobně předimenzovaný hrací stůl na večírku u Flory ve druhém jednání oslabil konfliktní a vypjatou hru Alfreda s baronem natolik, že výzva na souboj i v rámci přenosu zanikla. A namísto bankovek vmete Alfredo Violettě pod nohy titěrné žetony. Taneční vstup cikánských „toreadorů“ na stole se strnulými úsměvy působil trapně jako z kašírované televizní estrády. Naproti tomu sál venkovské sídla s dlouhým stolem v první části druhého dějství vyznívá až příliš rozlehle, jakkoli Crowley ještě nepověšenými obrazy, které jsou poskládané na zemi, vystihl, že si milenci svoji domácnost teprve zařizují.
Vedle výpravných a vskutku nádherných kostýmů měla být diváckým magnetem albánská sopranistka Ermonela Jaho (*1974). Roli Violetty má zažitou od svých 17 let, kdy ji v roce 1991 poprvé zpívala v Tiraně. Mezinárodní pozornost v této roli jí přineslo vystoupení v Marseille v roce 2005. Průlomem se stal její debut v Covent Garden v roce 2008, kdy pohotově zaskočila za nemocnou Annu Netrebko a sklidila obrovský aplaus. V přestávkovém rozhovoru při kinopřenosu zmínila, že Violettu zpívala už více než třistakrát. Čas je ovšem nemilosrdný, zvláště při detailních záběrech kamer. Měla jsem pocit, že Jaho hlavně koloratury už nezpívá s dřívější bravurou a musí si „vypomáhat“ hereckou zkušeností s rolí koketní obletované kurtizány i upřímně milující ženy donucené vzdát se své lásky. Až vědomí definitivního konce ve třetím jednání, kdy umírající padá do Alfredovy náruče, dodalo jejímu výkonu psychologickou přesvědčivost.
Do role jejího milence Alfreda Germonta byl obsazen italský tenorista Giovanni Sala (*1992), který touto rolí v Covent Garden debutoval. Působil jako dychtivý naivní mladík, který se bezhlavě zamiloval do zkušené kurtizány. Nic proti věkovému rozdílu v milostném vztahu, ale Violettin vztah působil spíš jako láska mateřská. Jevištní „chemie“ tohoto páru nefungovala. A Salův kultivovaný, nicméně subtilnější lyrický tenor zatím nemá dramatičtější gradaci pro vášnivější výraz.
Dvojici milenců doplnil v roli Alfredova otce Giorgia Germonta ruský barytonista Aleksej Isajev (*1989), pro tuto roli naopak nezvykle mladý (Violetta působila v tomto obsazení jako výrazně starší než otec i syn Germontové). Třebaže vládně robustním barytonem, jeho herecké ztvárnění při přenosu s detailními záběry vyznělo staticky a nevýrazně i kvůli tomu, že většinou zpíval s přivřenýma očima.
Ovšem tradičně spolehlivý výkon podal orchestr pod vedením italského dirigenta Antonella Manacordy, který v Covent Garden debutoval v roce 2019 právě Traviatou. Jemnou dynamikou, pomalejšími tempy a výrazem souzněl s pojetím Ermonelly Jaho, avšak při kinopřenosu působil v síle zvuku orchestr předimenzovaně v místech, kde plní pouze doprovodnou roli.
Od inscenace londýnské Královské opery zařazené do prestižních přenosů do kin jsem očekávala víc. V květnu nás čeká Siegfried, pokračování projektu Prstenu Nibelungova Richarda Wagnera, který postupně v Covent Garden kompletuje svrchovaná dvojice dirigenta Antonia Pappana a režiséra Barrieho Kosky s Andreasem Schagerem jako Siegfriedem a Christopherem Maltmanem v roli Wotana/Poutníka.
Giuseppe Verdi: La traviata
Přenos do kin představení 14. února 2026 Královského baletu a opery, Covent Garden, Londýn
22. února 2026 kino OC Flora
Inscenační tým
Dirigent: Antonello Manacorda
Režie: Richard Eyre
Režie revivalu: Simon Iorio
Scénografie: Bob Crowley
Světelný design: Jean Kalman
Pohybová režie: Jane Gibson
Účinkující
Violetta Valéry – Ermonella Jaho
Alfredo Germont – Giovanni Sala
Giorgio Germont – Aleksei Isaev
Flora Bervoix – Elen Pearson
Gastone de Letorères – Giorgi Guliashvilli
Baron Douphol – Sam Hird
Annina – Veena Akama-Makika
Markýz d’Obigny – Ossian Huskinson
Dr Grenvil – Barnaby Rea
Orchestr a sbor Královské opery Covent Garden
