Původně divadelní Shakespearova hra z roku 1597 se dočkala ikonických operních, baletních i filmových zpracování. Do zhudebnění příběhu veronských milenců se pustila jména od Charlese Gounoda, Hectora Berlioze až po Petra Iljiče Čajkovského. Žádná partitura se však patrně do uší nezaryla a s tématem nespojila tak neoddělitelně jako ta Sergeje Prokofjeva uvedená poprvé na jevišti v Brně v r. 1938 v choreografii Ivo Váni Psoty. Od druhé poloviny 20. století se této látky a Prokofjevovy partitury začali chytat další a další tvůrci a dnes na světě neuplyne snad jediná divadelní sezona, jež by byla prosta nového choreografického zpracování známého námětu. Ve světě klasického baletu a tradičních velkých inscenací se nejčastěji skloňují choreografická jména a verze Leonida Lavrovského jako realistické vyprávění příběhu s velkými davovými scénami (1940), silná divadelnost Johna Cranka (1962), emocionální a velmi vášnivá verze Kennetha MacMillana (1965), a tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho.
Prokofjevovou hudbou se nechali inspirovat i další choreografové a jejich odvážnější přepracovaná uvedení. Vzpomeňme např. inscenaci Jeana–Chrostophera Maillota v jeho Les Ballets de Monte Carlo (1996), Krzystofa Pastora se Scottish Ballet (2008), Petra Zusky v Národním divadle v Praze (2013) nebo třeba Jiřího Bubeníčka s baletem chorvatského Národního divadla (2022). A pak je zde řada tanečních inscenací, která vypráví tento příběh, jež samy „hvězdy“ spojily, ale obejdou se zcela bez ikonického Prokofjeva, jako např. Sasha Waltz, Mats Ek či Edward Clug. Takových extravagancí je inscenace, kterou uvádí balet Moravského divadla, zcela prosta. Její autoři nám nabízí v nejlepším slova smyslu tradiční podívanou ve stylu dramatického baletu.
Emotivní a technicky náročný taneční zážitek
Jan Fousek spolu se Zdeňkem Prokešem vytvořili svého Romea a Julii jako narativní balet s respektem k původnímu libretu, který kombinuje ruský dramatický základ s psychologickou hloubkou západních verzí a se zdůrazněním intimity hlavních postav a zcivilněním hereckého projevu. Pro Jana Fouska jde o první samostatnou choreografii za období šéfování olomouckému baletu. Jako známý sólista brněnského Národního divadla se již dříve setkal s choreografickou tvorbou na půdě Taneční konzervatoře v Brně, kde doposud pedagogicky působí. Pro balet NdB vytvořil i drobnější choreografii Lidice (2014) v rámci Choreografických ateliérů v divadle Reduta. Ale takto velkou plnokrevnou plochu vytváří až nyní.
První pohled na italskou Veronu přináší jednoduchá a vcelku nenápadná scéna Martina Černého v šedých tónech, respektující renesanční architektonické prvky. Jakékoli změny jsou vytvořeny jen drobnými přidanými segmenty a zcela jednoduše zpracovávají nová prostředí, jako např. chrám Otce Lorenza nebo Juliin pokoj. Díky tomu vyzní velmi kontrastně opulentní a barevné kostýmy Josefa Jelínka, uznávaného kostýmního výtvarníka, který se s Romeem a Julií setkal už několikrát. Čitelně odděluje bohatost a majestátnost vyšší společenské třídy a prostých obyvatel Verony. Jen ve sborových scénách vzájemného pošťuchování a vzrůstající nenávisti dvou znepřátelených rodů Monteků a Kapuletů v těchto lidových vrstvách komplikují divákovi podobně barevně laděné kostýmy orientaci v rozlišení těchto dvou provokujících se skupin.
Celý koncept baletu má jasně rozdělené a vyvážené scény, ve kterých převládá Fouskova dynamická choreografie plná náročné akademické taneční techniky, a okamžiky, kdy přichází ke slovu pouze gesto a herecký výraz, logická a srozumitelná Prokešova režie zde nabízí spoustu zajímavých nápadů. Expozici mladinké, hravé a spontánní Julie zmnožuje její obklopení stejně starými kamarádkami, se kterými generačně souzní, stejně jako jejich vstup do společnosti na formálním a ceremoniálním plese. Tímto aktem jsou přijímány za dospělé. Velmi prostě, jednoduše a čistě herecky jsou zpracovány některé další obrazy, jako např. tajná svatba Romea a Julie, komunikace Julie s matkou či překvapivě realisticky, ale jímavě pojatá závěrečná scéna probuzení Julie a její rozhodnutí ukončit svůj život nad mrtvým Romeem. Jediná scéna, která tento princip neunesla a zdála se být příliš dlouhá a bezradná, byla scéna, kdy se všichni kolem dozvídají o domnělé Juliině smrti. Tady nechávají autoři „mrtvou“ Julii zmizet, dívky tančí předsvatební tance s Paridem a divák se dozví o tragédii pouze z mimického výrazu sboru, naříkající chůvy a výstupu Parida přinášejícího bezvládné Juliino tělo.
Choreografické pojetí Jana Fouska vychází, jak už bylo řečeno, převážně z čisté baletní estetiky. Ale jsou zde i scény běžného života prostých lidí, které charakterizují spíše lidovější motivy. Fousek dokáže vybudovat spoustu drobných akčních situací, využívá jednoduchých, ale citlivě hudebně cítěných variací. Jednotlivé charaktery dostávají svůj vlastní rukopis. Příjemným překvapením byl pro mě tanec po skonu Tybalta, kde byl zbytečný patos nahrazen výrazovým unisonem sborově podaného tance smrti. Fousek ale zároveň nešetří své interprety a nandává jim velkou porci náročné a čistě provedené „klasiky“. Nejvíce je tento moment patrný v sehraném triu Romeo, Merkucio a Benvolio nebo v technicky a partnersky náročných duetech Romea s Julií, kde Julie doslova „létá vzduchem“ při obtížných zvedaných figurách, které ovšem nestojí na místě, ale stále víří v prostoru. Fouskova choreografie vám nedá vydechnout, valí se na vás jako neustálý tok pohybu v jeho prostorovosti.
Interpretačně na výši
I sebelepší choreografické a režijní nápady by se neobešly bez technických a hereckých kvalit celého baletního souboru, který se v případě Romea a Julie představil skutečně ve velmi dobrém světle. Hlavní tíha a náročnost představení leží na mladé ústřední dvojici hlavních protagonistů Adéle Bendové v roli Julie a Ivánovi Sanchézovi Fernándezovi jako Romeovi, kteří si získali publikum svou autentičností a pelem mládí. Julie Adély Bendové přináší velký emocionální vývoj a barevnost v uchopení titulní postavy. Její Julie je křehká, s dlouhými výraznými pažemi, schopná odlišit dívčí rozvernost, ostýchavost, poblouznění až k závěrečnému pocitu strachu a finálnímu zmaru z tragického konce.
Fernándezův Romeo je podán jako romantický snílek, který se těžce vyrovnává se smrtí svého nejbližšího přítele Merkucia, výborně zachází s fleretem v šermířských scénách a dokáže se blýsknout i vytříbenou taneční technikou. Démonický až ďábelský Tybalt Elii Zegratiho nese nebezpečí a určitou podlost ve svém jednání. On je hlavním nositelem zla a nenávisti. Velkou energii a přesnost provedení přináší i ostatní interpreti menších rolí včetně dravého tanečního sboru. Neuvěřitelně precizní a sehrané je trio Romeo, Merkucio a Benvolio v podání Fernándeze, Sergia Méndeze Romera a Ondřeje Králíčka.
Olomoucký Romeo a Julie výrazně obohatil repertoár Moravského divadla o tradiční baletní inscenaci, která dostála vysoké úrovně hereckého projevu i taneční dovednosti a byla při premiérovém uvedení po zásluze nadšeně přijata svým publikem.
Sergej Prokofjev: Romeo a Julie
13. března 2026, 19:00 hodin
Moravské divadlo, Olomouc
Realizační tým
Libreto: Leonid Lavrovskij, Adrian Piotrovskij, Sergej Prokofjev, Sergej Radlov
Choreografie: Jan Fousek
Režie: Zdeněk Prokeš
Hudební nastudování: Pavel Šnajdr
Dirigenti: Pavel Šnajdr, Jan Mára
Kostýmy: Josef Jelínek
Light design: Tomáš Příkrý
Asistent choreografie a šermy: Frédéric Jahn
Baletní mistr: Fabien Roques
Účinkující
Romeo: Iván Sánchéz Fernández
Julie: Adéla Bendová
Merkucio: Sergio Méndez Romero
Benvolio: Ondřej Králíček
Tybalt: Elia Zegrati
Kapulet: Fabio Meneguzzo
Kapuletová: Romane Trouillier
Montek: Radek Leszczynski
Paris: Quentin Lelong
Chůva: Barbora Paříková
Vévoda Veronský: Vadim Tsepelev
Otec Lorenzo: Radek Leszczynski
