Začněme otázkou, co se vám jako první vybaví, když se řekne „moře“, a proč?
Carolina Arandia: Když slyším slovo „moře“, jako první mi přijde na mysl Jižní Atlantik, kde jsem jako dítě trávila letní prázdniny s rodinou a přáteli. Strávili jsme tam vždy celé dva měsíce a užívali si plážového života s vysokými teplotami, žhnoucím sluncem, pískem, silným větrem a pocitem, že se čas před námi táhne jako med. Byla to doba dobrodružství, objevování a plavání v divokém moři. Moře na jihu je studené a otevřené, s velkými vlnami, které s vámi třesou, stahují vás pod vodu a víří s vámi. Druhá věc, která mi přijde na mysl, je můj vztah k moři skrze potápění. Okamžitě si vzpomenu na proces sestupu, který přináší podivnou směs vzrušení a odevzdání se.
Sabina Bočková: Když slyším slovo moře, nějak se vracím do dětství, kdy jsem s rodiči jezdila k moři, a i když nemám tolik konkrétních vzpomínek, slovo moře mi asociuje hravost, vzpomínky, něco vzdáleného, a přesto pro mě stále přítomného. Druhá věc, která mě napadne hned poté, je pocit, jak se moje již dospělé tělo noří do mořské vody, a s tím spojená obrovská radost a úleva.
Proč název Seanaut? Dal by se interpretovat jako mořský astronaut?
Carolina: Přípona -naut odkazuje doslovně i přeneseně na pojem cestovatele, námořníka nebo průzkumníka. Slovo „Seanaut“ je hravý novotvar vymyšlený pro postavu, která prozkoumává moře a podmořský svět. Mně přijde zajímavé se ptát: Proč Seanaut tančí?
Základní motivy inscenace Seanaut, jejíž work in progress fázi nyní uvedete na festivalu Bazaar, představují moře a ticho jako symboly zpomalení a zklidnění. Co vás na tomto tématu zajímá?
Carolina: Spíše bych řekla, že Seanaut navrhuje únik z běžného života prostřednictvím kontaktu s oceánem, aby se otevřely prostory pro představivost, pro prožití hlubin a pro to, aby nás objala jeho nekonečná rozloha. Věřím, že oceán poskytuje prostor, v němž lze prožít celou škálu emocí, od jeho drsnosti a krásy po jeho barvy, vůně a slanost, stejně jako jeho klid. Vnímám to tak nějak jako somatický zážitek rozšiřování smyslů a návratu k původu. Moře, jako nedílná součást biosféry, ztělesňuje naše počátky. Z vědeckého hlediska je to také naše prapůvodní kolébka, místo zrodu samotného života.
Sabina: Myslím si, že témata zpomalení a zklidnění jsou v naší společnosti přítomná už řadu let, ale nějak jsme stále nenašli způsob, jak je začlenit do fungování našeho světa, takže pro mě je velmi důležité pokračovat v práci a uvádět inscenace, které tyto kvality oslavují, a myslím si, že moře je tak krásná imaginativní krajina, do které lze vstoupit, abychom se přiblížili této pomalosti a klidu, po kterých, jak věřím, mnoho lidí touží.
Co doprovázelo výzkum tohoto tématu, jak dlouho trvá?
Carolina: Těmito tématy se zabýváme různými způsoby už dva roky. Řekla bych, že jsme prozkoumaly každý prvek představení zvlášť a z každého jsme našly otázky a podněty k dalšímu výzkumu. Vycházíme hlavně z tance, zvuku, světla a prostoru.
S tanečním výzkumem jsem začala sama, vycházela jsem z několika pohybových nápadů, které mě napadly při plavání a potápění. Od začátku jsem věděla, že chci prozkoumat vertikální linii a na jevišti vytvořit iluzi ponoření se do moře a vynoření se z něj. Toto je jedna z mých nejoblíbenějších fyzických zkušeností: okamžik, kdy vypustíte vestu a necháte se tíhou stáhnout pod vodu, blíže k zemskému těžišti. Je to zároveň prožitek plavání i pádu, přičemž vás voda zároveň celou nadnáší. A totéž platí i opačně, když se vynořujete. Vztah mezi vzduchem, gravitací a osou je při potápění zásadní, a tak jsem si s těmito vztahy chtěla hrát na jevišti prostřednictvím tance.
Zároveň jsem zkoumala další hravé nápady související se zážitky ze setkání s mořskými tvory. Tito tvorové jsou fascinující díky své struktuře, materiálu svých schránek a těl, způsobu dýchání, vzhledu a pohybu. Společné soužití s těmito tvory je zábavné a vyvolává dojem odlehlosti a pocitu, že se nacházíme v paralelním, fantastickém světě. Když navážete oční kontakt s rybou, nastane nádherný okamžik plný vnímání přítomného času, který nějakým způsobem vyvolává existenciální otázky o naší lidské přirozenosti a o tom, jak žijeme.
Druhá fáze tanečního výzkumu se odvíjela ve spolupráci se Sabinou. Představila jsem jí, k čemu jsem zatím došla, a ona se s mou cestou okamžitě ztotožnila. Tak začal vznikat její taneční materiál. Ponořila se do imaginárního světa bez zcela námahy a citlivě, osvojila si ho a začlenila do něj nové prvky ze svých osobních vzpomínek a zkušeností.
Zvukovou složku v rámci výzkumu jsme rozvíjeli já a hudebník Valtteri Alanen. Díky rezidenčnímu programu Live Bazaar Residencies jsme měli příležitost cestovat do Turku u Baltského moře a do Mar del Plata v Argentině na rezidenci v Casa Intermitente. Jak ve Finsku, tak v Argentině jsme strávili dny cestováním podél pobřeží, procházkami, pozorováním a nasloucháním a nahráváním různých zvuků moře, větru, ptáků a variací v pohybu vody: zvuku mušlí rozbíjejících se o velké kameny, drobných vln a kovového zvuku lodí. S Valtterim jsme také dlouho diskutovali o tichu, protože to byl jeden z mých počátečních přístupů k zvukovosti díla, vzhledem k tomu, jaké specifické ticho jsem zažila pod hladinou. Nakonec jsme však došli k závěru, že kontakt s mořem je plný zvuků a šumů. V této atmosféře na sebe působí mnoho vrstev zvuku a prvků. Uvědomili jsme si, že ticho, o kterém jsem mluvila, se týkalo spíše úniku z každodenního života ve městě: společenského života, rozvrhů, pravidel a tak dále.
Ráda bych se zmínila o referencích, uměleckých dílech, k nimž jsem se vztahovala během tvůrčího procesu: Jednalo se o texty Voda a sny od Gastona Bachelarda a Deník ponorů od Carlose Ríose. Dále o dílo zvukové dílo umělce Jana Winderen. Diskutovali jsme také o choreografii Studie vody od Doris Humphreyové, stejně jako o určitých transformacích souvisejících s vodou a mořem z Hijikatovy notace tance butó. Nakonec jsem absolvovala sérii konzultací s Marcem Lópezem Marínem, mikrobiologem, který v současnosti pracuje v Ústavu vodní technologie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Společně jsme rozšířili záběr konceptu a posunuli se od osobní k univerzální perspektivě.
Co bylo původním impulzem k tvorbě Seanauta?
Carolina: Především moje vášeň pro potápění a tanec, stejně jako touha přenést na jeviště citlivé a jednoduché přístupy k životu v kontextu současného světa.
Inscenace se také zabývá tématem paměti a vzpomínek. Do jaké míry čerpáte ze svých vlastních životů?
Carolina: Vzpomínky z mého osobního života byly rozhodně výchozím bodem, poskytly mi nit, ze které jsem mohla čerpat nápady a inspiraci. Je to určitě místo, kam se během tvůrčího procesu pravidelně vracím. Používám je jako zdroj nápadů, které vedou k otevřeným představám, které pak využívám k navázání dialogu s týmem a k vytváření společného jazyka. Právě skrze osobní vzpomínky a příběhy se propojujeme s individualitou toho druhého.
Sabina: Dosud jsme právě během procesu pracovaly tak, že jsem ztělesňovala Carolininy vzpomínky a zkušenosti a zároveň jsem vnášela některé ze svých vlastních vzpomínek. Když pracuji jako tanečnice, vždy potřebuji navázat osobní vztah k materiálu, který předvádím, takže velmi často propojuji pohyb s konkrétními zážitky ze svého života, ale je to často něco, co výslovně nesdílím s nikým, ani s choreografkou.
Inscenace je ve stádiu zrodu, je to work in progress. Co od tohoto formátu očekáváte, pokud jde o publikum? A jaký je cíl jeho sdílení před ukončením tvůrčího procesu?
Carolina: Myšlenka, že se diváci setkají s dílem, které je ještě ve fázi tvorby, mi připadá velmi zajímavá, protože si myslím, že jde o křehký okamžik. Pro nás to bude poprvé, co dáme dohromady celou kompozici včetně kostýmů a světel, takže uvidíme, jak budou jednotlivé prvky vzájemně působit. To zažijí i diváci – uvidí silné stránky i nedostatky, jako by s námi sdíleli tvůrčí proces.
Sabina: Těším se, až budeme moci sdílet všechny prvky propojené, protože i pro nás to bude poprvé. Podle mě má také uvedení work in progress potenciál odhalit, v čem přesně spočívá fyzická přítomnost tanečníka na jevišti v tomto konkrétním představení a jak se během něj utváří vztah s publikem.
Jak začala vaše spolupráce?
Sabina: S většinou lidí z oboru jsem se spřátelila až potom, co jsme na něčem společně pracovali, zatímco s Carolinou to bylo naopak. Před několika lety jsem viděla její work in progress ještě ve „starém“ Studiu ALTA v Holešovicích a moc se mi to líbilo! Myslím, že jsme se hned tam daly do řeči a staly se z nás postupně velmi dobré kamarádky, ale teprve loni jsme začaly spolupracovat. Myslím, že díky našemu přátelství jsme si vybudovaly určité vzájemné porozumění a důvěru, na které teď můžeme stavět.
Carolina: Ano, a kromě našeho přátelství jsem si ji jako tanečnici pro svůj projekt vybrala kvůli jejím interpretačním kvalitám: její vnímavosti, otevřenosti a jemné, ale pevné jevištní přítomnosti, kterou považuji za hypnotizující.
Carolino, sama jste se o tom zmínila a také jsem o vás četla, že vás fascinuje potápění v moři. Jak se k němu dostala?
Carolina: Vždy mě přitahovalo. Asi před patnácti lety jsem se odhodlala a poprvé vyzkoušela jednoduchý ponor v Kolumbii. Po té zkušenosti jsem hned věděla, že chci pokračovat. O něco později se moje kmotra rozhodla absolvovat kurz potápění a navrhla mi, abych se k ní přidala, což jsem udělala. Kdykoli to jde, cestuji za mořem, je to návykové!
A naopak, vzhledem k naší geografické poloze, u nás tento sport tradici nemá. Jak se vy, Sabino, cítíte jako tanečnice v divadelním prostoru, který má představovat hlubiny moře?
Sabina: Ve své vlastní práci a praxi ráda přivádím diváky do různých imaginárních světů, když jsem na jevišti a svou přítomností proměňuji divadelní prostor. A práci tanečnice vnímám jako kultivaci schopnosti propojit se s mnoha různými tělesnými prožitky a být schopná je zprostředkovat divákům, takže na základě Carolininých zkušeností si ráda fyzicky představuji, jaké to asi je v těch hlubinách být.
Zároveň jste se nedávno stala matkou. Jak to ovlivňuje vaši taneční praxi?
Sabina: Mám pocit, že to teprve zjistím, protože tohle je první projekt, na kterém pracuji po porodu. Ale kromě praktických aspektů mateřství, jako je time management atd., cítím, že s touto novou rolí a také s procesem, kterým moje tělo prošlo během porodu, přichází určitá emocionální hloubka, která by se mohla promítnout do mého tanečního projevu. Myslím, že to docela dobře ladí s tématem seanauta.
Každá z vás má poněkud odlišné zkušenosti s formami pohybu, technikami a tanečním divadlem. Carolino, vy se zaměřujete spíše na experimentální formy, včetně objektového divadla. Vy, Sabino, máte naopak kořeny v klasickém tanci a baletu. Jak se vaše poznatky z praxe v rámci projektu Seanaut vzájemně doplňují?
Carolina: Myslím, že obě jsme, pokud jde o formy, se kterými pracujeme, důsledné. Obě se ve své práci snažíme hledat vlastní a expresivní jazyk, který vychází z různých technik i experimentálních přístupů.
Sabina: Ano, mám kořeny v klasickém baletu, ale nutně na tom nestavím, i když se mi líbí určitá jednoznačnost této formy. To se podle mě pěkně doplňuje s Carolininým hledáním, kdy se někdy snaží formu prolomit a nechat se unést určitou energií nebo obrazem.
Z jakých zdrojů čerpáte, pokud jde o pohyb a choreografii, a proč?
Carolina: Jak jsem se již zmínila, čerpám z prvků a principů současného tance, zejména z formálních prvků a techniky Doris Humphreyové k dechu, závěsu a pádu. Čerpám také z poetických prvků a stavů tance butó, stejně jako z jeho kompozičních nástrojů. Jako tanečnice jsem školena převážně v těchto technikách; je to jazyk, který se snažím obohatit. Tanec butó je založen na intimním vztahu k přírodě a lidské existenci. Prozkoumává neznámá tajemství a snaží se ztělesnit vlastnosti a rytmy různých hmot, emocionálních stavů a apokalyptických krajin, přičemž klade otázku: Kdo jsem? Rozbíjí pojem já tím, že ho rozpouští.
Jelikož se jedná o work in progress, jak plánujete inscenaci dále rozvíjet?
Carolina: Společně s Karolínou Jansovou budeme dál zkoumat materiály a dál rozvíjet scénografii, včetně světelných objektů a textilií. Budeme také pokračovat ve vývoji světelného designu s Miriam Candíkovou. Budeme experimentovat s různými světelnými scénáři, abychom vytvořili kontrastnější scény mezi světlem a tmou a prozkoumaly, které objekty jsou viditelné ve světle a bez něj.
Světlo a viditelnost pod vodou jsou dalším klíčovým faktorem při potápění. Ačkoli je prostor nekonečný, naše vidění je omezeno potápěčskou maskou. Při potápění ztrácíme periferní vidění. To znamená, že nevidíme souvislost pohybů ani objekty, které se před námi objevují nebo mizí. Existuje mnoho momentů, kdy jsme v podstatě slepí, i když je světlo. Tato hra světla a vidění mě fascinuje; je to jako podivná, přirozená forma střihu. Mezi viděním a neviděním se objevují obrazy z podvědomí.
V dubnu se zúčastníme naší poslední rezidence ve Švestkovém dvoře Malovice, kde budeme mít potřebné podmínky k prozkoumání těchto aspektů a dokončení inscenace, která bude mít premiéru 26. a 27. května ve Studiu Hrdinů. Všichni jsou srdečně zváni!
Inscenace svou tematikou jasně vybízí diváky ke zklidnění a ponoření se do vlastních hlubin. Jaká je vaše ideální forma relaxace?
Carolina: Rozhodně u moře, po pár ponorech do vody, s mými blízkými nebo v dobré společnosti. A když jsem ve městě, tak hlučné koncerty.
Sabina: Teplý nápoj a tichý večer.
