Jak vznikl nápad věnovat další díl právě Smetanovi a z jeho rozsáhlého díla konkrétně Mé vlasti?
Lucie W.: Nápad věnovat další díl edice Pikola hudebnímu cyklu Má vlast se zrodil díky spolupráci s uskupením Jatka78, které na rok 2025 uchystalo v Azylu78 skvělou divadelní, scénickou, taneční a loutkovou inscenaci Má vlast. Producent této inscenace Štěpán Kubišta nás oslovil s námětem na knížku. A protože je Smetanovo dílo navýsost spojené s českou státností, rádi jsme se tématu ujali. Myslím, že hudba obecně mnoho vypovídá o naší mentalitě a jsou s ní spojeny velké okamžiky českých dějin. Rozhodně má v naší edici své místo.
Začátek názvu knihy, tedy Můj stát: Putování… je společný pro všechny části této edice. Přiznám se, že dovětek „aneb Smetanovi na stopě“ na mě působí až trochu vtíravě. Co jste tím chtěli vyjádřit?
Lucie W.: Ten dovětek souvisí s původním Viktorovým konceptem, který jsme opustili: do Prahy na letní prázdniny přiletí z Ameriky dvě děti za babičkou a dědou, ti jim připraví letní program v podobě dobrodružného putování po vlasti jako určité „kulturně poznávací bojovky“ po stopách Bedřicha Smetany a jeho Mé vlasti. Nebylo to jen o Praze, ale i o Šumavě a dalších místech.
Viktor V.: Zkusil jsem napsat pár „obrazů“, v nichž prarodiče s vnoučaty vyrazí na Vyšehrad, cestou jsou komentovány objekty v okolí, například Národní divadlo, budova Hlaholu či Žofín. Na Vyšehradě se děda zasní, čímž i ostatní přenese v čase do doby Bedřicha Smetany a vypráví příběh Mé vlasti a Smetanova života. Po procitnutí se vydají za dalším cílem. Brzy jsem ale zjistil, že mi chybí zkušenosti pro tuto syntézu textu a obrazu, a museli jsme najít jinou cestu.
Lenka J.: Viktor to zprvu koncipoval v duchu čtenářsky velmi úspěšného konceptu Kalouskových Obrázků z českých dějin a pověstí. Tento koncept jsme sice brzy opustili, ale ten dodatek nám přišel jako stále příhodný. A navíc, u mladší generace čtenářů by měl působit jako určité lákadlo.
A ještě k názvu – proč je MÁ VLAST psaná versálkami?
Lucie W.: Versálky jsou akcentací hudebního díla v hlavním názvu, ne každý musí věnovat pozornost dovětku. Základem je samozřejmě dobře míněný „dvojsmysl“: každý má svou vlast a my zveme k poznání vlasti, jak ji chápal Bedřich Smetana.
Kniha je zajímavá tím, že kombinuje komiks, vyprávění malých i velkých příběhů, „naučný“ slovník s výklady hesel, ale i notové ukázky. Jaká byla cesta k finální podobě?
Lucie W.: Knížky z edice Můj stát jsou od počátku koncipované tak, aby zaujaly a pobavily děti a zároveň je (ale i jejich rodiče) poučily. Toho lze nejlépe dosáhnout barevnými ilustracemi, vtipnými komiksy a vsuvkami, které jinak vážné téma odlehčí. Slovníková část je pak určena zvídavějším čtenářům a ti méně zvídaví ji mohou přeskočit. U každého tématu nejprve celkem dlouho hledáme, jak ho uchopit, jak knihu rozčlenit a kolik prostoru dát textu a kolik ilustracím. V případě Smetany byl největší problém „brzdit“ Viktora, který je z akademického prostředí zvyklý na odlišný žánr a mnohdy šel do velkého detailu. Velmi napomohla Lenka, která naopak často ilustruje dětskou literaturu a mát tak cit pro to, co děti ještě unesou a co už by je nemuselo bavit. Text knihy by obstál i bez obrázků, ale tím by kniha byla ochuzena o určitý umělecký rozměr a nebyla by zajímavá pro mladší čtenářskou skupinu. Dosavadní ohlasy oceňují vedle výtvarné stránky především to, že jde vlastně o jakousi encyklopedii českých kulturních dějin 19. století a že je podána přehledně a vyváženě. Ústředním průvodcem je v ní Bedřich Smetana a na Mé vlasti představujeme vznik, přijetí, společenský kontext a ohlas díla.
Lenka J.: Průběžně jsem si poznamenávala komentáře, jaká ilustrace k tomu či onomu zafunguje. Jinak jsou pojaty ilustrace v úvodní části, v níž Smetana provádí světem hudby. Jinak jsem přistoupila k životopisné části a stěžejní část (průvodce cyklem symfonických básní) má zase jiný charakter. Hledala jsem cestu, jak ztvárnit Smetanovu dobu a reálné postavy současným pohledem.
Viktor V.: Hodně jsme o tom diskutovali. Já jsem poměrně dlouho pochyboval o tom, jestli kniha unese velký mezioborový přesah směrem k literatuře, výtvarnému umění, vědě, politice a podobně. Nakonec se to pro mě stalo výzvou a dobrodružstvím ve smyslu hledání propojení.
Jak se do knihy promítly zkušenosti renomované ilustrátorky a pedagoga na všech stupních škol od základních po vysoké?
Lenka J.: Ilustrátor musí být především dobrý pozorovatel. A musí se pokoušet text sledovat očima čtenáře, přidat navíc něco, co upoutá, vystihne a podpoří text. Má vlast je čtivá, ale zároveň edukativní kniha. To pro ilustrátora znamená nejdříve vše nastudovat: kdo jak vypadal, jak byl oblečen, charakter doby, architekturu či hudební nástroje. Komiksový styl obrázků nabízí odlehčenou formu a troufám si říct, že nenudí.
Viktor V.: Já jsem vytěžil maximum ze zkušeností s psaním scénářů pro pořady Českého rozhlasu Vltava, s výukou na druhém stupni základní školy, gymnáziu, vysoké škole a univerzitě třetího věku i s popularizací vědy. I tak pro mě bylo těžké opustit „řemeslo“ odborné vědy a přepnout na zadání „primárně pro děti a mládež“. Pro tuto věkovou skupinu je Má vlast poměrně dobře stravitelná za předpokladu, že bude předem zajímavě představena. Já osobně jsem myslel hlavně na děti ze základních uměleckých škol, na čtenáře se zájmem o divadlo, literaturu, hudbu a kulturní dějiny vůbec.
V tiráži knihy si můžeme přečíst, že je určena pro děti od sedmi let. Jaká je cílová skupina knihy? Nebo spíš by byl vhodný plurál, protože se mi zdá, že těch cílových skupin zahrnuje víc a otevírá spousta možností a způsobů, jak knihu číst.
Lucie W.: Rozhodně jde o cílové skupiny. Kniha není toho typu, že si ji přečtu například ve dvanácti letech a pak už nikdy. V každé životní etapě v ní člověk najde novou dimenzi. Je to tak trochu rodinná kniha, kniha určená pro sdílené trávení času, společný poslech hudby, diskuse o umění… Je především průvodcem a najdou se v ní jak děti, tak ale i rodiče a prarodiče.
Viktor V.: Opravdu to funguje. Mám zprávy od známých, že knihu koupili dětem či vnoučatům, ale začetli se do toho sami a už se nedokázali odtrhnout. S tímto vjemem pak motivují své ratolesti k četbě a jsou schopni se o knize bavit napříč generacemi.
Lenka J.: Každý dospělý má v sobě pořád kus dítěte a rádi se přenášíme ve vzpomínkách do dětských let. Proto to funguje. Snažili jsme se tu nejmladší generaci zaujmout ilustracemi a vhodnými komentáři k nim. Oboje funguje jako paměťové zkratky s vazbou na detailní popis v textu. A nejlepším pojítkem mezi vizuálem a textem je citlivý a kultivovaný humor s podprahovou nevtíravou edukativní linkou. K Viktorovým vtípkům se mi dobře vymýšlely obrázky.
S cílovými skupinami knihy souvisí i to, že smetanovské putování obsahuje i notové ukázky. Jak a pro jaké čtenáře jste je vybírali?
Lucie W.: My s Lenkou jsme zprvu trochu vzdorovaly, protože noty nejsou tak samozřejmým symbolem jako třeba dopravní značky. Ale Viktor notové ukázky pojal jako bonus pro čtenáře, kteří z not dokáží zpívat či hrát, kteří se díky nim orientují v poslechu. Je to zkrátka přidaná hodnota pro žáky a studenty uměleckých škol a jsem tomu velmi ráda.
Lenka J.: Musela jsem se hodně učit. (úsměv)
Viktor V.: Má vlast je více jak hodinovým dílem z oblast vážné hudby, k té noty patří… tady jsem si trval na svém.
Základní páteř knihy tvoří Smetanův životopis s jeho osobnostní charakteristikou včetně jeho potíží s češtinou, neřestí i osudových žen. Dále pojednání o vzniku jednotlivých částí Mé vlasti s popisem lokalit nebo daných příběhů a hudebními průvodci skladbami. Na tuto linii ovšem navazuje velké množství „odboček“ a dalších kontextů z oblasti hudební teorie a obecné historie, najdeme portréty Smetanových souputníků i následovníků nebo reflexe Smetany jako osobnosti i jeho tvorby v různých dobách. Jaký klíč byl volen pro tyto odbočky?
Lucie W.: Zasazení tématu do širšího kontextu vnímám jako velmi důležité. Sama si pamatuji, jak jsme se ve škole učili data bitev, jména panovníků, spoustu informací, ale netušili jsme, jak lidé žili, co jedli, co se učili ve škole… V případě Mé vlasti je pochopitelně ústřední postavou Bedřich Smetana a jeho symfonické básně. Většina textů je tedy o hudbě, ale chtěli jsme, aby se čtenář ponořil do 19. století se vším všudy. Bylo tedy spíše složité rozhodnout, jaké souvislosti se nám do knížky už nevejdou. Každopádně jsme chtěli podchytit atmosféru tehdejšího kulturního světa, zmínit významné osobnosti a události doby, v níž Má vlast vznikala a na které reagovala.
Už při letmém prolistování upoutá kniha pozornost spoustou humoru, který si lidé s ikonickým Mistrem až tak nespojují. Kde jste čerpali inspiraci?
Viktor V.: Já jsem měl někdy hotový dříve text kapitoly a pak k němu hledal nápady na obrázky, které kombinují humor, faktografii a edukaci. Jindy byl postup opačný. Napsal jsem Lence stručnou představu, kdo kde stojí, jaké je okolí, a nahodil jsem větu, dialog, zvolání, doporučil grimasu. Byť jsem Lenku poznal až při práci na této knize, tak jsem měl štěstí: máme podobný humor a ani v jednom případě jsem jí nemusel psát prosbu typu: „Prosím, nakresli to jinak, protože…“
Lenka J.: Je to tak. Je to o vzájemném respektu autorů. Smetanu jsme představili jako ikonického Mistra, ale také jako obyčejného chlapíka se všemi plusy i minusy. Zkrátka jako jednoho z nás. Inspirace pak přicházela sama.
Průvodci knihami, které vyšly v edici Můj stát, jsou žáci páté třídy Tomáš a Eliška. V Putování po MÉ VLASTI se také objevují, ale hlavním průvodcem je přímo Bedřich Smetana. Proč?
Lucie W.: Předchozí díly byly vždy o skupině symbolů, patronů, prezidentů, památných míst. Děti tvořily jakéhosi průvodce a spojník. Ale zde je hlavní postava Bedřich Smetana a děti se ukázaly jako nadbytečné: příběh znepřehlednily, nebylo patrné, proč čtenáře provázejí a po několika pokusech jsme se proto rozhodli koncept změnit…
…takže bylo třeba se vžít do průvodcovské role Bedřicha Smetany. Ptá se jako člověk 19. nebo 21. století?
Viktor V.: Bez vžívání se do osobnosti, kterou se zabývám, si svůj výzkum ani následné psaní neumím představit. Přirozeně jsem si kladl otázky, proč jednal takto, proč v dopisech zvolil tu či onu formulaci. Díky této knize rozumím Smetanovu životu i tvorbě více než předtím. Text je civilně psanou popularizací, beletristický prvek je přítomen pouze v případě komentářů u obrázků – jde o směs faktů, fikce a humoru. Smetana se i na dnešek dívá ze své doby: komentuje jazz, rockovou muziku, nahrávací studio, ale nejvíce pochopitelně svou vlastní dobu.
Garantem odborného základu knihy jste byl vy. Otevřeně přiznáváte, že nejste vysloveně smetanovský specialista, ale v tomto případě popularizátor. Z jakých podkladů jste čerpal a v čem byly „zrádné“?
Viktor V.: Já jsem dost univerzální muzikolog, ale tíhnu hlavně k dlouhému 19. století. Na začátku byly výpisky z bohaté smetanovské literatury a jejich tematické strukturování. Pak výpisky o osobách a událostech Smetanovy doby: zjišťoval jsem, s kým se reálně znal, s kým se mohl znát a co s ním případně řešit. Problém byl v tom, že i odborná smetanovská literatura je plná nepravd, omylů, zkreslení, překonaných zjištění, idealizací… Proto text zrevidovala znalkyně Smetanova života a díla Olga Mojžíšová z Muzea Bedřicha Smetany. Promítla tak do knihy nejaktuálnější stav bádání a já jsem se tak vyhnul tradování zažitých chyb.
Takže by se z této knihy mohli připravovat třeba i studenti na zkoušku?
Viktor V.: Bez přehánění: třeba nejen na maturitu na konzervatoři, ale i na zkoušku na vysoké škole.
Knihy v edici Můj stát mají být zábavné a poučné zároveň. Jak obtížné bylo najít ten správný balanc mezi zábavností a poučností?
Lucie W.: Tady jsme se museli spolehnout na Viktora a spolu s jazykovou redaktorkou Renátou Krejčí hlídat, aby nesklouzával k vědě a zůstával u její popularizace. Texty jsme četli s dětmi, já konkrétně s vnuky ve věku sedm a devět let. I na základě toho jsme navrhli, jaké pasáže či věty vyřadit. Viktor se sice mnohdy bránil, ale myslím, že jsme nalezli dobrý kompromis. Byla to moc hezká spolupráce, ve které se propojil Lenčin výtvarný a Viktorův akademický humor.
Viktor V.: Správný balanc – to se posuzuje špatně, protože každý čtenář má jiné znalosti, jiný smysl pro humor. Prostě vám to řešení jako čtenáři či čtenářce buď sedne, nebo nesedne.
Kolem Bedřicha Smetany i jeho cyklu symfonických básní Má vlast panuje řada mýtů, omylů, a stále ještě přetrvávajících nejen nejedlovských ideologických předsudků. Které vyvracíte?
Viktor V.: Toho je hrozně moc a chystám si vypsat všechny připomínky Olgy Mojžíšové a z nich sestavit referát na konferenci. Něco ve smyslu „Nejčastější omyly ve smetanovském bádání“. Jsou to smetanovští badatelé, kteří ty mýty vyvracení a revidují poznání – já to jen deleguji k širší čtenářské obci. Například dnes už víme, jak to (ne)bylo se symfonií a úmyslem dedikovat ji císaři. Přesněji umíme popsat i to, jak uměl či neuměl česky a německy, případně jaké byly důvody jeho problematického studia.
V předmluvě si kladete otázku, jak psát o hudbě, která má především znít. Dnešní vydavatelské možnosti otevírají i díky internetu různá propojování knih s webem. V tomto případě se nabízejí odkazy na nahrávky, abyste čtenáře navedl na poslech vámi doporučovaných nahrávek skladeb nebo jejich částí, o kterých čte. Aniž by musel nějak složitě brouzdat internetem. Zvažovali jste takové obohacení této knihy?
Lucie W.: Na stole tato otázka byla, ale žijeme v době, kdy v mobilu či počítači během pár minut Mou vlast spustíme z YouTube či Spotify. Proto nám to přišlo zbytečné, před dvaceti lety by byla situace diametrálně jiná.
Přibližně polovinu knihy tvoří „průvodce“ cyklem symfonických básní. Ověřili jste si, že to bude v reálu fungovat?
Viktor V.: Ano, různých starších knižních průvodců Mou vlastí je poměrně dost. Pro dnešního čtenáře však nejsou moc ke čtení: komplikovaný jazyk, nešetřilo se odborností nebo naopak poetizací, někdy je tam až velká míra notových příkladů. I mé řešení bude za sto let takto revidováno a bude hledáno to, které bude vhodné pro současnost. To, že můj koncept funguje, jsem si ověřil například na stanici Junior Českého rozhlasu. Pustili jsme Vltavu a do hudby jsem tu a tam vstupoval popisem, co se děje, jaké nástroje mají jaké role, co chtěl Smetana tím či oním řešením dosáhnout. Reakce byly skvělé: děti volaly do studia, psaly e-maily ve smyslu „Ať ten pán v tom povídání pokračuje!“ nebo „Je to hrozně poutavé, té muzice najednou rozumím hlouběji.“ Toto potěší nejvíc.
Máte informace o tom, jaký je o knihu zájem a jak se prodává?
Lucie W.: Knížka vyšla v srpnu 2025 a do konce roku se prodalo více než osm set výtisků, což je myslím hezký výsledek a svědčí o velkém zájmu. Máme radost z každé milé reakce, a to i ze strany odborné veřejnosti, například učitelů základních uměleckých škol, kteří si knihu velice chválí. Aktuálně domlouváme prezentaci knihy na festivalu Smetanova Litomyšl.
