Program tohoto večera si žádal velké obsazení orchestru, zazněl totiž Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85 Edwarda Elgara a následovala Symfonie č. 4 G dur Gustava Mahlera. To bylo zjevně také důvodem, proč Jihočeská filharmonie opustila svou domovskou scénu a koncert umístila do sice většího, avšak akusticky silně nevyhovujícího prostoru. Mahlerova hudba se totiž vyznačuje především svou monumentálností, velkým rozsahem a specifickými nároky na barvu zvuku. Taková provedení si pak žádají rozšířené obsazení orchestru (zejména v dechové a bicí sekci), který nakonec spolu se sborem a sólisty často čítají až ke stovce hráčů. Jihočeská filharmonie tak kvůli dlouhotrvající absenci adekvátního koncertního sálu v Českých Budějovicích musela přijmout tento kompromis, avšak i přesto dokázala posluchačům nabídnout silný zážitek.
Jako první zazněl Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85 Edwarda Elgara, tedy jeho poslední velké dokončené dílo. Vznikl v roce 1919 po konci první světové války a pro svůj elegický a kontemplativní charakter je často vnímán právě jako reakce na válečná utrpení. Pln rozporuplných emocí, hluboké lyriky a vnitřního napětí se řadí mezi vrcholná díla violoncellového repertoáru. V rámci programu Jihočeské filharmonie jej jako sólista přednesl Michal Kaňka, který je jedním z nejvyhledávanějších violoncellistů v Evropě, a to právě pro svou citlivou a technicky vytříbenou hru.
Provedení zaujalo hned zpočátku heroickým, až srdceryvným recitativem violoncella, na který odpovídá klarinet a v jakési lyrické útěše následně i celý orchestr. Na rozdíl od dalších děl z období romantismu se zde místo okázalé brilance nabízí spíše hluboká introspekce a úsporný výraz, což ve výsledku napomáhá spíše dojmu osobní zpovědi sólisty. Skladba sestává ze čtyř vět, které jsou prokomponované jak motivicky, tak výrazově. Druhá věta Lento – Allegro molto pak přináší zcela jiný charakter. Je velmi energická a technicky náročná, s tím se ale Michal Kaňka popasoval s lehkostí. Přesto se mu podařilo vystihnout i Elgarem zamýšlený neklid a úzkost, které by z tohoto zkráceného scherza měla vycházet.
Ve třetí a zároveň nejlyričtější větě Adagio Kaňka ono naakumulované hudební napětí konečně ukonejšil, aby v poslední větě přinesl reminiscenci motivů, které již zazněly na samotném začátku a pomyslný kruh se tak symbolicky uzavřel. Hloubku celé skladbě dodávají mimo jiné i efektní unisono části violoncell, kontrabasů a dechových nástrojů. Kromě sólisty Michala Kaňky nutno také vyzdvihnout dirigenta tohoto večera. Byl jím Jan Talich, který doslova “dýchal” se sólistou a zvládl zároveň skvěle udržet otěže velkého orchestru tak, aby nezastínil lyrické pasáže sólisty.
Druhé dílo večera skýtalo pro dirigenta další výzvu. Mahlerovy skladby mají mnoho kontrastních částí, často jdou až do extrémů, a to jak dynamických, tak tempových. Je potom právě na dirigentovi, aby dokázal udržet strukturu díla a zprostředkoval hudebníkům i posluchačům jasnou hudební vizi a hluboký emocionální obsah.
Přestože již zmiňované prostory hudebníkům akusticky nijak nepomáhaly, ba právě naopak, velkolepého mahlerovského zvuku se jim nakonec i tak podařilo docílit. Skladba byla plná doslova kouzelných hudebních efektů, jmenujme například rolničky jakožto vzpomínku na náš dětský svět, dále vždy efektní harfová arpeggia, ale třeba i flažolety ve smyčcích.
Významným symbolickým prvkem ve druhé větě jsou sólové housle naladěné o tón výš, které mají v posluchači vytvářet pocit nejistoty. Sám Mahler vysvětlil, že se jedná o personifikaci smrti, která bývala na středověkých obrazech Tance smrti vyobrazována právě jako kostlivec s houslemi. Podobných prvků bylo v celé skladbě ještě několik. Celkově dílo působilo často až psychedelicky a rozhodně nenechalo posluchače v klidu, učesané pasáže střídaly náhlé disonance.
Poslední věta nakonec dala prostor i druhé sólistce večera Lucii Kaňkové. Ve své bílé róbě působila v kontextu Mahlerova díla až nadpozemsky, když přednesla píseň Das himmlische Leben ze sbírky lidové poezie Chlapcův kouzelný roh. Sólistka se najednou stala přirozenou součástí celé inscenace, akustika působila v rámci možností vyváženě a publiku se díky skvělé artikulaci Lucie Kaňkové zprostředkoval zase jiný obraz Mahlerovy hudby. Na rozdíl od jeho ostatních symfonií, které často končí typicky monumentálně, zde Mahler záměrně zvolil intimní závěr. Hudba končí jemně, skoro až pohádkově a tiše. Věřím, že s tímto pocitem “nebeského klidu” odcházela domů i naprostá většina posluchačů.
Michal Kaňka & Jihočeská filharmonie
19 března 2026, 19:00 hodin
DK Metropol, České Budějovice
Program
Edward Elgar: Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85
Gustav Mahler: Symfonie č. 4 G dur
Účinkující
Michal Kaňka – violoncello
Lucie Kaňková – soprán
Jihočeská filharmonie
Jan Talich – dirigent
