Po únorovém koncertu John Fiore: Sólo pro dirigenta přináší Státní filharmonie Košice další večer s dramaturgickou koncepcí bez sólistů, která nechává vyniknout dirigenta a jeho taktovku. Pod vedením stálého hostujícího dirigenta Štátné filharmónie Košice Tomáše Braunera zahraje orchestr pozdně romantickou Symfonii č. 8 c moll Antona Brucknera. Muzikologové ji často označují jako „apokalyptickou“. Ve své zvukové mohutnosti vyzařuje mimořádnou filozofickou a duchovní hloubku.
Anton Bruckner: Mistr hudební architektury
Za hutných 80 minut toto dílo zcela vybočuje z kontextu dosavadní hudební tvorby. Brucknerova Osmá je často přirovnávaná ke katedrále, evokuje majestátnost a zároveň úctu vůči čemusi, respektive komusi většímu. „V téhle symfonii vnímám především hledání rovnováhy mezi monumentalitou a pokorou. Nejde o demonstraci síly, ale o službu dílu, jeho duchovní hloubce a velkolepé hudební architektuře. Síla a schopnost této symfonie nás dokáže vtáhnout do jedinečného časoprostoru, kde se běžné vnímání času téměř zastaví. Bruckner buduje hudbu v obrovských obloucích, které vyžadují trpělivost – a právě tato trpělivost je nakonec odměněna mimořádně silným emocionálním zážitkem,“ říká Tomáš Brauner.
Stavba první části Allegro moderato je typicky brucknerovská. Postupně přicházejí tři hudební témata, které skladatel mistrovsky přetváří. Druhá část vzdává hold Brucknerovu rodnému Rakousku a přináší impresionistický kolorit, třetí část je písní lásky. Do Finale vložil Bruckner neuvěřitelnou koncentraci motivů, přičemž v úplném závěru nechal prolnout témata ze všech čtyř částí. V poznámkách se o díle vyjádřil v tom smylsu, že odráží skrytý příběh, líčí v nich dramatické vnitřní zápasy i vítězství nad vlastní slabostí a ranami osudu.
Ohromující „tutti“ i hluboká introspektiva
Monumentální dílo vyžaduje impozantní orchestr s velkým obsazením – partitura počítá mimo jiné se čtyřmi wagnerovskými tubami. Bohatá instrumentace zde slouží jako prostředek postupného vrstvení zvuku, ale zároveň jako pozvání do hlubin posluchačova nitra. „Nejúžasnější není jen síla orchestru nebo monumentalita zvuku, ale i hluboký duchovní rozměr a architektonická jednota díla, která posluchači umožňuje prožít hudbu jako cestu – od napětí k osvobození, od otázky k odpovědi,“ uzavírá Brauner.
