Good morning, Fedor!
„Dobrý den, Kristýno, těší mě, že vás poznávám naživo. Jak se dneska máte?“ odpovídá Fedor Rudin nečekaně téměř dokonalou češtinou.
Děkuji, docela dobře. Musím ale říct, že vaše výslovnost je skvělá!
Děkuji, beru to jako kompliment, ale ještě to není pořád není ono, pracuji na tom…
Máte absolutní sluch?
(směje se) Ano, mám.
Tak možná proto vám to tak jde. V Česku se v poslední době objevujete skutečně často. Je to jen souhra náhod, nebo sem jezdíte tak rád?
Do Čech jsem jezdil už jako dítě, ale intenzivněji se sem vracím posledních pět let – tehdy jsem v Kroměříži zaskočil za kamaráda Jana Bradáče na letních mistrovských kurzech a od té doby jsem z tamní akademie v podstatě neodešel. Okamžitě jsem se tam cítil jako doma. A tenhle pocit mám v Česku obecně. Je mi blízká zdejší krajina, lidé, jejich mentalita i kultura. Navíc to sem mám z Vídně opravdu kousíček. Proto jsem se rozhodl naučit česky. Většině slov jsem už předtím rozuměl, ale mluvit, to je něco úplně jiného. Od začátku roku mám pravidelné hodiny s českou lektorkou.
Kolika jazyky celkem mluvíte?
Aktivně pěti. Francouzštinu, němčinu, angličtinu a ruštinu používám v podstatě denně, italštinu velmi často. Učil jsem se i japonsky, turecky a španělsky, ale ty teď ve mně spíš „odpočívají“.
A navíc mluvíte perfektně hudebním jazykem – na Smetanovských dnech uvedete triový program složený z děl Mozarta, Schuberta a vašeho dědečka Edisona Denisova. Jak tento program vzniknul?
Můj dědeček měl Mozarta a Schuberta ze všech skladatelů nejraději, takže se nabízelo jeho klavírní trio propojit právě s nimi. Musím ale podotknout, že toto konkrétní trio je jeho velmi rané dílo. Psal ho jako student konzervatoře, neměl tehdy ještě úplně vyhraněný vlastní styl. Je v něm silně cítit Šostakovičův vliv, který tehdy v Moskvě učil a podepsal se snad na každém studentovi. Řekl bych, že toto Klavírní trio č. 1 zdaleka nepředstavuje dědečkovu dospělou skladatelskou osobnost tak dobře jako třeba jeho druhé trio, které je dvanáctitónové, mnohem svobodnější a, řekněme, méně konvenční.
Vraťme se ještě k vašemu dědečkovi. Kdysi jste zmínil, že jste si housle nevybral kvůli nástroji jako takovému, ale kvůli specifickému repertoáru. Patřily do něj i dědečkovy skladby?
Dědečkův hudební jazyk jsem znal odmala, ale nemůžu říct, že bych si housle vybral kvůli nějaké jeho konkrétní skladbě. Vlastně jsem tehdy ani netušil, že toho pro housle tolik napsal. Doma jsme poslouchali hlavně jeho sborovou hudbu, komořinu nebo orchestrální díla, ale ta houslová se z nějakého důvodu na nahrávkách v té době neobjevovala, což byl jeden z důvodů, proč pro mě bylo důležité tyto skladby natočit. Dědečkova kompletní houslová díla s klavírem jsem nahrál na CD v Plzni a už roky plánujeme nahrávku jeho houslového koncertu s Berlínským rozhlasovým symfonickým orchestrem. To je jeden z mých životních projektů.
Která hudba vás tedy jako dítě formovala nejvíc?
Tenkrát to bylo hlavně baroko. Vivaldiho Čtvero ročních dob a Mozartovy houslové koncerty. Právě tenhle klasicistní a barokní svět ve mně vzbudil chuť hrát. Všechny ty skladby jsem nacházel doma na deskách, které měla maminka v poličce. Kdybychom tehdy doma pořád dokola poslouchali Mozartův klarinetový koncert, možná bych dnes byl klarinetistou. Nejsem ten typ instrumentalisty, který by byl do svého nástroje fanaticky zamilovaný. Miluji umění jako takové víc než ty „nástroje“, které k němu používáme.
Je to i důvod, proč jste se chopil taktovky? Abyste si mohl „zahrát“ na všechny nástroje najednou?Dirigování mě učí přistupovat k hudbě zcela jinak, ale v mnoha ohledech se s hrou doplňuje. Cítím, že od té doby, co se dirigování věnuji vážně – což je posledních deset let – hraji na housle lépe. Sice cvičím méně, ale mám jinak nastavenou hlavu. Lidé mají často potřebu mě škatulkovat, ptají se, jestli se cítím víc jako houslista, nebo dirigent. Já se ale nenechám! Obojí je pro mě stejně důležité. Dotýkat se nástroje i vést orchestr.
V čem konkrétně vám dirigování pomohlo v houslové hře?
Především v chápání struktury děl. Studium dirigování zahrnuje hlubší ponor do analýzy, kontrapunktu a skladby. Způsob, jakým poslouchám hudbu, se úplně proměnil. I když hraji sólo, vnímám harmonické souvislosti a celek mnohem důkladněji. Člověk si zvykne sledovat mnoho věcí naráz – je to určitý umělecký multitasking, který vám umožní na hudbu nahlížet celistvě.
Přistupujete díky této schopnosti jinak k nějaké konkrétní houslové skladbě?
Naprosto, skoro ke všem. Slyším je teď jako symfonie. Pokud bych měl vybrat jeden koncert, byl by to ten Beethovenův. I po všech těch letech nad ním strávených nade mnou stále ční jako hora, na kterou se snažím vylézt. Je to nesmírně obtížné dílo. Skrze dirigování jsem ale pochopil, že housle v prvních dvou větách nejsou tím hlavním protagonistou. Je důležité k Beethovenovi nepřistupovat jen z čistě „houslistického“ pohledu. Stejně tak se mi díky chápání kontrapunktu proměnil náhled na houslový koncert od Šostakoviče. Dirigování mi zkrátka rozsvítilo v mozku víc žárovek.
Když už jsme se dotkli staré hudby, zaujalo mě, jak se kriticky vyjadřujete o takzvané vídeňské tradici.
Víte, vídeňská tradice je téma samo o sobě. To, co dnes za tradici považujeme, vzniklo v mnoha ohledech až koncem 19. století. Co se týče například hudby Mozarta, Haydna nebo Schuberta, musíme být velmi opatrní. Myslím, že je nebezpečné přebírat věci slepě jen proto, že se to tak „dělá“. Vždycky bychom se měli ptát: „Proč?“ To neplatí jen v umění, ale v životě obecně. Tradice někdy vznikne jen proto, že před 150 lety měl dirigent problém s kontrabasy a něco změnil. To ale neznamená, že je to dogma platné pro každou situaci.
Na jaké housle hrajete?
Vlastním výborné moderní housle, kopii Storioniho, které byly vyrobeny před necelými třemi lety. Na ně odehraji i březnový koncert v Plzni. Loni jsem si zapůjčil stradivárky, ale ty měly bohužel vážnou nehodu a jsou v opravě. Obvykle se ale snažím nástroje pravidelně střídat. Je to sice neobyčejná šance mít v ruce Stradivariho housle, avšak neupozaďuji kvůli nim své moderní. Chci, aby oba nástroje zněly stejně kvalitně.
Jste také pilotem. Létáte na své koncerty sám? Cesta z Vídně do Čech malým letounem, to zní jako pohádkový výlet.
Ano, létám, ale zatím jen jako soukromý pilot. Připravuji se však i na další zkoušky, díky kterým získám komerční licenci. Snažím se ale nemíchat létání s profesionální hudební dráhou. Létám na malých jednomotorových letadlech, a tak jsem extrémně závislý na dobrém počasí. Riskovat, že kvůli mrakům nestihnu koncert, není profesionální. Jednou jsem to ale zkusil cestou na kurzy do Toblachu – autem by to trvalo přes sedm hodin, letadlem necelé dvě hodiny nad horami. Nádhera. Ale běžně to nedělám.
A do Čech jste již někdy přiletěl?
Ano, do Kroměříže! Ale bylo to mimo letní hudební akademii. Letěl jsem jen navštívit své přátele, Tomáše Netopila a Pavla Nikla. Zastavil jsem se tam jen na jednu noc na pivo a…
…a cestou zpátky nikdo nekontroloval, jestli nemáte kocovinu?
(směje se) Ó ne, to ne! Létání je velmi vážná činnost, tam musíte být nesmírně opatrný. Vlastně teď už tři měsíce nepiji vůbec nic. Můj první lok alkoholu bude až v Plzni na konci března po koncertě. Budu pít přímo u zdroje.
Máte nějaké osvědčené cvičící techniky?
Před lety jsem měl úraz na lyžích a během rekonvalescence jsem se naučil hrát mnohem ergonomičtěji. Hodně se toho odehrává v hlavě – mentální příprava je klíčová. Někdy je užitečnější vzít si partituru do vlaku a cvičit ji v duchu, než jen automaticky přehrávat pasáže s nástrojem. Dnes například na housle vůbec nesáhnu, protože mě čeká zkouška na Così fan tutte. Intelektuální část cvičení probíhá v mé hlavě, u nástroje pak už jen ladím tu fyzickou stránku.
Působíte také na univerzitě ve Vídni, kde vedete orchestrální repertoár. Co vás práce se studenty učí?
Řeknu to upřímně – pro mě je to velmi ozdravné. Studenti totiž na rozdíl od profesionálních orchestrů neopravují moje chyby. V profesionálním světě je úroveň tak vysoká, že když dirigent udělá nepřesné gesto, orchestr to za něj automaticky „vyžehlí“. U studentů tuhle berličku nemám. Když mě nepochopí, musím přemýšlet, co jsem udělal špatně já. To je skvělá škola pokory a neverbální komunikace.
Zajímalo by mě, kde jsou vaše hudební „hranice“. Dokážete si představit, že byste se pustil třeba do elektroniky nebo jazzu?
Láká mě jazz a improvizace. To bych se chtěl jednou naučit. Ale pop nebo rap mě neoslovují. Zaprvé, nemůžu chodit na živé koncerty těchto žánrů – jsou příliš hlučné, na což jsem citlivý, nestačí mi ani, když si na ně vezmu špunty do uší. A zadruhé mi v dnešním popu chybí dynamika. Slyšet hodinu v kuse jen fortissimo mě unavuje. Po deseti vteřinách začnu myslet na něco jiného.
Překvapilo mě, že vaše diskografie není příliš obsáhlá. Souvisí to s tím, že dáváte přednost živému prožitku?
Spíš s realitou, o které se moc nemluví. Nahrávání CD je dnes finančně náročné. Většinu nahrávek si dnes umělci financují sami, a kdo tvrdí, že ne, tak lže. Nelíbí se mi, co dnešní trh vyžaduje – vymýšlet marketingově zajímavá témata, hrát to, co je již osvědčené, jen aby vám někdo dal peníze. Coby hráči bychom přitom měli být badateli, oživovat věci, které nikdo nezná, jako byl můj poslední počin s koncertem Hanse Koesslera. Dnešním trendem je stáčet veškerou pozornost na interpreta místo na autora. My jsme přitom jen poslové.
Moc si vážím vaší upřímnosti. Mám pocit, že i v tom může tkvět vaše pouto s Českem – my umíme být také dost upřímní.
Taky si to myslím. Lidé se dnes všeho bojí. Píšou emaily pomocí technologií a myslí si, že to nikdo nepozná. Buďme prostě lidmi. Žijeme v době standardizace, všichni se učí podle YouTube. Každý se bojí udělat faux pas, každý chce být politicky korektní. V hudebním světě je spousta tabu a slavní umělci o nich nemluví, aby si neohrozili kariéru. Já ale věřím, že je důležité nesnažit se vytvářet falešný obraz na sítích, kde je všechno pořád jen skvělé.
Ale vést s vámi rozhovor skvělé opravdu bylo. Stejně tak je úžasné, že si náš rozhovor budete moct přečíst v češtině.
To je pravda! Procvičím si na něm češtinu přímo na lekci se svojí učitelkou.
To bude velmi originální! Děkuji za rozhovor.
