Beethovenova sonáta klade na interpreta mimořádné nároky
Je celkem zřejmé, že kdokoli se rozhodne k nastudování a veřejnému provedení Beethovenovy kolosální Hammerklaviersonaty B dur op. 106, musí být buď velmi naivní a nesoudný, či naopak být si absolutně jist zhodnocením svých schopností jak nástrojových, tak osobnostních a uměleckých. Vadym Kholodenko není pianistou, kterého zná celý svět, nicméně může se opřít o velmi přesvědčivý úspěch v podobě vítězství na Cliburnově soutěži v roce 2013. Záznam z jeho soutěžního vystoupení jsem si několikrát fascinovaně vyslechnul, jeho interpretace Stravinského Petrušky je zcela neopakovatelná. Po právu se stal ihned jasným favoritem náročného publika, odborná porota pak po finále „pouze“ potvrdila udělením první ceny, že mezi mnoha skvělými pianisty byl právem on tím vyvoleným. A já jsem si velmi přál, aby jeho umění během třinácti let od tohoto úspěchu vzkvétalo a umělecky zrálo. Toto se mi splnilo vrchovatě.
Beethovenova Hammerklaviersonata díky svému rozsahu a závažnosti vždy zaplní celou polovinu koncertu, v tomto případě tu první. Nároky kladené na interpreta jsou mimořádné, schopnost dokonalé koncentrace a kázně nutné k dodržení formálních, tempových a zvukových parametrů je prvním nutným předpokladem pro zdařilé provedení. Pianistické nároky zejména v obří fuze vysoce přesahují běžnou pianistickou erudici potřebnou k interpretaci většiny běžného repertoáru. Nutnost zvýšené emocionality, která je potřebná k vystavění dvacetiminutové volné věty stojí v silné konfrontaci s racionální sebekontrolou, bez níž se těžko dosahuje optimálního výsledku. Připočteme-li k těmto nárokům i požadavek skvělé fyzické kondice interpreta, musíme nutně dojít k závěru, že není mnoho umělců, kteří těmto kritériím dostojí. Zkráceně, je to klasický příklad pro výraz „mnoho povolaných, málo vyvolených“. Vadym Kholodenko patří do té malé skupiny vyvolených.
Kholodenkova výjimečná energie
Již vstupní akordy ukázaly, jak silnou energetikou sympatický umělec disponuje. Jeho metrické cítění a schopnost stavby těch největších dynamických gradací přesahovaly do sféry symfonické hudby. Naproti tomu supersubtilní pianissima, křehkost a dokonalé vyvážení při jemném vedení hlasů evokovaly intimitu malého hudebního salónku. Jsem přesvědčen, že sám Beethoven by byl nadšen, jakých dynamických odstínů lze na moderním nástroji dosahovat, vždyť sám byl nositelem pokroku a velkým příznivcem tehdy moderního kladívkového klavíru.
Kholodenko není prototypem analytického interpreta, dopřává si určitou agogickou a tempovou volnost. Zejména v těch zvukově nejexponovanějších partiích tempo rád rozšiřuje a skvěle mu tak vychází všechny dynamické vrcholy, stejně se dokáže chovat i k jemným harmonickým vztahům, kde se nebojí hudební tok zastavit a ukázat krásu takových detailů, dokáže si najít prostor a čas, aby na stěžejní momenty upozornil. Jeho emocionální zanícení, stoprocentní koncentrace a jakási umělecká naléhavost a přesvědčivost jsou více, než přesvědčivé parametry.
Následné Scherzo Assai vivace vždy přinese chvilkové uvolnění před stěžejní částí Adagio sostenuto, komponované ve formě více, než dvacetiminutových variací. Nepopiratelná hloubka a meditační atmosféra této části v kombinaci s filosofickým vyzněním pro mě tak vytváří stěžejní část celé skladby. Vždy si však vybavím Beethovenův požadavek „Appassionato e con molto sentimento“ – vášnivě a s velkým sentimentem jsou parametry, které v této hudbě nevidím. Kholodenko zvolil mírně rychlejší tempo, aniž bych měl pocit nějakého neklidu, dlouhé fráze mu krásně plynuly. Jednotlivé variace odlišoval drobnými tempovými změnami, několik dramatičtějších momentů provedl s vysokou zvukovou intenzitou.
Zvuková nádhera a barevnost harmonického základu tématu byla zpestřena intenzivním zvukem melodické linky v nejvyšších diskantech, naléhavost této hudby je pro mě vždy obrovským zážitkem, tentokrát ještě více umocněným intenzivním prožitkem interpreta. Následný recitativ začínající v adagiu a končící tím nejrychlejším prestem je ukázkou, toho, jak se Beethoven dokázal pohybovat v mnoha různých tóninách, aniž si toho posluchač povšimne. Notový zápis zachycuje i ty nejmenší agogické nuance a je důkazem toho, jak chtěl Beethoven dát interpretovi co možná nejpřesnější návod ke správnému pojetí. Kholodenko přistoupil k recitativu velmi kreativně a svobodně, vypointoval agogiku do obdivuhodné a přesvědčivé transparentnosti.
Závěrečná kolosální tříhlasá fuga je mistrovským dílem, kde Beethoven, ostatně jako ve většině svých pozdních děl, upřednostňuje absolutnost své hudby před interpretační a nástrojovou schůdností. Sám velký pianista, tady se vůbec neohlížel, zdali a jak se tento materiál dá zahrát. I velcí pianisté zde hledají kompromis chtěného a možného, co se týká tempa, zvuku, srozumitelnosti vedení hlasů a naplnění fyzických nároků. Kholodenko si nic takového nepřipouštěl, zvolil tempo, které se dá označit za nehratelné. Jenže pod jeho rukama rostl kolos do nevídaných rozměrů, bez jakéhokoliv omezení, či spekulativní možnosti odpočinku.
Většinou mám ve druhé části fugy pocit, že už by tam být neměla, na tomto koncertě jsme ale byli svědky mimořádné gradace a zároveň těžko opakovatelného hudebního zážitku. Umělec vtáhnul publikum do této geniální hudby bez možnosti odpočinku či oddechu. Po závěrečných monumentálně a dramaticky pojatých akordech publikum nebylo schopno reagovat, ještě po doznění posledního akordu bylo chvilku hrobové ticho a síla toho okamžiku byla výjimečná. Teprve pak se strhnul obdivný potlesk, nebo spíše poděkování umělci, že nám zprostředkoval Beethovena v této jedinečné kreaci. I přes svou společenskou důstojnost jsem si s chutí, leč neovladatelně musel zakřičet bravo!
Interpret předvedl fenomenální umělecké schopnosti
Do druhé části koncertu zařadil Kholodenko Tři preludia Boryse Ljatošynského, ukrajinského skladatele, který po celý život působil pedagogicky v Kyjevě na konzervatoři, kde vychoval v první polovině dvacátého století několik generací ukrajinských skladatelů. Jeho dílo je poměrně rozsáhlé, u nás však celkem neznámé. Tři preludia vykazují parametry pozdně romantických kompozic. Jsou kompozičně poměrně velmi složité, pro publikum však přístupné. Charakterově se jedná o hudbu eruptivní až démonickou, po pianistické stránce velmi exponovanou. Aktér večera přistoupil k těmto skladbám s příkladnou přesvědčivostí a vdechnul jim život a výraz, který publikum velmi ocenilo. Byl to dobrý dramaturgický tah s výborným výsledkem.
Publikum však netrpělivě očekávalo, jak se Kholodenko vyrovná s Lisztovými Études d’exécution transcendante d’aprés Paganini. Jedná se o první verzi těchto etud z roku 1838, kterou autor v roce 1851 přepracoval do všeobecně známých Grandes Études de Paganini. Liszt v těchto koncertních etudách zpracovává pět Capriccií z op. 1 Niccola Paganiniho. Pouze etuda třetí má původ v Paganiniho Koncertu h moll, op.7, z nějž si Liszt vypůjčil třetí část s názvem „Zvonkové rondo“, v originále „La Campanella“. Dlužno podotknout, že po umělecké stránce Lisztovy transkripce Paganiniho originály vysoce překonávají.
Kholodenko mě po Beethovenovi neměl čím překvapit, jeho pianistické schopnosti jsou fenomenální. Zvukový profil a průraznost jeho zvuku mi připomínají mladého Arcadije Volodose, pohyblivá a superrychlá drobná technika pak Marc-André Hamelina. Veškerou ekvilibristickou techniku zvládá s naprostou lehkostí a suverenitou, bravura jeho hry je neuvěřitelná.
První verze Paganinských etud je výrazně pianisticky náročnější než ta druhá. Je však hudebně daleko méně přesvědčivá, zaměřena daleko více na množství technických prvků. Druhá verze je výrazně hudebně a zvukově přesvědčivější, je na ní patrné, že Liszt jako skladatel za třináct let kompozičně velmi vyspěl. Jak jsem litoval, že neslyším La Campanellu tak, jak ji slýcháme normálně, v té první verzi je určitě třikrát více not, které Kholodenko bez jakýchkoli starostí a problémů obdivuhodně zahrál ale té hudby je tam výrazně méně. Jestliže skladatel ze svých děl některé přepracoval, pravděpodobně k tomu měl důvod. Prokofjevův druhý klavírní koncert nikdo nehraje v té první verzi, stejně tak je minimum pianistů, kteří hrají první verzi Rachmaninovovy druhé sonáty.
Jako virtuózní kreace se jednalo o prvotřídní zážitek, po hudební stránce však tento materiál vrcholnému Beethovenovi konkurovat nemůže. I přesto je můj obdiv veliký a publikum reagovalo nadšeně, vynutilo si přídavek v podobě Prokofjevovy Gavotty z op. 12. Jeden přídavek se zdá málo, ale Kholodenko na pódiu vše co mohl, již famózně předvedl. Pro mě se stal absolutním hudebním zážitkem jeho Beethoven, tato kreace mi připomněla legendární pražský výkon Svjatoslava Richtera, či odpolední matiné Garricka Ohlssona z pozdějších let. Oba tyto výkony považuji za referenční živá pražská provedení Hammerklaviersonaty, teď k nim rád musím na stejnou úroveň postavit interpretaci Vadyma Kholodenka.
Již jsem si nějak zvyknul, že během koncertu lidem vyzvánějí telefony, je to již stejné rušení jako kašel či rozbalování bonbónů a cvakání fotoaparátů. Ale nějak si nemohu zvyknout, když vidím na koncertu světové úrovně v sále tolik prázdných míst. Kholodenko je Ukrajinec, má představa je, že Ukrajinská ambasáda takovou akci zaštítí a že před koncertem budou před Rudolfinem nešťastně postávat hloučky těch, na které již vstupenky nezbyly. Já vím, to není fotbal, ani hokej. Ale bylo mi ho upřímně líto.
A poslední věc: rád bych moc poděkoval a vysoce ocenil čin Koncertního jednatelství FOK, že mělo odvahu pozvat do tohoto prestižního cyklu umělce, který není považován za světovou hvězdu. Je mnohem jednodušší pozvat legendu, na kterou se chtějí podívat všichni, sál je vyprodaný, ale výkon samotný tomu pak z mnoha důvodů neodpovídá a koncert končí zklamáním publika. Díky tomuto odvážnému počinu teď víme, že Vadym Kholodenko je skutečná hvězda i přesto, že v roce 2025 vystoupil na pouhých dvaceti devíti koncertech. Věřím, že s jídlem roste chuť a pozvat takového umělce třeba na Prokofjevův Druhý klavírní koncert, který má v repertoáru, by bylo skvělé!
Vadym Kholodenko – Klavírní recitál
21. března 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Ludwig van Beethoven: Sonáta č. 29 B dur op. 106 „Hammerklavier“
Borys Ljatošynskyj: Tři preludia op. 38
Franz Liszt: Transcendentální etudy podle Paganiniho
Účinkující
Vadym Kholodenko – klavír
