Opera Hrad knížete Modrovouse Bély Bartóka (1881–1945) byla dokončena v roce 1911, premiéra však proběhla až v roce 1918 (Budapešť). Byla dlouho divadly odmítána. Její děj byl pokládán za málo zajímavý. Jiný důvod pro rozhodnutí dílo neinscenovat tkvěl v nepoměru mezi pěveckou a orchestrální složkou. Do zpěvohry jsou totiž zapojeni pouze dva pěvci a vypravěč (vystupuje jen v prologu), které doprovází velký symfonický orchestr. Zvláštní symbolistní děj, koncentrace k dvěma vyhraněným postavám, stejně jako pozoruhodná partitura přinesly pražskému publiku mimořádný zážitek posílený kompetentní interpretací.
Opera byla napsána na libreto Bély Balásze, jenž využil starších lidových zdrojů a jejich zpracování bratry Grimmy či Charlesem Perraultem. Děj Bartókova díla promlouvá o nové manželce knížete Modrovouse Juditě, která ve zdech jeho hradu vyžaduje, aby jí její choť jí umožnil vstoupit do všech tajemných zamčených komnat. On se zdráhá, avšak na její naléhání otevře postupně mučírnu, zbrojnici, klenotnici, zahradu – vše potřísněné krví. Další dveře otevírají vchod do rozlehlé Modrovousovy říše, petlice je odtažena též pro výhled na jezero naplněné slzami. Poslední dveře jsou vchodem do sféry smrti. Zde se procházejí všechny Modrovousovy bývalé manželky. Modrovous Juditu oslavuje jako tu nejkrásnější a nejúplnější, ale i ji odvádí do sedmé komnaty, kde se stává další vzpomínkou. Věcný základ obsahu díla je prostý – spíše však nabízí úvahy o míře otevřenosti v partnerském vztahu, zda i zde existuje patologická konstelace apod. Veškeré úvahy popsaného rámce poukazují k osobnímu životu skladatele a ten byl komplikovaný. Atmosféru neukotvenosti děje opery podporuje i vypravěč v mluveném prologu. Na sledovaném večeru úvodní monolog podal v charismatické maďarštině György Budányi.
K podpoře symbolistního průběhu díla přispívá i bohatě instrumentovaná partitura. K nástrojům běžného instrumentáře přidává autor ještě varhany. Instrumentace generuje vějíř nástrojových barev. Ty pak slouží k ilustraci jednotlivých komnat. Velmi silnou roli zde hrají dřevěné dechové nástroje a harfa. Niterná lyrická zákoutí často Bartók vykresluje s využitím smyčcového aparátu. V popisovaných charakteristikách již prosvítá budoucí zvukový tvar Koncertu pro orchestr, největší autorovy symfonické skladby, jež vznikla však až v roce 1945. Rozložení rolí jednotlivých nástrojů v Bartókově partituře sledované opery může poukazovat k impresionistickému vlivu, stejně tak jejich melodická útržkovitost. O pozdně romantické inspiraci, či dokonce vlivu právě se vyvíjející atonality pak může svědčit tónová hudební tkáň. Mne na vrcholných Bartókových partiturách, mezi něž Modrovousův hrad nepochybně patří, bere dech svébytnost a obsažnost Bartókovy kreace, neřku-li jeho vizionářství. Vše poukazuje k enormní umělecké ušlechtilosti, charismatu, kterým disponuje jen velmi omezený počet moderních autorů. Nepatří mezi ně ani všechna velká jména.
Koncertní provedení sledované opery Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod vedením Roberta Jindry bylo působivé pro publikum, stalo se však nositelem cenných informací i pro odbornou veřejnost. K uvedené konstelaci nedochází často. Riziko stavu, kdy orchestr je umístěn na pódiu společně s pěvci, tkví v tom, že bude pěvce dynamicky překrývat. Překrývání pěvců doprovodným tělesem omezuje v operním představení orchestřiště. Robertu Jindrovi se na koncertě podařilo to, že sice byl orchestr na několika místech silným zvučným partnerem pěveckého hlasu, ale ten nezanikl.
Na své nedávné návštěvě přímého přenosu Wagnerovy opery Tristan a Isolda z Metropolitní opery v New Yorku jsem si všiml, že filosofie dávkování zvuku je na mnoha místech podobná. Také zde orchestr neztrácel na své zřetelnosti. Je tady nový odstín provozovací praxe. Dávkování zvukového poměru pěvců a orchestru v Bartókově skladbě lze přijmout jako vyrovnané. Můžeme to přičíst nástrojovému vybavení partitury, hlasovému zabarvení a konkrétnímu výkonu sólistů, stejně tak i promyšlenému přístupu dirigenta Roberta Jindry k interpretaci. Opera graduje v ilustraci komnaty s výhledem na široké území pod Modrovousovou vládou, naplněné zvučnými velebnými akordy žesťových nástrojů. Dílo končí ve smírném pianu.
Role Judity je obsazena maďarskou mezzosopranistkou Szilvií Vörösovou. Využila svůj barevný hlas ve všech dynamických i polohových nuancích a dala své roli energický, v některých pasážích panovačný odstín. Intonační stránka jejího provedení nevykázala žádné závažné odchylky. Judita v pojetí Vörösové je již zkušená žena, která podlehla kouzlu tajemného charismatického hraběte a ve své lásce novomanželky chce proniknout do všech zákoutí jeho života. Proto se také zdá, že její odchod do komnaty smrti nemá logické opodstatnění. Modrovousova moc je však silnější a odesílá ji do posmrtné zóny, kde se setkává s předcházejícími manželkami.
Rakouský basista Günther Groisböck ztvárnil roli Modrovouse. Podal ji měkkým barytonovým zabarvením, jež dalo zapomenout na ďábelskou podstatu uvedené postavy. Pěvec akcentoval přístupné a láskyplné chování hraběte vyplývající z jeho nového manželství. Nejvíce realisticky působily tedy jeho vstřícné repliky, kterými maskoval svoji nechuť seznámit Juditu s tajemstvím sedmi uzamčených komnat. Výrazová ušlechtilost a noblesa je zřetelně nejsilnější poloha Günthera Groisböcka. Dokazuje to také soupis jeho rolí, které ve své kariéře absolvoval (např. král Mark ve Wagnerově opeře Tristan a Isolda, Sarastro v Mozartově Kouzelné flétně apod.). V operním představení by jeho Modrovous s dominancí měkkosti a servility nepřinesl kýžený scénický efekt. To je však již jiné téma. V Rudolfinu byl Günther Groisböck technicky přesvědčivý a intonačně přesný.
Koncertní provedení Bartókova Modrovousova hradu se stalo výrazným dramaturgickým oživením letošní pražské koncertní sezóny. Na pódiu se odehrála barevná a zajímavá hudební událost, jež byla oceněna publikem dlouhotrvajícím potleskem. Těšíme se, že zmíněná opera bude brzy v Praze zopakována.
Hrad knížete Modrovouse
24. března 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum, Praha
Program
Béla Bartók: Hrad knížete Modrovouse
Účinkující
Szilvia Vörös – mezzosoprán
Günther Groissböck – bas
György Budányi – vypravěč
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Robert Jindra – dirigent
