Mezi neoklasickou kázní a válečnou skepsí
Festival zahájil spolu s ředitelkou Filharmonie Brno Marií Kučerovou brněnský diecézní biskup Pavel Konzbul. Mluvil krátce, avšak jeho slova „hudba je – nebo může být – Božím dotekem“ mě silně oslovila. Jak která hudba, pomyslel jsem si sice, ale citát si budu určitě pamatovat.
Úvodní skladbou byly Fanfares liturgiques / Liturgické fanfáry pro soprán, sbor, žesťové a bicí nástroje francouzského skladatele Henriho Tomasiho (1901–1971), rodáka z Marseille s korsickými kořeny. Hráči dechových nástrojů ho dobře znají jako frekventovaného autora dechového repertoáru, jehož hudba osciluje mezi rigidním neoklasicismem, chromatikou, rozvolněnou disonantní lyrikou a polychordickými harmoniemi. Čtyřvěté Liturgické fanfáry vznikly jako součást Tomasiho opery Don Juan de Mañara, jejíž hrdina, přesycený a zklamaný láskou i světem, se uchyluje do kláštera, aby tam našel víru. O Tomasim, v padesátých letech minulého století velmi žádaném dirigentovi, bylo známo, že svoji víru v Boha naopak ztratil. Znechutilo ho šílenství druhé světové války a nepoučitelnost lidstva. Své Requiem věnované „mučedníkům hnutí odporu a všem, kteří zemřeli za Francii“, na kterém pracoval od roku 1944, nedovolil proto uvést až do své smrti. Bylo znovuobjeveno teprve v roce 1996.
Orchestr je v Liturgických fanfárách omezen na čtyři lesní rohy, tři trubky, čtyři trombony, tubu a bicí nástroje. Tři ze čtyř částí díla patřily pouze jim, takže se tyto dechové sekce mohly patřičně předvést. Povedlo se to zejména trombonové skupině spolu s tubou, prokazující vysoce komorní cítění a témbrově ideálně sjednocenou souhru. Ve velkém, skvěle vypointovaném sóle prvního trombónu ve druhé větě skladby dokázal Jakub Pavluš, že vyzrál v excelentního prvního hráče. Výborně se dařilo rovněž trubkám a lesním rohům, jednak ve fanfárových názvucích, jednak v bizarně pitoreskním scherzu (Apocalypse) na místě třetí věty. Měkký soprán Simony Šaturové se vynořil v závěrečné části jako andělské zjevení, když se vznesl nad temná ostinata gregoriánského chorálu sboru, zpívajícího na vokál. Tomasiho dílo jako celek mě mile překvapilo nápaditostí a zvukovou vynalézavostí, instrumentace místy nabývala extatičnosti varhanního pléna.
Smyčcové lamento v ozvěnách ticha
Druhou skladbou večera bylo Larghetto pro orchestr skotského skladatele Jamese MacMillana (nar. 1959). Také tato skladba je instrumentální transformací jiného díla, sborového Miserere. Začíná měkkým kvartetem violoncell, jehož melodie se přelévá postupně do dalších smyčcových skupin. Celek působil jako niterné lamento, přičemž příznivá akustika chrámové prostory dala vyniknout všem finesám orchestrální faktury. Velmi působivé byly jakési prastaré modlitby, monotéma zahájené rozvíjením jediného opakovaného tónu střídavě v různých nástrojích; mě nejvíc upoutalo, jak měkce a prostě je zahrál první trumpetista Ondřej Jurčeka. Prostor byl dán rovněž meditativnímu sólovému violoncellu Lukáše Poláka.
I když jak Tomasi, tak MacMillan jako neznámé skladby plně obstály, těšil jsem se zejména na vyvrcholení večera, Stabat Mater pro soprán, sbor a orchestr Francise Poulenca. Toto úchvatné dílo patří k nejkrásnějším zhudebněním středověkého hymnu v celé hudební historii. Také Poulenc prošel osobnostní genezí a příklonem ke katolické víře, když ztratil tři blízké přátele: dirigenta Pierre-Octave Ferrouda, který se zabil při autonehodě, básníka Federica Garcíu Lorcu, jehož popravili španělští fašisté, a malíře Christiana Bérarda, jehož odchod byl rovněž předčasný. Poulenc poté zkomponoval řadu duchovních skladeb nevšední hloubky a krásy. Nebyl by to však on, kdyby přitom také neuplatnil svůj pověstný vtip. I ve Stabat Mater střídá hlubokomyslnost s životní radostí.
Poulencova partitura dala maximálně vyniknout Pražskému filharmonickému sboru, výborně připravenému sbormistrem Lukášem Kozubíkem. Zaznamenal jsem jediný nepřesný nástup altu před závěrem skladby. V orchestrálně-sborových plénech jsem měl pocit, že zvuku sboru mohlo přece jen být o něco více. Bylo to však jistě dáno i vzdáleností od publika a tím, že zatímco zvuk orchestru šel kompaktně kupředu, zvuk sboru odcházel částečně do výšin zadní chrámové lodi. Plné absolutorium si zasloužila opět Simona Šaturová, která Poulenca zpívala s absolutní intonační jistotou a odvedla procítěný, niterný a oduševnělý výkon.
Smrt jako otevřená brána
Celý festivalový program přehledně a zkušeně řídil dirigent Jaroslav Kyzlink. Dirigoval jasnými, účelnými gesty, jimiž dociloval bezchybné souhry. Pozorně ukazoval všechny složité nástupy, příkladně pracoval s dynamikou, gradacemi ploch i náhlými zvukovými kontrasty. Mohlo by se zdát, že Kyzlinkův vizuálně racionální způsob dirigování je méně inspirativní, ale zejména Poulencova hudba dirigentovi opravdu „dýchala“ tak, jak pravá francouzská hudba dýchat má. Nechyběl jí esprit, barevnost ani lehkost. Velmi jsem si užil zejména couperinovskou sarabandu na začátku desáté části Stabat Mater, avšak nejvíce jsem se těšil až na závěrečný dominantní septakord, kterým velké Poulencovo dílo originálně končí – nekončí. Svým otevřeným závěrem nám sděluje, že smrt není konec, neboť duše odchází do světla k Bohu a žije dál. Ten závěrečný septakord snad mohl zaznít o vteřinku nebo dvě déle…
Od studentských let mám doma starou LP desku Supraphonu s nahrávkou Poulencova Stabat Mater s Českou filharmonií a Zdeňkem Košlerem. Pouštěl jsem si ji dlouhá léta pořád dokola, takže je už notně poškrábaná a ohraná. Ta nahrávka je stále skvělá. Podnítila moji celoživotní fascinaci hudbou Francise Poulenca – a tak trochu se k ní modlím jako k nedostižnému ideálu dosud. Musím však říci, že brněnské festivalové provedení se k tomuto ideálu v mnoha ohledech hodně blížilo. Velikonoční festival duchovní hudby v Brně letos zahájil skutečně šťastně. Onen Boží dotek v hudbě byl toho večera v kostele sv. Janů nepochybně přítomen…
Do tmy: Tomasi – MacMillan – Poulenc. Zahajovací koncert 33. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby
29. března 2026, 20: hodin
kostel sv. Janů, Brno
Program
Henri Tomasi: Fanfares liturgiques pro soprán, sbor, žestě a bicí
James MacMillan: Larghetto pro orchestr
Francis Poulenc: Stabat Mater pro soprán, sbor a orchestr FP 148
Účinkující
Simona Šaturová – soprán
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Kozubík – sbormistr
Filharmonie Brno
Jaroslav Kyzlink – dirigent
