Důvod, proč se pohybujeme právě v knihovně, vysvětluje režisér Andreas Homoki v programu jako inspiraci Franzem Kafkou. V prvním dějství mě tato záměna nerušila, ačkoli slavnostní obřad v zaprášené knihovně spíš působí jako skupina konspirativních hermetiků v režii Umberta Eca. Ovšem, když se točna otočila a ukázala obrovské množství knih, při jedinečné obřadní hudbě zapůsobila velmi impozantně a v souladu s tajemnou monumentalitou Wagnerovy partitury. Ona slavnostní atmosféra kolem hostiny svatého grálu, jež by mohla připomínat mši nebo jiný obřad, byla ale místy upozaděna až lehce groteskními situacemi.
Dílo se tradičně uvádí kolem Velikonoc, s ohledem na třetí jednání, které se děje o Velkém pátku. Jsou zde nezpochybnitelné prvky křesťanské mytologie , jako svatý grál, kopí, kterým byl bodnut Kristus, či křest, kdy křesťanská víra vítězí nad pohanskou Kundry, jež se podvoluje a dojde vykoupení smrtí. V inscenaci souboru Státní opery byl tento přesah ovšem záměrně opomíjen. Nemám nic proti tomu pojmout výklad jinak, ale není trochu banální, aby se sídlo rytířů svatého grálu v noci proměnilo v Klingsorovu Matějskou pouť? Snad jen beznaděj čišící z prázdných polic a rozházených listin, knih a papírů ve třetím jednání vystihuje s naprostou přesností neutěšenost situace, kterou bratrstvo zažívá se zraněným a po smrti toužícím králem Amfortem.
Pěvecky a herecky skvělý Parsifal i vynikající Kundry
Děj otevírá a velkou částí opery provádí Gurnemanz. V pražském provedení se této role ujal Timo Riihonen. Finský basista zpíval příjemně, ačkoli ve vyšších polohách měl dost výrazné vibrato. Místy se bohužel stávalo, že jej orchestr zvukově přikryl. Nutno ocenit jeho pregnantní a srozumitelnou výslovnost, která ale někdy byla až na úkor volnosti hlasu a tahu frází. Velmi slušný především herecký výkon podali též panoši v podání Marka Žihly, Víta Šantory, Magdalény Hebousse a Yukiko Smetáčkové Kinjo.
Kouzlo nechtěného přinesl nesoulad libreta v kontrastu s kostýmem Parsifala. Když Gurnemanz zpívá „Doch adelich schein’st du selbst und hochgeboren“ (Zdá se však, žes vznešený, důstojného rodu), pyžamo, jež měl Parsifal na sobě tomu nijak nenasvědčovalo. Samotný Parsifal byl v podání Metthewa Newlina téměř dokonalý. Výborná výslovnost němčiny, vyrovnané tóny, krásně posazené v rezonanci, bez tlaku, perfektně v těle. Flanelové pyžamo jen podtrhovalo charakter a herecké nastavení postavy. „Čistý bloud“ jak se patří. Newlin také perfektně vystihl vývoj postavy v ději a jeho pěvecký projev s tím také korespondoval. Na začátku lyrický chlapec, ve druhém jednání uvědomělejší, plnější projev a ve třetím zralý muž.
Zcela ideálně byla obsazena role Kundry. Ester Pavlů jako by se pro tu roli narodila. Výborná herecky, precizní pěvecky. Syté hloubky střídaly pevné výšky, sólistka poměrně brzy přecházela do hrudního rejstříku, avšak roli to jednoznačně vyhovuje.
Hostina Grálu byla prazvláštní. Titurel (Ivo Hrachovec) má v opeře teprve umírat, rozhodně nemá být mrtvý. Přesto ho přivezli na jeviště v rakvi, ze které mrtvolně bledý vstane jako upír. Pěvecká akce Titurela se však neobešla bez velmi výrazného vibrata. K roli umírajícího starce to ovšem celkem sedělo a přivezli ho v zavřené rakvi! Kdo by se neklepal?
Pohled na grál oslepuje
Ocenila jsem režijní nápad se zářícím grálem. Ale že si kvůli jeho světlu sbor musí nasazovat černé miniaturní sluneční brýle působí spíš poněkud groteskně, než slavnostně.
Amfortas Jiřího Hájka zpíval procítěně s volným nasazováním tónu a velmi musím ocenit jeho krytí ve vyšší poloze, které neznělo tupě, jak se občas hlubším hlasům stává. Přesto se však stávalo, že orchestr sólistu překryl ve forte pasážích.
Orchestr hrál jinak velmi procítěně se snahou o práci s dynamikou, kterou by ale bylo záhodno ještě více hlídat, aby neomezovala pěvce. Hudební nastudování měl na starosti Markus Poschner, německý dirigent s wagnerovskou zkušeností, včetně vlastní inscenace v Bayreuthu. Orchestrální mezihry i předehra jsou v této opeře bohaté symfonické obrazy samy o sobě. U předehry oceňuji citlivou hru a Poschnerovo přiměřené tempo. Snad jen místy nástupy jednotlivých sekcí byly trochu nejisté. Jinak však byly samostatné orchestrální vstupy dobře vypracované. Zvony za scénou při slavnosti grálu v prvním vstupu se moc nepovedly, zněly poněkud chaoticky až kakofonicky. Podobně ženský sbor spolu s Kühnovým dětským sborem za scénou měl místy problémy v souhře s orchestrem. Dětský sbor měl i intonační nedostatky. Zato mužský sbor na scéně zpíval jistě na velmi dobré úrovni. Mužský i ženský sbor představovaly spojené sbory ansámblu Národního divadla a Státní opery v nastudování Zuzany Kadlčíkové.
Květinové dívky a svody kolotoče
Druhé jednání nám ukázalo na scéně čarujícího mága Klingsora v podání Martina Bárty. Svítící skleněná koule a vyvolání Kundry, aby k němu přišla, působilo efektně. Pochopila jsem až později, že pravděpodobně nebyl režijní záměr, aby byl Klingsor černokněžník, ale zlý klaun. Martin Bárta proto chodil po jevišti zvláštní chůzí. Zpíval stále ve forte a poněkud pod tlakem. Česká výslovnost němčiny výkonu, který měl také intonační nedostatky, příliš nenapomohla.
Poté se na scéně opět objevuje Parsifal, který je následně obtěžován Květinovými dívkami (v programu byl použit překlad Čarovné dívky, ovšem německému originálu Blumenmädchen odpovídá spíše květinové) v podání Barbory Perné, Valerie Proniny, Magdaleny Hebousse, Yukiko Smetáčkové Kinjo, Stanislavy Jirků a Marie Svobodové. Jejich velmi zdařilá herecká akce kontrastovala s ne zcela vyrovnanými pěveckými výkony. Zatímco Valeria Pronina byla ve zpěvu skutečně kouzelná s jiskřivými výškami a vyrovnaným projevem, hlas Barbory Perné zněl nepřirozeně a s nepřesnou intonací. Ostatní hlasy ansámblu nijak nevyčnívaly, ale celkový zvukový výsledek byl místy poněkud nesourodý. Co je nutno ocenit, je rychlost jejich převleku, kdy na bílé prádlo navlékly vrchní šaty rychleji, než se stihla otočit točna. Stejně rychlé muselo být vsunutí kolotoče – symbolu Klingsorovy kouzelné zahrady – do prostoru knihovny. Divák neměl ani chvilku pocit, že by se na něco čekalo, či bylo na scéně prázdno.
Při dalším pootočení scény jsme mohli spatřit postel, na níž s prvorepublikovou elegancí seděla Kundry. Její vzezření, napětí i kostým evokovaly Adinu Mandlovou. Obdivuhodný byl i zpěv. Vyrovnaná opřená piana a později vypjatá forte ve všech polohách dokázala, že role Kundry Ester Pavlů dokonale sedí a na konci druhého jednání si zaslouženě od diváků vyslechla mohutný potlesk a volání bravo. A nejen ona, ale i její mužský protějšek Parsifal Matthew Newlin, který nám předvedl svůj hlas perfektně vedený ve všech polohách i dynamikách.
Příchod jara místo zasvěcení
Orchestrální mezihra Kouzlo Velkého pátku, která zanikla v poměrně rychlém tempu a chyběla jí rytmická přesnost, uvedla tak rozpačité třetí jednání. Andreas Homoki svůj režijní záměr sice vysvětluje v programu, ale na jevišti nebylo jeho vysvětlení pro mě dostatečně čitelné. Kundry místo v křoví ležela pod haldou papírů jako nějaký bezdomovec. To bych ještě chápala, ale proč běžela Parsifala obejmout? Neměla by k němu mít spíše posvátnou úctu? Takto to spíše působilo jako by ta, která všechno řídí, byla ona. Jako by rozhodovala, co se nadále bude dít a všechno šlo podle jejího, nikoli vyššího plánu. Její křest, který přijímá z rukou Parsifala byl téměř k přehlédnutí. Symbolika vítězícího jara v podobě ozářeného květináče s kytičkou ale zapůsobila přesvědčivě. Celkem nepochopitelný byl pád Gurnemanze s vytřeštěnýma očima k zemi po jeho větě „Heute ihren Unschulds Tag erwirbt“ (Dnes příroda zbavená hříchu den nevinnosti slaví zas), kdy se poté zase zvedl a upozornil na to, že je poledne a už je čas, jakoby nic.
Poslední scéna, pohřeb Titurela, slavnost grálu a uzdravení Amforta posvátným kopím má také naprosto jiný výsledek, než byl původní Wagnerův záměr. Po uzdravení se Amfortas chytá kopí a probodá se. Padá k zemi a umírá v Kundřině náručí, která místo, aby padla k zemi mrtva sama a došla vykoupení, přežívá a pozvedá květinu. Záře svatého grálu opět oslepuje mužský sbor natolik, že si nasadí své slepecké brýle. Celý obřad víceméně postrádá kontext rituálu zasvěcení.
Nový Parsifal stojí za zhlédnutí
Mnohá místa pražské inscenaci Parsifala se dotýkají světové kvality a provedení rozhodně stojí za návštěvu. Celkově pěvci mají, i přes některé mé výhrady, vysokou úroveň. Navíc si neumím v českém prostředí momentálně představit nikoho jiného než Ester Pavlů, kdo by mohl Kundry zazpívat tak přesvědčivě. I bez hlubšího analyzování zanechává režie kvalitní první dojem. Největší pochyby přináší scény se zajímavými, avšak často nedotaženými nápady. Bez vysvětlení v programu je režijní záměr místy hůře čitelný a vynechává hlubší spirituální kontext. Nejzdařilejší je druhá scéna druhého jednání, kdy nádherná, elegantní Kundry svádí Parsifala, nejméně mě zaujalo jednání třetí, které se podle mého názoru nejvíce vzdaluje Wagnerově filozofickému ideálu. Pokud se však od Wagnerova filozofování oprostíme, vzniká na jevišti zcela nový a vcelku zajímavý příběh.
Richard Wagner: Parsifal
26. března 2026, 18:00 hodin
Státní opera, Praha
Realizační tým
Dirigent a hudební nastudování: Markus Poschner
Režie: Andreas Homoki
Scéna: Frank Philipp Schlößmann
Kostýmy: Hannah Clark
Světelný design: Franck Evin
Sbormistr: Zuzana Kadlčíková
Sbormistři Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála, Petr Louženský
Dramaturgie: Werner Hintze
Účinkující
Parsifal: Matthew Newlin
Kundry: Ester Pavlů
Gurnemanz: Timo Riihonen
Amfortas: Jiří Hájek
Klingsor: Martin Bárta
Titurel: Ivo Hrachovec
První rytíř: Josef Moravec
Druhý rytíř: Miloš Horák
Čtyři panoši: Magdalena Hebousse, Yukiko Smetáčková Kinjo, Marek Žihla, Vít Šantora
Čarovné dívky: Barbora Perná, Valeria Pronina, Magdalena Hebousse, Yukiko Smetáčková Kinjo, Stanislava Jirků, Marie Svobodová
Hlas shůry: Jana Sýkorová
Kühnův dětský sbor
Sbor Národního divadla, Sbor Státní opery
Orchestr Státní opery
