Scéna jako v divadle
Nejdřív k těm porodním bolestem. Varhan Orchestrovič Bauer by se měl v první řadě rozhodnout, co vlastně Onestage bude: jestli happening, kde si lidé mezi sebou povídají, popíjejí, a hudba hraje víceméně jako kulisa, nebo regulérní koncert. V neděli 29. března 2026 to v Lucerně bylo něco mezi tím, od každého trochu, ale dohromady to příliš neladilo. Ti, co si (často opakovaně) chodili pro pití, rušili diváky, kteří chtěli soustředěně poslouchat, co se děje na pódiu. Přitom se tam toho opravdu nedělo málo.
Samotné jeviště bylo vyřešené skvěle: orchestr seděl v řadách s elevací, takže na většinu muzikantů bylo dobře vidět. Nad orchestrem trůnila dívka – zvonice, a svými údery do zvonů jako by dávala kolegům z ansámblu požehnání. A ještě nad ní, z pohledu diváků v nebesích, posílala svou muziku dolů, k obyčejným smrtelníkům, heavy metalová kapela. A konkrétně: hrál Okamžitý filmový orchestr, hudbu tvrdila skupina Deep Stare. Tuhle sestavu doplňovali zpěváci Monika Bagárová, Elizabeth Kopecká, Alice Bauer, David Kraus, Ondřej Ruml a Kate Matl. A taky dvě milá překvapení: Michael Kocáb a Alice Konečná. Všechno s přehledem řídil, a ještě k tomu obsluhoval sestavu kláves, Varhan Orchestrovič Bauer.
Scénu a rozmístění muzikantů vymysleli organizátoři akce skvěle. Nikdo nebyl upozaděn, nikdo preferován. A zvonice na piedestalu? I to se mi moc líbilo. Symbolicky zvonila všem muzikantům na cestu, chvílemi působila dojmem „zadní dirigentky“. S klidem dohlížela na to, co se děje pod ní. Celkově mi pojetí jeviště připadalo jako promyšlená divadelní scéna. Scénografovi záleželo na tom, aby bylo všechno a všichni dobře vidět.
Škoda jen, že na koncertu nebyl k dispozici „divadelní program“, tedy program s výčtem jednotlivých čísel a jejich interpretů. Nad jevištěm běžely sice v úvodu každé kompozice základní informace, ale jenom chvilku, a navíc se dvakrát lišily od toho, co muzikanti uvedli na pódiu. Tištěný program s chronologickým přehledem znějících skladeb a s medailonky jednotlivých sólistů i hudebních těles by se hodil.
Metalová kapela a symfonický orchestr? Skvělé spojení
U podobných typů koncertů je samozřejmě důležité ozvučení. Zvukoví mistři dělali, co mohli, přesto jim to občas „uteklo“. Orchestr byl nazvučen velmi dobře, v plastické reprodukci se sálem dobře nesl jeho kvalitní výkon. Je třeba ocenit výbornou sehranost muzikantů, ze kterých na sebe nikdo nestrhával nežádoucí pozornost. Jejich výkon byl vpravdě kolektivní, v duchu zásady „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Sympatické přitom je generační rozvrstvení tělesa. V Okamžitém filmovém orchestru hrají převážně mladí umělci, mezi nimi se ovšem vyjímají i o trošku starší a zkušení kolegové. V provozované hudbě jsou tak cítit jak zkušenost a vyzrálost, tak i mladistvý elán.
Tohle všechno najdeme i u produkce dalšího účinkujícího: rock/metalové kapely Deep Stare. Její sóla patřila k nejzajímavějším číslům pražského koncertu. Stylu skupiny říkám „uvážlivý metal“. Muzikanti rekrutující se z několika zemí hrají s přehledem a srdcem. Projekt Onestage hudba Deep Stare ozdobila. Do programu večera výborně zapadla a potvrdila, že když je fúze metalu a symfonické hudby provedena kvalitně, může být velkým zážitkem. Bauer je zručným aranžérem a skupina (spolu s Okamžitým filmovým orchestrem) si ve skladbách All Your Demons, The Immortals a Inverse Dream Lucernu podmanila. A zase: i díky vynikajícímu nazvučení.
Ženské a mužské hlasy přes kliky a dráty
Někteří účinkující ale takové štěstí neměli. Sestava zpěváků s různými barvami hlasu potvrdila, že každý hlas a každý výkon vyžaduje specifický přístup zvukových mistrů. A že je zapotřebí pracovat s kliky u mixážních pultů i během jedné skladby. Zatímco u produkce zpěvaček to vesměs vycházelo, u zpěváků jsme zaznamenali pár zvukově méně kvalitních okamžiků. Hlavně specifický hlas i projev Davida Krause se občas, především v pasážích zpívaných ve forte a fortissimu, trochu ztrácel, a slovům nebylo dokonale rozumět. Je to škoda, protože jeho hlas má zajímavou barvu, která každé písni dodá trochu tajuplnosti a jedinečnosti. Jednu z písní věnoval David vloni zesnulému muzikantovi, trombonistovi a členovi několika kultovních seskupení, Janu Šatrovi. Byla to hezká, důstojná, ale nikoliv přehnaně okázalá chvíle.
Další příjemné okamžiky zažilo publikum díky Ondřeji Rumlovi. Zpěvák při svém vystoupení čile komunikoval s diváky, skrze latinskoamerické rytmy se je snažil rozproudit, a povedlo se mu to. Při písni El Cantante z filmu Vášeň v tanci si někteří návštěvníci Lucerny skutečně zatancovali. Při Always Look on the Bright Side of Life, známé z interpretace britské komediální skupiny Monty Python, si se zpěvákem zase celá Lucerna s chutí zapískala. Celkově zanechal Ondřej Ruml v Lucerně velmi sympatický dojem.
Vrchol na začátku a skvělá Monika Bagárová
Jeden z vrcholů večera přišel paradoxně hned na jeho začátku. Publikum mile překvapilo vystoupení dnes už skutečné legendy české hudby Michaela Kocába. S asistencí Ondřeje Rumla zazpíval populárního Tatrmana, kterého stvořil spolu s Michalem Pavlíčkem, a na pódiu potvrdil, že i po sedmdesátce je ve vynikající formě. Vidět tuto ikonu na pódiu je vždy radost. Škoda, že jeho vystoupení nebylo alespoň o trošku delší.
Nejkvalitnější výkon ze zpěvaček podala Monika Bagárová. Zpívala jistě, a přitom s citem. Každá její píseň večer rozsvítila. Potvrdila přitom svoji všestrannost, jako zpěvačka zvládá hudbu nejrůznějších žánrů od solitérních písní po muzikálové melodie. A velmi příjemně se poslouchá. V Lucerně zazpívala například disco-píseň skupiny The Jacksons s názvem Blame It On the Boogie. Tuto píseň známe v úžasném podání Marie Rottrové; Monika ji ale pojala jinak, originálně, nekopíruje ani The Jacksons ani Rottrovou. Má svůj osobitý styl, a tak i zpívá.
Svižně a bez přestávky
Většina hudby, která na večeru Onestage zazněla, byla svižná, rytmická, posluchači se rozhodně nenudili. Vytvořit v tomhle duchu aranže pro padesátičlenný symfonický orchestr není jednoduché. Však také v mnohých případech (a nejen u filmové či muzikálové hudby) fungují vedle komponistů speciálně vyškolení aranžéři, kteří hudební motivy a myšlenky skladatelů zaranžují pro požadované těleso. Varhan Orchestrovič Bauer toto umí. Všechny kousky pro hudební večer zaranžoval s citem a tak, aby si dobře a s chutí zahráli všichni členové orchestru. Což se také stalo – když se návštěvníci Lucerny dívali do tváří účinkujících, viděli v nich radost ze společného díla.
Vedle řady samostatných kompozic a písní obsahoval program večera dva větší celky – blok hudby z filmových „Bondovek“, a blok melodií z Bauerova muzikálu Sněhová královna. Obzvláště u těch „Bondovek“ si (především) filmoví fandové rádi zavzpomínali. A znovu si uvědomili, jak skvělá hudba bondovskou sérii filmů doprovází.
Z uvedeného vyplývá, že program večera byl velmi pestrý, a předvedené skladby dost různorodé. Díky citlivé dramaturgii večera, a taky aranžím z pera jednoho jediného muzikanta, držel ale celý večer pohromadě. Celkovému dojmu pomohlo i to, že koncert neměl přestávku. Na posluchače se tak koncentrovaně a po rozumně stanovenou dobu valil proud dobré hudby. Přídavek, který si po zásluze zahrál orchestr sám, pak tento dojem jen umocnil. Jen kdyby nerušili ti pivaři…
Onestage
29. března 2026, 18:00 hodin
Velký sál Lucerna, Praha
Účinkující
Michael Kocáb – zpěv
Monika Bagárová – zpěv
Ondřej Ruml – zpěv
Alice Bauer – zpěv
David Kraus – zpěv
Kate Matl – zpěv
Elizabeth Kopecká – zpěv
Alice Konečná – zpěv
Deep Stare
Okamžitý filmový orchestr
Varhan Orchestrovič Bauer – aranžér a dirigent
