Na koncert v Olomouci chystáte pro posluchače taneční program ze skladeb Johanna Sebastiana Bacha, Bedřicha Smetany, Maurice Ravela a Franze Liszta. Je ve výběru skladatelů a skladeb skryto ještě nějaké další spojení?
Spojující téma na celém programu je tanec. Střídání stylů a skladatelů přinese navíc zajímavý kontrastní pohled na vývoj tanečních forem v průběhu několika staletí a na způsob jejich stylizace. Také se moc těším do Olomouce. Na Moravě jsem doma.
Co se týče skladeb Franze Liszta, máte zkušenosti jak s jeho takřka kaskadérskými kousky typu Uherských rapsodií, tak s obsahově velmi náročnou Klavírní sonátou h moll. Která z tváří skladatele se vám hráčsky zamlouvá víc?
Na Lisztovi se mi líbí jeho obě tváře – ta hluboká, filozofická, stejně tak i strhující a virtuózní. Když hraji skladby této fascinující osobnosti, cítím, že je to hudba pro mne, hodí se k mojí proměnlivé povaze. Obdivuji také, jak byl literárně nadaný. Napsal několik knih, o čemž se moc neví. Taky velkoryse pomáhal mladým talentům. Člověk na něj musí pohlížet komplexně, jedině tak dokáže pochopit jeho velikost.
Valčíky vznešené a tesklivé Maurice Ravela mi vždycky připadaly jako takové hudebně podmanivé otálení mezi minulostí a budoucností, které musí být docela obtížné interpretačně uchopit. Čím si vás získaly?
Já mám rád Ravelovu hudbu téměř bezvýhradně. Jeho valčíky jsou nesmírně poetické, elegantní, fantazijní a zároveň křehké. A taky interpretačně obtížné, to máte pravdu. Ale co vlastně není obtížné, když to chcete zahrát dobře?
Zdá se, že se vám líbí hudba z přelomu 19. a 20. století, na repertoáru máte i méně hrané kusy, jako například Klavírní koncert Julese Masseneta. Je to správný dojem, že nejblíže máte ke skladatelům mezi romantismem a modernou, nebo se interpretačně cítíte nejvíce „doma“ v jiné epoše?
Neumím říct, kde se cítím nejvíc doma. Snažím se, aby to bylo vždy tam, kde se interpretačně v daný moment nacházím. Na klavírním repertoáru mám rád jeho pestrost. Je to nekonečná studnice, kterou člověk nestihne vyčerpat ani za několik životů. A ve skutečném životě se rád toulám krajinou Leoše Janáčka. Tam jsem opravdu doma.
Vaše interpretace bývá chválena za věrné předání skladatelských záměrů posluchačům a za pokorný přístup k notovému zápisu. Pouštíte se u starších skladeb například i do studia rukopisů?
Myslím, že sdělení skladatelského záměru není jen otázkou studia rukopisů. Ano, považuji hudební text za velmi zásadní. Je to vzkaz autora, který je třeba respektovat. Samozřejmě, že jsem do rukopisů už také mnohokrát nahlédl, zejména v momentech, kdy si člověk něčím není jistý. Je to vždy velmi zajímavé a obohacující. Nicméně navázání důvěrného a osobního vztahu s autorem dané skladby je pro mne stejně důležité, ne-li důležitější. Já vím, pro exaktně smýšlejícího člověka to bude znít „bláznivě“, ale jinak to v hudbě nejde.
Inspirujete se při interpretaci jinými klavíristy?
Nejenom klavíristy. Ale také skvělými zpěváky a muzikanty vůbec. Velkou inspirací jsou pro mne někteří výborní dirigenti.
S interpretací nerozlučně souvisí také nástroj. Experimentoval jste někdy s hrou na kopie dobových nástrojů? Nebo máte třeba vyzkoušené, že na určitý typ repertoáru je ideální určitý typ klavíru?
S kopiemi dobových nástrojů jsem, jak říkáte, neexperimentoval. Zahrál jsem si ale dokonce na několik původních historických nástrojů. Například na Wagnerův klavír v jeho muzeu v Lucernu, Smetanův klavír v Jabkenicích. Největší zážitek však pro mě byl nástroj Sergeje Rachmaninova ve Ville Senar. Je to speciální křídlo, o deset centimetrů delší než běžný koncertní nástroj, který dostal Rachmaninov od Steinwaye k šedesátým narozeninám. Na tento klavír jsem si zahrál recitál a byl to pro mě opravdu nezapomenutelný zážitek. Tím, že je o něco delší než běžný nástroj, má ještě barevnější zvuk, a to nejen basové tóny. Neumím tento životní zážitek dát do slov.
Na repertoáru máte i některé pozapomenuté skladby, ostatně nahrál jste také album Zapomenuté české klavírní koncerty. Narazil jste v poslední době na další skladby, které by stály za oživení?
Poslední dobou jsem opravdu nadšený z hudby Erwina Schulhoffa. Hrál jsem nedávno jeho cyklus 9 Kleine Reigen, což jsou velice zajímavé a originální miniatury. Schulhoff napsal také dva klavírní koncerty, které mám už nějakou dobu v hledáčku.
Máte vysněnou skladbu, nebo třeba dramaturgii alba, kterou se vám zatím nepodařilo uskutečnit?
Takových skladeb je celá řada. Moc rád bych hrál někdy druhý klavírní koncert Petra Iljiče Čajkovského. Mým snem je určitě zahrát všechny klavírní koncerty Sergeje Rachmaninova. Taky se mi moc líbí třetí klavírní koncert Nikolaje Medtnera, který se nehrává tak často. Mohl bych pokračovat dále, ale rád časem překvapím vás i posluchače.
Kromě toho, že jste klavírista, jste také varhaník. V jednom z rozhovorů jste se dotkl toho, jak těžké bylo rozhodnout se pro jeden nástroj. Nakonec jste si vybral klavír, ale věnujete se stále i varhanám?
Ano, čas od času se dostanu i k varhanám. Ať už v komorní hudbě s Igorem Františákem, který se věnuje hře na historické nástroje, nebo také při doprovodu liturgie. Jednou až dvakrát do roka si ještě rád zahraji samostatný varhanní recitál.
A na závěr, co zajímavého vás čeká v nejbližší době?
V červnu mne čeká debut s Českou filharmonií, s kterou vystoupím v rámci tradičního Open air koncertu na Hradčanském náměstí. Moc se na tuto akci těším. Doufám, že vyjde hezké počasí a nenaprší do klavíru (úsměv). Pár týdnů před tím zahraji s filharmonií Baden Baden Dvořákův klavírní Koncert g moll a vystoupím také na prestižním Bachfestu v Lipsku. Na podzim bude mou největší události recitál ve Dvořákově síni Rudolfina v rámci Festivalu Rudolfa Firkušného.
Děkuji za rozhovor.
