Nabízí se tedy otázka: je Adam Sojka, racionální člověk toužící mít vše pod kontrolou, nebo spíš intuitivní typ, který situacím dovolí, aby se děly?
Jsem spíš intuitivní typ, ale v protikladu k tomu o věcech hodně přemýšlím. Třeba radosti i zármutky ve mně dlouho zrají. A co se týká plánování? V tom jsem úplně hroznej. Jakmile mám věci přesně nalinkované, limituje mě to. Paradoxně jsem přišel na to, že s volnějším přístupem můžu na situace reagovat flexibilně. Svoje povinnosti samozřejmě plním a dělá mi radost, když si můžu udělat pomyslný check, ale že bych měl všechno detailně naplánované? Tak to tedy ne! Velmi rád žiju spontánně!
Život tanečníka je na všech úrovních velmi intenzivní. Co ti dává a je něco, co ti naopak bere?
Neustále se o sobě i o svém těle něco dozvídám. Vývojem a s léty praxe přistupuju k představení i k vytváření rolí jinak. Když teď prožívám situace na vlastní kůži nebo pozoruju ostatní, je ta hloubka najednou větší. Dává mi rozhled a bohatství radosti.
Už jen možnost tančit v mladém kolektivu, dělat, co mě neskutečně baví, a mít to za povolání je skvělé. Tanec je vlastně takový elixír mládí. Dává mi takyy kondici a příležitost poznávat lidi přes fyzický kontakt. To je někdy víc než tisíc slov. Přes tuhle energii poznávám mnohem rychleji a intenzivněji. V tanci navíc není strop. Pořád je co se učit a kam se posouvat. Skvělý je i to, jak si člověk kolikrát myslí, že už něco umí, a pak přijde někdo, kdo je ještě o kus dál. Je to perfektní mentální škola.
A negativa tance? Dal mi tolik, že mu nemám co vyčítat. Spoustu věcí mám ve svých rukou. Kdybych nebyl trouba a víc se staral o své tělo, byl bych na tom zdravotně líp. Ale za to nemůže tanec. Za to může moje určování priorit v mládí.
Cítím z tebe pokoru. Na škole nám ji vštěpovali. Je to vlastně docela povznášející ji aplikovat, viď?
Tohle podepisuju. Pokora nás ochránila před obrovskými zraněními. Když člověk pokoru nemá, přijde dřív nebo později pád, a přijde z velké výšky. To může být sebedestruktivní. Kdežto pokora vás drží nohama na zemi. Být pokorný znamená být vděčný a zároveň být schopný se pořád zlepšovat.
Pamatuješ si moment, kdy sis poprvé uvědomil, že tanec nebude jen zájem, ale životní cesta?
Tohle byl doslova butterfly effect. Já se totiž nedostal na víceleté gymnázium. Na základní škole jsem navíc prožil těžší období šikany. Nějak jsem se s tím vyrovnával a začal dělat Taekwondo. Sport mi dal kázeň, sebedůvěru a zároveň místo, skupinu, kam patřit. Přestal jsem být otloukánek. Chyba u přijímaček na gymnázium mě nakonec zavedla na konzervatoř. Pohyb mě vždycky bavil a u talentovek jsem uspěl, i když jsem předtím neměl žádnou taneční průpravu.
Vedle interpretace se stále víc věnuješ autorské tvorbě. Jak důležitá je pro tebe potřeba tvořit a co pro tebe znamená sdílení s publikem?
Je to niterný pud, který neblokuju. Tvořit je pro mě přirozené a moc mě baví poznávat a intenzivně pracovat s lidmi na baletním sále. Navzájem do sebe otiskneme stopu, kterou nám už nikdo nevezme. Předávání myšlenek a hledání společného tvaru je pro mě vlastně i trochu návykový proces.
Ve chvíli, kdy pak dílo představím publiku, se cítím nahý. Přál bych si, aby diváci přicházeli bez velkých očekávání a nechali na sebe představení jednoduše jen zapůsobit. Věřím, že jakákoliv forma umění je léčivá, protože vzbuzuje emoce. Sdílení příběhů může diváka přivést k zamyšlení a přinést mu niternou úlevu. Možná ho na chvíli rozpláče, možná mu nabídne prostor být chvíli sám se sebou a možná ho to posune ve vnímání toho, co je důležité. Třeba si uvědomí, že není nutné se každý den mračit na svět, ale prostě vstát a být rád, že mám dalších 24 hodin, během kterých můžu udělat něco dobrého. Kdyby ty opravdové emoce a momenty, které spolu s tanečníky diváci stráví, měly tuhle přidanou hodnotu a kdyby cítili, že je to pro ně nejkvalitněji strávený čas, byl bych šťastný.
V choreografiích se více zaměřuješ na filozofická témata než na přímočaré příběhy. Proč tě přitahují právě otázky, které nemají jednoznačné odpovědi?
To je super otázka. Ten, kdo by mě znal trochu víc do hloubky, by hned řekl: „To je typickej Adam.“ Je to má součást. Já takhle o věcech přemýšlím. Snažím se nevnímat život automaticky. Aby pro mě moje oblíbená písnička neztratila smysl – musím ji mít pořád rád a nesmím na to zapomenout.
Nevybírám náměty, které jsou už dopředu dané příběhem, literaturou nebo filmem. Vlastně ani nevím, jestli bych to uměl. Nikdy jsem to nezkusil a zatím mě to neláká. Jsem přesvědčený, že filozofická témata jsou lidem blízká a já bych jim chtěl být svou tvorbou co nejblíž. Přál bych si, aby měli pocit, že to představení je jejich. Aby tam byly okamžiky, kdy si řeknou: „Jak je tohle možný? Jak to ví? Tohle jsem zažil, tak to cítím!“ A že jim najednou představení ukazuje kus vlastního života.
Zdá se, že si jako tvůrce nevolíš jednoduché úkoly. Baví tě posouvat limity tance? A existují vůbec nějaké?
Nechci využívat tanec jako berličku, se kterou lze ztvárnit cokoliv, ale jde to… Limity existují pouze v úrovni kvality. Profesionální tanec vyžaduje denní trénink, techniku, disciplínu. A mistrovství tance nastává v okamžiku, kdy jako divák pociťujete, že tančit je vlastně snadné. Není vidět námaha, jen přirozené úsilí.
Tak se snažím fungovat i já – co nejpřirozeněji. Když na diváka přenesete pocit, že by to vlastně mohl zatančit taky, v tu chvíli je to bomba. Za tím jsou ovšem léta dřiny.
Butterfly Effect pracuje s myšlenkou drobného okamžiku, který změní sled událostí. Vnímáš lidská rozhodnutí spíš jako svobodnou volbu, náhodu, nebo součást nějakého vyššího řádu?
Kdyby ses mě na to zeptala před půl rokem, tak řeknu, že je to určitě svoboda. Ale teď vnímám, že svoboda je právě možná v tom neříct hned první věc, která nás napadne. To první, co z nás vyletí, co uděláme, může být právě součástí nějakého plánu. A svoboda je v tom, že to můžeme změnit. Tak to vidím teď. Je ale možný, že když se mě zeptáš za dva měsíce, odpověď bude úplně jiná.
O butterfly effectu jako takovém jsem začal hodně hloubat. Dostal jsem se tak daleko, že jsem začal zpochybňovat jeho samotný princip. Možná totiž žádnou akci ani vyvinout nemusíme a už to, že něco neuděláš, je součástí plánu. Zpochybnění principu je tak možná ten zásadní princip.
S teorií motýlích křídel přišel meteorolog a vědec Edward Lorenz. Až postupem času si ji společnost vztáhla k dalším oborům a oblastem. Vědci ji často zpochybňují a poukazují na to, že ne každý malý okamžik dokáže změnit úplně všechno.
Ty nárazníky prostoru, kde to funguje a kde ne, jsou velké. Mě by skutečně zajímalo, co by bylo, kdyby se člověk mohl vrátit v čase a něco udělat jinak. Pozměnit den třeba jen svou přítomností na jiném místě. To by mohlo změnit úplně všechno.
Ještě předtím, než jsem přijel do Liberce stavět inscenaci, a zároveň jsem se už studiem efektu zabýval, začal jsem víc pozorovat lidi. A došel třeba k názoru, že rozmanitost lidských charakterů je nekonečná. Pokud si představíte i tu nejbizarnější povahu, tak určitě někde na světě existuje. Pořád je co objevovat. 🙂
Máš pocit, že dnes lidé častěji hledají hlubší smysl existence?
Nemám pocit, že by se společnost nějak probouzela nad globálními problémy. Že by je promýšlela do hloubky. Naopak si myslím, že si lidi nechtějí porozumět a zamýšlejí se hlavně sami nad sebou. Přijde mi, že se doba falešně převléká do kabátu empatie. Pojďme všichni být v pohodě a rozumět si, ale reálně se to neděje. Cítím, že na sebe narážíme a že je současnost sebestředná. Je vyhrocená do individualismu a dochází k obrovským neporozuměním a extremizaci.
Každý den je ale možnost to změnit. Stačí, když o tom jen přemýšlíte, a už se ubíráte směrem ke zlepšení.
Myslím si, že práce s tebou na takovém tématu otevře tanečníkům další dimenzi a další pohled na věci, které se v životě dějí. Je to nesmírně obohacující. Doufám, že to nezůstane jenom v souboru a přenese se to i do divadelního sálu.
Pevně v to věřím a moc bych si to přál. Cítím, jak to většinu tanečníků ovlivnilo. Jak reagují, jak vnímají pohyb, jak vnímají dotyk, slovo. Začalo se to měnit.
Má inscenace jasně čitelný příběh, nebo dává prostor pro diváckou interpretaci? Na co se mají diváci připravit?
Přestože inscenace nemá jasnou dějovou linku, jsou tam záchranné ostrůvky. Například v podobě kolotoče. To můžu prozradit. Kolotoč evokuje čas, dění, ten náš velký hrací svět. Reálně si myslím, že i když divák nebude vůbec vědět, o jakém tématu vyprávíme, pochopí, že si hrajeme s náhodami, s posouváním v čase a s myšlenkou „co kdyby – kdyby“.
Hodně tomu pomáhá i jediná role, která je pojmenovaná. Je to Pozorovatel, spojující celou myšlenku představení. Víc už prozrazovat nechci.
K inscenaci jsi složil také hudbu. V čem vidíš přínos? V čem je to svoboda a v čem závazek?
Hudbu jsem nikdy nestudoval, takže bych se ani hudebním tvůrcem nenazval. Jen to mám hrozně rád a přijde mi, že to nějak přirozeně jde v symbióze s mojí choreografickou cestou. Obrovský přínos vidím v Petru Duchalíkovi, který má na výsledné skladbě zhruba padesátiprocentní podíl. Během spolupráce hodně mluvíme. V každém z nás efekt motýlích křídel i samotné scény inscenace evokují něco jiného. Něco tvoříme spolu, některé tracky každý zvlášť.
Chvilku jsem si říkal, že jsem trochu trdlo, když jsem se spojil s profesionálem, který má hudební skladbu vystudovanou. Nakonec si ale oba myslíme, že nám to funguje. Já do tvorby dodávám punk a on jde po pravidlech, o kterých skladba je.
Někdo mě od vlastní hudby odrazoval s tím, že bych v cizích skladbách našel víc inspirace. Já neposlechl (tímto Marka zdravím) z jednoduchého důvodu. Prostě věřím, že esence hudby, kterou spolu s Petrem vytvoříme, dodá představení něco navíc, a naopak ho podpoří. Uslyšíte akustické klávesové nástroje, ale jinak se pohybujeme spíš v syntetickém, elektronickém zvuku.
Kde nacházíš inspiraci?
Každý rok mě víc a víc ovlivňuje práce u Lenky Vagnerové. Jeden z jejích obrovských talentů je to, že nad věcmi uvažuje do hloubky. A pokud je člověk vnímavej, dokáže se od ní hodně naučit. Myslím, že jsem na cestě k tomu tohle chápat. Tím pádem se mi to dostává do těla a s každým dalším pochopením je to pro mě přirozenější. Ten pohybový princip se pak snažím předávat dál. Jsem tím v dobrém smyslu ovlivněný a můj učitel se vlastně stává nesmrtelným. Inspiraci nasávám i z běžných situací života, které ve mně zanechávají určité emoce. Z nějakého bodu nula, který si utvářím sám, a vybírám si, jak se k tomu postavím.
Komu je inscenace Butterfly Effect podle tebe určena?
Nejblíž bude inscenace lidem, kteří se nechtějí pouze bavit, ale mají potřebu se nad věcmi zamýšlet.
Pokud by si divák měl odnést jediné uvědomění, jaké by to bylo?
Nečekat. Neodkládat. Protože už to pak nemusí nikdy být.
Premiéra tanečního příběhu inspirovaného teorií chaosu Butterfly Effect proběhne 30. dubna 2026 v Malém divadle v Liberci.
Adam Sojka patří k výrazným tanečníkům současné české taneční scény a v posledních letech se stále zřetelněji etabluje také jako choreograf. Ve své autorské tvorbě propojuje dlouholetou interpretační zkušenost s citlivým vnímáním pohybu, hudby i vizuální atmosféry. (Přečtěte si více zde…)
