Česká filharmonie slavila promyšleným prolínáním zvuku a obrazu
Kulaté jubileum rezonuje v podstatě celou 130. sezónou České filharmonie. Nebyla by to však správná oslava bez výročního koncertu. A jak už je zvykem při všech takových akcích, je třeba připomenout začátky, vývoj, historické milníky a známé osobnosti s orchestrem spjaté. To pojala filharmonie kreativním způsobem, přizvala si režiséra Prokopa Jelínka, který spolu se studiem Lunchmeat vytvořil komponovaný večer spojující historické videozáznamy s živými vstupy orchestru. Rozhodně se však nejednalo o prosté prokládání videoprojekcí hudbou, to by bylo až příliš jednoduché, zvolili pro tuto příležitost důstojnější umělecky pojatou formu s pevným dramaturgickým rámcem. Do něj následně zapadl i na první pohled poměrně segmentovaný hudební program, který se skládal z dvou vět Dvořákovy Novosvětské symfonie proložených předehrou ke Smetanově Prodané nevěstě. Ty navíc namísto zbylých vět symfonie doprovodila druhá část Smetanova cyklu Má vlast – Vltava.
Hlavní gró celého večera spočívalo v promyšleném prolínání zvuku a obrazu, nejenom strukturálně, ale i významově. Než se vůbec začneme obracet k samotné koncepci, je třeba ještě zmínit, že jako projekční plátno využil režisér poloprůhlednou látku, nebo spíše hustší síť, která byla natažena místo prospektů před varhanní emporou. Autoři projekce si mohli pohrát s mnoha prvky, prosvítajícími varhanami, obrazovými odkazy a paralelami s živými hudebníky. Toho využívali hned od začátku.
Koncert vládl jedinečnou atmosférou
První projekční úsek, který uváděl celý program rovnou využil onoho průsvitu plátna a skrze vykreslení varhan plynule přešel k první sérii archivních záznamů zaměřených na publikum v proměnách času. Jednalo se o ten okamžik, kdy publikum přichází do Rudolfina, sedá si na svá místa a s napětím očekává zahájení. Logicky následovaly záběry na historický mix nástupů hudebníků na pódium, které se prolnuly se současností a reálným nástupem orchestru České filharmonie. Archivní publikum i to skutečné v sále hned zkraje odměnilo hudebníky až pietním potleskem. Další záznamy se zaměřily na krátké výseky historických rozhovorů s členy orchestru, reportáže ze zkoušek s následnými nástupy dirigentů. I tady opět využil režisér prolnutí historie s příchodem Semjona Byčkova do sálu. Krom toho krásně navázal i první hudební vstup České filharmonie, jelikož záznamy se zkoušek akcentovaly právě přípravy orchestru na Dvořákovu Novosvětskou symfonii, jejíž první věta následně také zazněla. Už první tóny se v podstatě vryly do uší posluchačů. A to nejenom díky tomu, že Novosvětská symfonie je spolu s ostatním repertoárem tohoto večera jedním z nejhranějších repertoárových kusů. Velkou roli tentokrát odvedla i atmosféra v sále, kterou archivní záběry i celý režijně pojatý nástup vytvořili. Navíc obrovské obsazení předestíralo mohutný zvuk, na který se divákovo ucho mohlo těšit. První věta symfonie nezačala nijak robustně, spíše mírněji, a pozvolně gradovala. Dechy zněly jasně a čistě nad velmi umírněným lesem smyčců, i přes jejich již zmíněné velké obsazení. Bylo znát, že pro hráče to je známý a často hraný kus. Navíc i dobře vyzníval v akustice Rudolfina, takže se i forte krásně nesla, ale netříštila.
Projekce zavedla diváky k počátkům orchestru
Detail notového zápisu uvedl další sérii projekcí, která tentokrát zavedla diváky k úplným počátkům orchestru. Autoři nabídli sérii vývěsek, fotografií i nejstarší filmový záznam orchestru vůbec. Zčásti němé filmy, zčásti už zvukové reportáže nadhodili do éteru nové téma – zahraniční působení orchestru a jeho zájezdy. Předehra k Prodané nevěstě se stala takovou hudbou k němému filmu, snímku ze zahraničních cest. A to, že Česká filharmonie za celou svou historii procestovala celý svět, demonstrovala už úvodní historická mapa. Shon neustálého přemísťování, seznamování se s jinými kulturami, faunou, flórou a mořem úvodní hudba ke Smetanově opeře velice vhodně doplňovala. I dynamika změn obrazů částečně reflektovala tempo skladby, které Semjon Byčkov zvolil střídmě, celá předehra tak vyzněla jistě, ostře a efektně, pokud se stihli diváci soustředit na oba vjemy zároveň – hudbu i obraz. Zajímavým efektem zde bylo i rozdělení obrazu, přičemž záznamy ze zájezdu do míst, kam jezdí orchestr opakovaně, byly předkládány vedle sebe z různých časových epoch. To vyvrcholilo úplnou koncovkou, v níž obraz už zcela kopíroval rytmus závěrečných tónů hudby a předkládal různé úhly pohledů na pódium plné hráčů.
Trochu tísnivou atmosféru navodila další projekce, která nadhodila životní příběhy hráčů v temnějších údobích českých dějin 20. století. Po euforických obdobích se dramaturgie projekcí otočila k druhé světové válce a dobám následujícím, dobám, ve kterých jedni umírali a jiní utíkali, ale hudební život pokračoval navzdory všem okolnostem. Tóny Larga z Novosvětské symfonie následně uzavřely tuto temnou kapitolu a popravdě opět dramaturgicky velice dobře zapůsobily. Ačkoliv původní sdělení hudby je zcela jiné, zde posloužila Dvořákova druhá věta jako takový most vedoucí z beznaděje k nadějným zítřkům. Jedná se sice o poměrně volnou interpretaci, celý večer byl vlastně hudebně koncipovaný jako taková symfonická báseň, kde jednotlivé skladby posloužily sice mimo svůj původní význam, ale zato přesvědčivě, a to celému konceptu dodalo vnitřní smysl. A jak lahodilo Largo uchu posluchače? Bylo funkční, pozvolné, s krásným sólem na anglický roh v podání Vojtěcha Jouzy. Platí zde vlastně totéž, co k první větě, jen na rozdíl od ní se druhá věta ocitla v kontextu, který trochu deformoval její vnímání, naštěstí k lepšímu.
V závěru Vltavy zněla majestátní fortissima
Po krátkém přerušení, kdy dirigent na okamžik odešel do zákulisí, pokračoval večer závěrečnou částí. Symfonická báseň Vltava je pro Českou filharmonii ikonickým dílem. A tentokrát se stala i hudbou, která inspirovala a doprovázela poslední projekci. Tak jako Smetana napsal hudbu, která popisuje tento vodní tok od pramene až po soutok s Labem u Mělníka, tak i Prokop Jelínek koncipoval video, jež popisuje genezi šéfdirigentů od založení až do současnosti. Vltava se stala takovou paralelou k osobnostem určujícím umělecké směřování tohoto hudebního tělesa. Na rozdíl od podobného principu, který měli diváci možnost zhlédnout v případě předehry k Prodané nevěstě, zde měli autoři střihu i dirigent sám mnohem složitější roli. Záběry a představení jednotlivých osobností postupovaly v blocích a hodně závisely na tom, do jakého úseku Smetanova díla se jejich začátek trefí. Ať už byly nějak „nástupy“ dalších dirigentů v pořadí koncipovány přesně nebo jen nahodile, zajímavé bylo, že občas se trefily do nového hudebního úseku symfonické básně a občas se rozcházely. Ve výsledku to trochu působilo, jako by nebylo jasné, jestli tam nějaká synchronizace být měla nebo ne. Na konci už hrál orchestr bez obrazového doprovodu, díky čemuž vynikla katarze dramaturgického oblouku hudby samotné a mohla o to lépe působit na diváky. Interpretačně byla Vltava Českou filharmonií provedena s velkým nadhledem.
Co bylo na pojetí Semjona Byčkova zajímavé? Hlavně velmi pomalé tempo hlavního melodického materiálu, mezi jednotlivými úseky tak byly výraznější rozdíly v celkové dynamice. A jak jsme mohli u Novosvětské obdivovat forte umírněná, která zněla jako forte, ale neohlušovala, na konci Vltavy se ozvala fortissima majestátní. Závěr to byl tedy opravdu monumentální. Asi nepřekvapí, že následující potlesk byl stejně hřmotný, jako když se vody Vltavy střetly s rozvodněným Labem. Celý sál stál na nohou, a tak se mu za odměnu dostalo hned dvou přídavků. Aby byl orchestr věrný programu, přidal dva kusy z Dvořákovy dílny, Dumku a Furiant z cyklu Slovanských tanců.
Celkově se jednalo o velmi zdařilou koncepci, která důstojně oslavila výročí vzniku tak významného orchestru, jakým Česká filharmonie je. Možná by celý koncert byl i hezkým filmovým snímkem s přiznanými živými vstupy a mohl by krom necelých tří tisíc přítomných diváků (součet za všechna tři provedení) těšit i další. Navíc by ještě lépe vynikly některé krásné detaily, jako třeba nástupy hráčů a dirigenta prolnuté do historických záznamů, nebo úplný začátek, kdy skutečné varhany byly světelně obtáhnuté a pak se prolnuly s historickým detailem varhan v jedné z archivních reportáží. Nezbývá, než popřát České filharmonii vše nejlepší do dalších 130 let.
Mimořádná filantropická aukce
O den dříve, 31. března 2026 zazněl stejný koncert pro uzavřenou společnost přátel České filharmonie. Na koncert byli pozváni sponzoři a mecenáši České fillharmonie. Během koncertu proběhla filantropická tichá aukce na podporu mladých talentů z Orchestrální akademie České filharmonie. První položkou s vyvolávací cenou 70 000 Kč byl přípitek s šéfdirigentem České filharmonie Semjonem Byčkovem jeho oblíbeným vínem, jehož součástí byla i autentická taktovka pana šéfdirigenta a exkluzivní CD Mé vlasti, která v roce 2025 získala prestižní cenu BBC Music Magazine Awards. Další položkou byla sběratelská zlatá mince k 200. výročí narození Bedřicha Smetany, k níž vydražitel získal privátní vystoupení koncertního mistra České filharmonie v Prezidentském salonku Rudolfina dle vlastního výběru s vyvolávací cenou 150 000 Kč
Večeře s dirigentem London Symphony Orchestra Antoniem Pappanem po jeho koncertě 18. června 2026 v Rudolfinu včetně pozvání na koncert pro čtyři osoby byla další zajímavá položka aukce s vyvolávací cenou 60 000 Kč. Poslední nabídkou v aukci s nejmenší vyvolávací cenou byla první nahrávka sběratelské vinylové kolekce s Dvořákovou Novosvětskou v podání České filharmonie. Přátelé filharmonie měli možnost vydražit si exemplář Vinyl Vision 3000 s nahrávkou Novosvětské od České filharmonie s pořadovým číslem 130, který pochází z limitované edice – na světě existuje pouhých 300 kusů.
Česká filharmonie: Koncert ke 130. výročí
1. dubna 2026, 16:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program
Antonín Dvořák: Symfonie č. 9, op. 95 „Z Nového světa“
I. Adagio. Allegro molto
[projekce „Generace posluchačů“]
[projekce „Hráči České filharmonie“]
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, komická zpěvohra, Předehra
[projekce „Začátky České filharmonie“]
[+ projekce „Světová pódia“]
Antonín Dvořák: Symfonie č. 9, op. 95 „Z Nového světa“
II. Largo
[projekce „Nelehké doby“]
Bedřich Smetana: Má vlast, cyklus symfonických básní
II. Vltava [+ projekce „Šéfdirigenti České filharmonie“]
Přídavky
Antonín Dvořák: Slovanské tance, op. 72 č. 2 „Dumka“
Antonín Dvořák: Slovanské tance, op. 46 č. 1 „Furiant“
Účinkující
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent
Prokop Jelínek – režie
Lunchmeat Studio – projekce
