Na předcházejícím únorovém koncertu Mladých sólistů, věnovaných v této sezoně smyčcovým nástrojům, získali přízeň posluchačů houslisté Matteo Hager a Richard Kollert, odezva výkonů Davida Hernycha a Ondřeje Sejkory nebyla o nic menší. Vedle svého interpretačního umění dokážou oba zaujmout publikum svou bezprostředností, patrná je chuť podělit se s posluchači o radost z tvoření hudby. Oba vzešli z interpretační soutěže vyhlášené Janáčkovou filharmonií Ostrava.
Hernych nemá technické limity
David Hernych patří k okruhu mladých muzikantů, kteří dali přednost studiu v zahraničí. Jeho současnou alma mater je Hochschule für Musik v Lucernu, kde studuje u Igora Karška. Renomé absolventa Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy ze třídy Jiřího Nováka a Pražské konzervatoře ze třídy Jiřího Fišera stále stoupá. Díky Stadler Foundation, která ho na studiích ve Švýcarsku podporuje, vystoupil v únoru s vlastním recitálem v Salonu Celetná, kde posluchače ohromil zejména svou interpretací sonáty Richarda Strausse. K jeho dosavadním největším úspěchům patří první místa na soutěžích Josefa Micky a Jaroslava Kociana, hlavní cena Letní hudební akademie v Kroměříži a vítězství na Akademii Václava Hudečka v Luhačovicích. Je spoluzakladatelem a primáriem slibného souboru Siebeneichener Quartett.
Pro své ostravské vystoupení zvolil koncertní rapsodii pro housle a orchestr Maurice Ravela Tzigane, M. 76a, na níž ho podle jeho slov lákaly její barevnost a orchestrace. Tato Ravelova skladba je oblíbenou položkou houslového repertoáru, není divu, že její výzvu přijal i David Hernych. Její interpretační nároky jsou nemalé – od technických fines a zvukových nuancí po vyjádření emocí a barev.
Sólový nástup vyzněl suverénně. Z temného zvuku houslí (značky Hubička z roku 1922) tryskaly vášnivé emoce, které houslista vzápětí zkrotil do lyrické polohy, jeho hra se vyznačovala technickou virtuozitou a zpěvností, zaujala vypointovanost frází i široký zvukový rejstřík od útlých něžných tónů po ostré, jakoby zrezivělé tóny. Jeho vysoké tóny neztratily zvučnost ani barvu, povedená byla rovněž pizzicatová pasáž. S orchestrem se houslista shodl výtečně, dobře vyšla souhra s harfou. Dirigent Robert Kružík je jistotou, o kterou se mohou sólisté i orchestr opřít, nejinak tomu bylo v tomto provedení.
U tak emocemi naplněné skladby se člověk neubrání různým představám a evokacím, třeba pramenícím v pop kultuře. A tak mi během ostravského provedení Ravelova Cikána vytanula na mysli nezkrotnost cikánského gangu z Birminghamu, kde plápolají pece železáren, tak jako kdysi v blízkých Vítkovicích.
Paganini řečí jazzu
O pár let starší kontrabasista Ondřej Sejkora má bohaté zkušenosti s profesionálním sólovým i orchestrálním hraním. Je prvním zástupcem vedoucího kontrabasové skupiny Filharmonie Brno, učí na pardubické konzervatoři a je velkým propagátorem svého nástroje, o kterém je přesvědčen, že by neměl jen zastávat doprovodnou úlohu v orchestru, ale má bohaté sólové možnosti. Sejkora studoval na Konzervatoři Pardubice ve třídě Františka Machače a Radka Pokorného, na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kterou absolvoval v roce 2024, ho vedl Miloslav Jelínek. K jeho nejvýznamnějším úspěchům patří titul absolutního vítěze v kategorii do 30 let na Mezinárodní kontrabasové soutěži Františka Simandla, vítězství na Mezinárodní kontrabasové soutěži ve Varšavě či zvláštní cena poroty za provedení skladby Miloslava Gajdoše na Mezinárodní soutěži Leoše Janáčka v Brně.
Autorem skladby, kterou Sejkora zahrál ostravskému publiku, je americký skladatel a kontrabasista Frank Proto. Jak už to bývá, hráčům na primárně orchestrální nástroje se nedostává sólového repertoáru, a tak si Frank Proto začal komponovat vlastní skladby. A protože se jako interpret sám pohybuje na pomezí klasiky a jazzu, je jeho Devět variací na Paganiniho téma pro kontrabas a orchestr (2001) též protknuto prvky klasiky, jazzu i latinskoamerické salsy a zaslechneme v nich i vtipné citace, například z Bizetovy Carmen. Autor vychází z Paganiniho 24 variací pro sólové housle a ve své skladbě dokazuje, že virtuozita je vlastní i kontrabasu.
Každá z variací má odlišný charakter v náladě, tempu a rytmu, orchestr i sólista musí dbát nejen na technickou dokonalost, ale i adekvátní barvy a kvalitu tónu. Ondřej Sejkora obecenstvo uhranul svou virtuózní technikou a proměnlivostí výrazu. Posluchači, kteří dosud vnímali kontrabas jako doprovodný nástroj v orchestru, byli překvapeni šíří jeho možností. Sálem Vesmíru se nesly tóny temné i světlejší, připomínající zvuk violoncella. Sejkorovou předností je krásný tón, kterému umí dát výrazové odstíny nostalgie, žalosti, plačtivosti i hravosti a radostné energie. Vypíchnout musím jeho bravurní pizzicato. Promyšleně zvolená skladba, v níž hráč exceloval, publikum na závěr zvedla ze sedadel. Právem, protože bylo svědky legitimní obhajoby sólových možností kontrabasu.
Ostravští filharmonici na jedničku
Už ve skladbách první poloviny koncertu byla Janáčkova filharmonie Ostrava vnímavým, pozorným a spolehlivým partnerem sólistů. Zkušený Robert Kružík, který je znám svou citlivostí vůči sólistům, bral ohled nejen na ně, ale současně vyzdvihl úlohu orchestrální hry a jeho členů v sólech. Zvuková bohatost orchestru vynikla v Prélude a l’apres midi d’un faune (Předehra k Faunovu odpoledni), L. 86, prvním čísle po přestávce. Známé úvodní téma flétny rozněžnilo publikum, které podlehlo kouzlu Debussyho hudby. Robert Kružík dbal na zvuková propojování barev i pečlivou dynamiku. Orchestr hrál velmi tvárně, nástrojová sóla (flétna, hoboj, první housle) vyzněla půvabně a jistě.
Jiří Vodička v rodném městě
Koncert pro housle a orchestr op. 14, který Samuel Barber zkomponoval v roce 1939, je vítaným zpestřením programu. Na své si přijdou sólista, orchestr i obecenstvo. Posluchače přitahuje, že se nejedná o tradiční koncertantní schéma „sólista s doprovodem orchestru“, ale slyší dva hlasy, které se v průběhu skladby střídavě dostávají ke slovu. Jiří Vodička je ostravský rodák a vřelému publiku se odměnil skvělým výkonem. Rozhodnost, energičnost a vášnivost první věty Allegro vystřídaly něha a emoce, které koncertní mistr České filharmonie vyjádřil ve druhé větě Andante neefektně až zdrženlivě, ale s přímým zásahem do srdce. Ve třetí větě Presto in moto perpetuo houslista předvedl, jak mu vyznění Barberova koncertu sedí, hrál s obrovskou chutí, jeho virtuozita vyvrcholila v efektním závěru.
Janáčkova filharmonie Ostrava a dirigent Robert Kružík zaslouží za toto provedení pochvalu. Zážitkem bylo poslouchat souznění se sólistou, rozehrání půvabných melodií, i v rozevlátosti naprosto přesný rytmus, do jemnosti vypracované dynamické odstíny i opulentní zvuk. Smyčce zněly až opojně, dechy měly standardně vysokou kvalitu, klavír se výrazně podílel na zajímavé rytmizaci.
Koncerty cyklu Elán mladých mají velký význam. Na základě interpretační soutěže pořádané Janáčkovou filharmonií Ostrava dávají příležitost mladým hráčům vystoupit s orchestrem a získat potřebné zkušenosti. Přínosem je i seznámení návštěvníků s novými jmény talentovaných hudebníků, s kterými se možná budou v dalších sezonách shledávat.
E3 Mladí sólisté II
2. dubna 2026, 18:00 hodin
kino Vesmír, Ostrava
Program
Maurice Ravel: Tzigane (Cikán), koncertní rapsodie pro housle a orchestr, M. 76a
Frank Proto: Devět variací na Paganiniho pro kontrabas a orchestr
Claude Debussy: Prélude a l’apres midi d’un faune (Předehra k Faunovu odpoledni), L. 86
Samuel Barber: Koncert pro housle a orchestr, op. 14
Účinkující
David Hernych – housle
Ondřej Sejkora – kontrabas
Jiří Vodička – housle, umělecký garant cyklu
Anna Bangoura – průvodní slovo
Janáčkova filharmonie Ostrava
Robert Kružík – dirigent
