Ve svém projektu 4× Mozart 270 Ostrava!!! se věnuji šestnácti hlavním sonátám pro housle a klavír, vzniklým mezi lety 1777–1788, tedy v období skladatelovy zralosti. Rané sonáty z dětského věku nejsou do programu zařazeny – jsou sice cenné z historického hlediska, jejich hudební řeč je však výrazně jednodušší. Po jejich vzniku navíc následovala téměř desetiletá pauza, po níž se Mozart k tomuto žánru vrací již jako plně formovaný autor. Na projektu spolupracuji s klavíristou Lukášem Klánským, který mimo jiné natočil pro Českou televizi Mozartovy klavírní koncerty v dvojroli dirigenta a sólisty.
Cyklus je rozvržen postupně do čtyř večerů a sonáty zaznívají v chronologickém pořadí. Tento princip umožňuje sledovat nejen vývoj skladatelova jazyka jako souvislý proces, ale zároveň nabídnout posluchači smysluplné uchopení tohoto repertoáru v jeho vnitřních souvislostech.
Jednotlivé sonáty přitom nevznikaly jako cyklus určený k souvislému provedení. Právě proto je pro mě důležité hledat, co jejich spojení do většího celku přináší. Při interpretaci celku se totiž znovu vracím k jednotlivostem – k detailům, které v izolaci mohou zaniknout, ale v širším kontextu získávají nový význam.
Mozartova hudba je krásná na první poslech a čím více ji poznáváme, tím víc odhaluje svou genialitu.
Mozartovy houslové sonáty vznikaly napříč celým jeho životem – od raného dětství až po poslední období (pouhé tři roky před jeho smrtí). Sledují tak nejen vývoj skladatelova jazyka, ale i proměnu lidské zkušenosti. Hrát tento cyklus jako celek je pro mě podobné jako číst rozsáhlý román v několika dílech – teprve v jeho celistvosti se odhaluje skutečný smysl a hloubka.
Mozartovy sonáty pro housle a klavír jsou součástí kontinuálního vývoje – hudebního i lidského. V jejich celku lze sledovat proměnu výrazu, vztahu mezi nástroji i hloubky sdělení. To, co v jednotlivosti může působit jako lehkost či elegance, se v širším kontextu proměňuje v mnohem vrstevnatější výpověď.
Dramaturgie celého cyklu přináší jiný druh účinku. Nejde jen o okamžitý dojem, ale o postupně se rozvíjející zkušenost, která se prohlubuje v čase. Posluchač není pouze svědkem jednotlivých momentů, ale vstupuje i do širšího kontextu. Začíná rozpoznávat souvislosti, jemné proměny a vnitřní logiku hudby. A právě v tomto prostoru se může odehrávat hlubší porozumění.
Uvádění kompletních cyklů předpokládá trpělivost – ze strany interpreta i posluchače. Interpret, který se rozhodne projít celý cyklus, vstupuje jakoby do zvláštního dialogu se skladatelem. Na jednotlivé skladby pak nahlíží z perspektivy celku. V tomto procesu se zároveň prohlubuje i vztah mezi autorem a interpretem – díky celistvému poznání díla se otevírá hlubší porozumění jeho hudebnímu jazyku.
Možná právě dnes, v době roztříštěné pozornosti, má smysl vytvářet dramaturgické celky jako živou zkušenost, která nám umožňuje zakusit hudbu jinak – v její vnitřní jednotě, v jejím vlastním čase i v jejím tichém, ale trvalém působení.
Otázka tedy nestojí pouze tak, zda má smysl uvádět kompletní cykly. Možná je přesnější ptát se: Co nám takové naslouchání může dnes otevřít?
