Bergrovo niterné dílo
Houslový koncert skladatele druhé vídeňské školy Albana Berga (1885-1935) je smuteční panychidou na smrt Manon Gropiusové, éterické dívky a křehké bezelstné bytosti, dcery vídeňské femme fatale Almy, vdovy po Gustavu Mahlerovi, a architekta Waltera Gropiuse, představitele modernistického hnutí Bauhaus. Nadaná dívka, jejíž rodiče se velmi brzy rozešli a jejím novým otčímem se stal spisovatel Franz Werfel, byla manželům Bergovým, kteří vlastní děti neměli, tak trochu dcerou. Zemřela v pouhých devatenácti letech na následky obrny.
Bergův houslový koncert k uctění památky Manon Gropiusové je hluboce niterným dílem. S jejím utrpením spojil skladatel hlas houslí, přičemž nezkušenost s možnostmi sólového nástroje se snažil doplnit poslechem improvizací proslulého houslisty Louise Krasnera. Bergův houslový koncert absolutně vyvrací skeptické soudy o konstruktivismu druhé vídeňské školy. Je to vysoce působivá, silná a bohatá hudba, jejímž nositelem je nejen sólový nástroj, ale i bohatě využitý velký symfonický orchestr.
Altenburger nepůsobil jako pódiový typ
Sólistou večera byl houslista Christian Altenburger, absolvent Juilliardu, umělec, jenž spolupracoval s nejvýznamnějšími světovými orchestry a dirigenty. Od začátku mě dosti odrazoval jeho nezúčastněný výraz a takřka nulová mimika obličeje během hry. Kontrastovalo to s hudbou, kterou přednášel s citem, lyricky něžně a intonačně čistě. Člověk však musel zavřít oči, aby si ji mohl patřičně vychutnat. Na doprovodné Filharmonii Brno bylo naopak vidět, jak touží Bergovu partituru emocionálně „prožít“. Dvěma klarinetům, saxofonu a basklarinetu se „kvartetně“ skvěle zdařila tajuplná atmosféra sólového kvintového úvodu i ušlechtilý bachovský chorál před závěrem skladby. Své příležitosti zasvítit nepromarnily lesní rohy, sólová dřeva a ostatní žestě.
Ač byl orchestr sólistovi nanejvýš citlivým a pozorným doprovazečem, v řadě případů, kdy předivo hlasů narůstalo, neměl Altenburger se svým úzkým subtilním tónem šanci zvukově se prosadit. Postihlo to některé technické pasáže a zejména četné flažolety, které byly jen vidět, nikoliv slyšet. Jsem si vědom obtížnosti a netypičnosti tohoto houslového partu, dané mírou Bergovy zkušenosti. Beru v potaz i fakt, že do tohoto díla se v současné době pustí málokdo. Přesto byl pro mě sólistův výkon jistým zklamáním. Altenburger rozhodně nezapůsobil jako sebejistý pódiový typ, který si dokáže podmanit publikum.
Vynikající vyznění Strausse
Po přestávce nastoupila Filharmonie Brno v olbřímím obsazení k symfonické básni Richarda Strausse (1864-1949) Život hrdinův. S úvodními takty sál zaplavila bouře radosti, suverenity a pulzující živelnosti. „Jsem tu já, kdo je víc?“ křičí do světa energií nabitý skladatel, jenž dosadil sebe sama na piedestal hrdiny své autobiografické skladby. „Podívejte, co jsem všechno dokázal!“ Svým kritikům se vysmívá a stylizuje se do svých dřívějších rolí Dona Juana, Dona Quijota i Zarathustry. Tato sebestředná, avšak vysoce invenční hudba vás chytí a už nepustí.
Na vynikajícím vyznění Strausse měl lví podíl dirigent Dennis Russell Davies, jenž přehledně rozlehlé dílo vystavěl a svoji filharmonii dovedl k dalšímu ze špičkových výkonů. Orchestr pod jeho taktovkou zpíval, hřímal, bouřil, vtipkoval, naříkal a planul ohněm lásky – i sebelásky. Dominantní úloha je svěřena exponovaným sólovým houslím, jež jsou nositeli virtuózních kadencových partií. Zazářila v nich koncertní mistryně Marie Petříková, která je přednesla s tak ušlechtilou znělostí, intonační jistotou, technickou bravurou, expresivitou a dynamickým rozpětím, že sólistu první půle večera svým výkonem prostě zastínila.
Vrcholný umělecký zážitek sezóny
Také z filharmoniků suverenita a vitalita jen sršela. Bohatě obsazené smyčce zněly krásně sytě a kompaktně, pověstné divadelní „stereo“ levé a pravé poloviny sálu bylo dokonale zvukově vyváženo. V rozlehlé symfonické ploše nebylo jediného kazu, jediného zaváhání či nesouhry. Filharmonie Brno se nepochybně předvedla v nejlepší formě, a to ve skladbě, která patří k vrcholně náročným repertoárovým číslům. Nejvyšší uznání musím vyslovit všem osmi brilantním lesním rohům, dále prvnímu hoboji v lyrických reminiscencích Dona Juana a trojici trubek, která si odskočila za scénu, aby tam odehrála své brilantní vstupy, a vzápětí se vrátila zpět ke svým orchestrálním partům.
Zpívající housle Marie Petříkové dovedly nakonec v dialozích s prvním lesním rohem Nicolase Pereze dílo k závěrečné katarzi. Skončilo v niterném pianissimu a Davies ještě dlouho po odeznění posledního tónu nehybně stál. Napětí okamžiku a síla předaných emocí byly tak hmatatelné, že se žádný posluchač neodvážil porušit to posvátné ticho předčasným potleskem. Účinek byl mocný a naprostý. Ohlušující vřava se strhla teprve potom.
Z koncertu jsem odcházel nadšen s vědomím, že jsem byl svědkem naprosto mimořádného provedení. Zcela jistě patřilo k vrcholným uměleckým zážitkům letošní filharmonické sezóny.
Památce anděla
16. dubna 2026 v 19.00 hodin,
Janáčkovo divadlo, Brno
Program
Alban Berg: Houslový koncert „Památce anděla“
Richard Strauss: Život hrdinův, symfonická báseň op. 40
Účinkující
Christian Altenburger – housle
Marie Petříková – houslová sóla
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent
