Dlouhá pouť na jeviště navzdory atraktivnímu námětu
Cesta Kolotoče na divadelní jeviště nebyla vůbec tak snadná, jak by se mohlo zdát. A to i přesto, že příběh o fantazijní cestě dětí na kolotoči od Austrálie po Ameriku je atraktivní, dynamický i divadelně vděčný a že Václav Trojan byl, a zejména v oboru filmové a scénické hudby stále je, všeobecně oceňovaným skladatelem.
S učitelkou a spisovatelkou Marií Charousovou-Gardavskou se Václav Trojan seznámil v roce 1935 při spolupráci s Pražským dětským divadlem vedeným Mílou Mellanovou. Jak skladatel vzpomínal, námět prý tehdy vznikl docela spontánně. Když šli spolu v roce 1936 po jedné ze zkoušek tohoto divadla kolem kolotoče na Jiřího náměstí, nápad vytvořit dětskou operu dostal konkrétní podobu. Marie Charousová-Gardavská měla libreto hotové za čtrnáct dní, Václav Trojan na opeře pracoval čtyři roky. Hned v roce 1941 vznikla pod taktovkou Otakara Jeremiáše rozhlasová nahrávka prvního obrazu a různé části Kolotoče pak opakovaně zaznívaly s pochvalným ohlasem koncertně. Výběr scén vydal v roce 1959 Supraphon, zájem o uvedení měl pro Národní divadlo Václav Talich, pro ostravský operní soubor Jaroslav Vogel a pro brněnský Emil František Burian. Nicméně k prvnímu scénickému nastudování došlo až dvacet let po dokončení opery v roce 1960 v Ostravě, kde se pak Kolotoč dočkal i dalšího uvedení v roce 2008. Zkrácená verze Kolotoče dostala také podobu televizního filmu v režii Václava Hudečka.
Retro poetika hravé pouti pod tíhou přemíry atrakcí
Jedním z důvodů tak dlouhé pouti Kolotoče na jeviště může být i to, že jde o interpretačně náročnou operu s pěveckými party pro dospělé i dětské sólisty a sbory. Magdaléna Švecová se v týmu se scénickou a kostýmní výtvarnicí Zuzanou Přidalovou, světelným designérem Přemyslem Jandou a pohybovým spolupracovníkem Antonem Eliašem inspirovala světem starých poutí. Evokuje ho „retro“ výtvarné pojetí i jakoby vybledlá barevnost „vzpomínání“ nad obrazy dětské paměti. Vlastní kolotoč s maketami zvířátek, aeroplánu a dalších atrakcí, kolem něhož se děj „točí“, je umístěn na točně – na přelidněné scéně však poněkud zaniká. Dětskou pozornost jistě poutají dámy v kostýmech jako cukrové vaty, klauni, flašinetář, prodavači balónků, žebrák nebo mohutná muskulatura siláka, který vzpírá nejen činku, ale hned dva kluky. Ocenit je třeba odvahu představitele Měsíce, který ke kolotoči spolehlivě dorazil na vysokých chůdách. Vymění je pak za létající balón, ze kterého vyhazuje třpytky a vysvobozuje děti z nebezpečí.
Dynamiku dvouhodinové inscenaci dodávají rychlé proměny míst děje projekcemi na zadním horizontu a spouštěním dekorací podle dobrodružství, která děti zažívají. Režie i scéna a kostýmy popisně ilustrují, jak kluk v aeroplánu doletí do afrického pralesa mezi křepčící trpaslíky, kde ho ohrožuje drzá gorila. Jiný chlapec se pak na koníkovi z kolotoče ocitá mezi australskými klokany, s nimiž dovádí na klouzačkách a musí se ubránit chtivým zlatokopům. V dalším obraze kluk v autě pomůže v Indii vzácnému bílému slonovi, který místo posvátných povinností v královském paláci touží po svobodě. A nakonec se z holčičky na kachničce stane v Americe adorovaná filmová hvězda jako Shirley Temple. Znovu se vrací první obraz u kolotoče, protože všechny děti si uvědomí, že doma mezi kamarády jim je nejlépe.
Magdaléna Švecová předvedla suverénní zvládnutí režijního řemesla, když koordinovala sólisty, členy Kühnova dětského sboru i Sboru Národního divadla a Balet Opery Národního divadla. Jenže neustálým hemžením mnoha desítek postav na jevišti inscenaci až zahltila.
Pod tíhou hutného zvuku orchestru se vytrácí také kaleidoskop a vtip Trojanovy hudby
Kdo zná slavné loutkové filmy Jiřího Trnky Princ Bajaja, Špalíček, Císařův slavík, Staré pověsti české nebo Sen noci svatojanské, které se staly legendami i díky hudbě Václava Trojana, může být Kolotočem v hudebním nastudování Zbyňka Müllera až překvapen. Poněkud jednotvárně hutným zvukem orchestru dirigent zdůrazňoval, že jde o velkou operu s bohatě instrumentovaným orchestrem. Zanikal tak Trojanův kaleidoskop stylů a jejich vtip – základním neoklasicismem s tanečními prvky, písňovou melodikou a výraznou rytmickou složkou se v indickém obrazu prolíná orientální stylizace, v americké části znějí jazzové inspirace, zpěvní melodie střídá mluvené slovo.
Pěvecké výkony všech dostály nárokům partů – jak u renomovaných sólistů v čele s Richardem Samkem jako kolotočářem Josefem, Pavlou Radostovou v roli Kolotoče a Milošem Horákem coby Měsíc, tak i studentů a dětí. Jenže při silně znějícím orchestru inscenace narážela na své limity v malé srozumitelnosti zpívaného slova a zvukově na kombinaci zpěvu bez amplifikace a zpěvu a mluveného slova s amplifikací.
Kolotoč ve zkoušce času
Po Loutkáčkovi, opeře pro děti Paula Hindemitha, kterou pražské Národní divadlo uvedlo v roce 2023, se i na Kolotoči Václava Trojana projevuje skladatelská obtížnost žánru dětské opery. Nesnadnost spočívá i v tom, že vkus se v čase mění u dětí výrazně rychleji než u dospělých. Věřím, že v 60. letech při prvním scénickém uvedení v Ostravě mohl Kolotoč vyznít svěže a novátorsky. Dnes ale působí spíše jako svědectví své doby, jehož jazyk, poetika i vyznění se – hlavně kvůli libretu – od současného divadelního jazyka přece jen vzdálily.
Ukotvení Kolotoče v době vzniku se po více než osmi desetiletích přece jen projevuje. Vedle změny režimu se do formování vkusu dětí – nejen hudebního – zlomově promítl především prudký rozvoj technologií, internetu a sociálních sítí. Oceňuji ale, že jeho nastudování věnovalo Národní divadlo plně profesionální pozornost a péči – o tom, nakolik se zúročí, rozhodne hlavně dětské publikum.
Václav Trojan: Kolotoč
Premiéra 23. dubna 2026, 18:00 hodin
Národní divadlo
Inscenační tým
Hudební nastudování a dirigent: Zbyněk Müller
Režie: Magdalena Švecová
Scéna a kostýmy: Zuzana Přidalová
Světelný design: Přemysl Janda
Pohybová spolupráce: Anton Eliaš
Sbormistr: Lukáš Kozubík
Sbormistr Kühnova dětského sboru: Petr Louženský
Dramaturgie: Beno Blachut
Obsazení
Kolotoč: Pavla Radostová
Pan Josef: Richard Samek
Měsíc: Miloš Horák
Vůdce zlatokopů: Petr Horák
Vůdce siamských lovců: Raman Hasymau
Maminka klokanice: Sylva Čmugrová
Hoch v aeroplánu: Marie Piechaczková
Hoch v autu: Robin Tristan Sigaud
Hoch na koni: Klára Findeisová
Děvčátko na kachničce: Angelika Broučková
Snílek: Radim Vizváry
Flašinetář / Gorila / Režisér: Lukáš Šimon
Silák / Klokan / Kameraman: Matěj Petrák
Cukrová vata / Indická tanečnice: Pavla Horká
Květinářka / Indická tanečnice: Anna Kukuczková
Žebrák / Zlatokop / Mikrofonista: Anton Eliaš
Kühnův dětský sbor
Sbor Národního divadla
Balet Opery Národního divadla
Orchestr Národního divadla
