Piotr Anderszewski zvolil promyšlenou dramaturgii
Pro svůj pražský recitál Piotr Anderszewski zvolil hudbu hlubokou a definitivní. Brahmsovy opusy 116, 117, 118 a 119 patří k tomu nejkrásnějšímu, co bylo v klavírní literatuře vytvořeno. V případě op. 116 je cyklus pojmenován Sedm fantazií, op. 117 jsou tři Intermezza, a opusy 118 a 119 jsou nazvány prostými názvy Šest klavírních kusů a Čtyři klavírní kusy. Do druhé části koncertu umělec zařadil Beethovenovu Sonátu c moll op. 111.
Již pouhá časová matematika dává tušit, že v případě Brahmsových opusů se jedná o dvacet skladeb, které by pohodlně zaplnily celý recitál i bez Beethovena. Anderszewski si však dovolil učinit výběr celkem dvanácti částí ze všech opusů, které naprosto přirozeně poskládal do jakéhosi jediného titulu. Jednotlivé skladby za sebe řadil bez větších pomlk a čekání, výsledkem byl pak vznik jakéhosi monolitu, čítajícího dvanáct kusů s velmi různorodým charakterem a náladou. Že se jednalo o volbu velmi promyšlenou, netřeba zdůrazňovat.

Publikum prakticky nedýchalo
Anderszewski je znám jak umělec velmi soustředěný, zahloubaný, introvertní, zároveň však vědomostně a stylově velmi vzdělaný. Jeho neokázalé a téměř civilní vystupování je v přímém rozporu s tím, co dokáže na publikum přenášet. Sedí na obyčejné židli, pohodlně opřen, jeho hra postrádá jakékoli teatrální, či neekonomické pohyby, výraz tváře vyjadřuje pouze oddanost a pokoru, koncentrace na hudbu samotnou je hlavním tvůrčím elementem. Jeho doménou je hra v subtilních pianissimech a neuvěřitelná zvuková křehkost a barevnost, zároveň však čitelnost a zvuková čistota.
Hned od prvních tónů přinutil publikum k soustředěnému poslechu, hrál, tak potichu, že bylo nutné nastražit uši, nehýbat se a prakticky nedýchat. Kromě překrásného zvuku bylo neuvěřitelné, jak pracoval s tempem, jeho změnami a přirozeným vývojem. Hudební tok umí umělec dokonale usměrnit, bylo neuvěřitelné, jak dokáže tempo rozvíjet do vyššího tempa, či jej na těch nejdůležitějších místech prakticky zastavit. Měl jsem pocit, že se opravdu jedná o jakési jedinečné fantazie, které není možné již nikdy jindy zopakovat. Pocit absolutní uvolněnosti a přirozenosti se zcela samozřejmě přenášel na publikum, aniž v tomto prožitku interpret jakkoli upozorňoval na svou vlastní existenci, na svůj díl práce na uměleckém výsledku.
Anderszewski je fenomenálním prostředníkem, vypravěčem, který pouze skromně ukazuje genialitu a krásu géniů minulosti. Nevím, jak to dělá, nevím, nakolik se jedná o způsob dokonale promyšlený, či jeho osobnostní a umělecký parametr, ale jako tlumočník hudby ve vztahu k posluchačům je výjimečný. Atmosféru, jakou v Rudolfinu dokázal u publika vytvořit lze těžko srovnávat s čímkoli jiným. Nemá smysl popisovat jednotlivé části, pro toho, kdo v sále neseděl, by to stejně bylo nepochopitelné, snad i zbytečné. Zvuková intimita a celková křehkost projevu byla v několika případech částí energičtějších zaměněna za hutnou zvukovou masu, která vždy vycházela z hlubokých a velmi exponovaných basů. Těchto několik zvukově velmi výrazně dimenzovaných momentů tak vytvořilo přirozeně velmi širokou dynamickou škálu se zcela přirozenými a dramatickými vrcholy. Byl to Brahms, na kterého se nedá zapomenout.

Anderszewski je mistrem klaviatury
Po přestávce zazněl jeden z prubířských kamenů klavírní literatury, Beethovenova poslední klavírní sonáta, dokončená autorem v roce 1822. Autor zvolil jednu ze svých oblíbených tónin, c moll a sonáta má opusové číslo 111. Formální obsah je neběžný, první věta Maestoso v sonátové formě je rozsahem nikterak rozsáhlá, avšak svou úderností, rozhodností a charakterem je jedinečná. Následně v cyklu chybí jak pomalá věta, tak obligátní scherzo. Vše je nahrazeno částí Arietta s pěti rozměrnými variacemi. Toto formální členění dalo druhé části jakýsi charakter umělecké definitivy a zároveň přenesení hlavní emocionální váhy právě na tuto závěrečnou větu.
Piotr Anderszewski zvolil pro první část skutečné tempo Maestoso, hudebním proudem se nenechal neuváženě strhnout a celou větu vystavěl do velmi logického a přesvědčivého oblouku, jemuž dominovala rytmická přesnost a zvuková srozumitelnost. Aniž použil jakékoli výraznější pohybové gesto, jeho emocionální angažovanost se velmi snadno přenesla na publikum a vytvořila správnou atmosféru v očekávání toho, co umělec předvede v Ariettě. Dočkali jsme se skutečně kreace výjimečné, jedinečné a neopakovatelné. Subtilní dynamické členění, dokonalá jemná agogika a zvukový balanc všech harmonií je asi představitelný, leč velmi těžce realizovatelný. Po celý večer Anderszewski nechtěl demonstrovat své čistě pianistické kvality, tady se však ukázalo, jakým mistrem klaviatury je. I ty nejnáročnější trylkové pasáže zvládal po zvukové stránce tak, jak potřeboval, nikde se nemusel podřizovat možnostem svým, či nástrojovým. To vše v dokonalé koncentraci a zároveň jakési absolutní přirozenosti, jako by to bylo snadné. Skromnost, s jakou umělec zakončil toto geniální dílo zarámovalo celý neuvěřitelný večer, kde jsem marně hledal jakýkoli afekt, či patos.

Závěrečné přídavky byly stejně mistrovské jako celý program
Takový výkon asi nepotřebuje uznání v podobě přehnaných výkřiků, či ovací vestoje. Zároveň to není kreace, která by měla jakékoli ambice na takový způsob hodnocení. Závěrečné přídavky v podobě Beethovenovy Bagatelly G dur č. 1 z op. 126 a Bachovy Sarabandy z Partity B dur BWV 825 byly provedeny stejně mistrovsky, jako ostatně celý program.
Piotr Anderszewski kromě toho, že hraje na klavír, je také autorem knihy a údajně píše nějakou další. Jestli užívá slova tak, jako hraje na klavír, bude mít lidstvo dalšího geniálního literáta. Já v kontextu s tím, co tento umělec na svém pražském recitálu předvedl, nějak nemám vhodná a adekvátní slova. Mám jich málo a ta, která mám, nedokáží mé pocity vyjádřit. Vděčnost? Určitě. Obdiv? Ano. Úcta k síle lidského ducha? Jistě. Snad jen, že hudba je v případě Piotra Anderszewského něčím výjimečným. Pro tu krásu byste ji chtěli každou chvíli zastavit, aby ten okamžik neutekl, ale hudba plyne v čase, který nejde zastavit. Naštěstí, máme vzpomínky a na tento večer budeme vzpomínat dlouho, možná pořád.

Piotr Anderszewski – Klavírní recitál
25. Dubna 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Johannes Brahms: Sedm fantazií op. 116
Johannes Brahms: Tři intermezza op. 117
Johannes Brahms: Šest kusů op. 118
Johannes Brahms: Čtyři kusy op. 119
Ludwig van Beethoven: Sonáta č. 32 c moll op. 111
Účinkující
Piotr Anderszewski – klavír
