Ian Mikyska a jeho bohatý instrumentář
Do Cyklu soudobé hudby S Prague Philharmonia vnáší jeho dramaturgyně Hana Dohnálková vědomě rozmanitost soudobé tvorby. V úterý 28. dubna 2026 se posluchači mohli ve Švandově divadle hlouběji seznámit s tvorbou skladatele, hudebníka a intermediálního tvůrce Iana Mikysky (1994), jehož tvorba je spojena s konceptem „tiché hudby“, s inspirací buddhismem, užíváním mikrointervaliky. Tvorbu, i podle vlastních slov, vyvažuje improvizací, nejčastěji s užitím své speciálně laděné kytary s pohyblivými pražci, která je jednou z prvních postavených podle konceptu tureckého kytaristy a vynálezce Tolgahana Çoğulu. Tento specifický nástroj není jediným z Mikyskova instrumentáře, který na koncertě prakticky předvedl. Druhou zvláštností je i speciální MIDI kontrolér, umožňující mikrotonální hudbu s izomorfním rozložením kláves a světelným podsvícením, na který lze realizovat vlastní systémy ladění. V jedné z připravených improvizací ve skladbě Kód JS (Jiří Stivín) improvizoval Ian Mikyska také na svoji violu da gamba.
Dramaturgie koncertu překlenula určitý časový a koncepční oblouk Mikyskovy tvorby od rané konceptuální kompozice Breath; Dying z roku 2016 ke třem premiérám z roku 2026 doplněným volnou improvizací.
Mikysku lze označit za autora, který často pracuje s redukovaným materiálem, tichem a dechem/tělem jako aktivní složkou performance. Skladby se vyznačují flexibilní temporalitou a neukotveným polem vnímání, které souvisí s japonskou estetikou „prázdného středu“, ve kterém je subjekt jen jakýmsi rámcem, kterým procházejí vjemy, někdy v „náhodných“ konfiguracích, jindy zřetězené do drobných událostí. Výmluvnou formou je v tomto známé haiku. Tato estetika, nebo spíš filozofie, se odráží jak v japonském jazyce, tak malířství, hudbě i architektuře a urbanismu. Kombinuje v sobě jakousi rituální až obsesivní přesnost formy s odevzdáním se aktuální situaci. Mikyska se snaží v tomto inspirovat právě i kaligrafií nebo malířstvím a tato kombinace kalkulu a odevzdání se zdá být mu blízkou.
Stavební prvky Mikyskova „jazyka“ se tak přesouvají od tradičních komponent k událostem a situacím, ve kterých je důraz kladen na vznik, přeznívání/doznívání, překryvy a posuny jednoduchých struktur a jejich postupný zánik ve zpomalení, ztišení na hranici slyšitelnosti nebo přechodu do fyzického dechu a gesta. Typický euroamerický interpret i posluchač je tak stimulován uvědomovat si svoje vnitřní časové nastavení, své vzorce vnímání a očekávání založené hodně na principu antického dramatu a romantické subjektivitě.
Inspirací byla skladateli kniha Leonarda Korena
První skladba večera v české premiéře Breath; Dying z roku 2016 pro dechový kvintet je jakýmsi konceptuálním cvičením pro hudebníky. Podle vlastních slov se autor inspiroval knihou amerického popularizátora japonské estetiky Leonarda Korena Wabi-sabi pro umělce, designéry, básníky a filozofy (1994). „Wabi“ (osamělost, chudoba) lze přetlumočit jako princip krásy v nedokonalosti, pomíjivosti, prostotě a úspornosti, „sabi“(stáří) jako výraz melancholie z plynutí času a vyvanutí.
Hudebníci začínají hrát na části svých nástrojů, které postupně doplňují. Mikyska jako dirigent udává časovou koordinaci. Instrumentalisté na sebe reagují fragmentárními motivy prokládanými stále více pauzami. Kus se zpomaluje a zvuk stále více přechází v šum dýchání. Notace předpokládá variabilitu nástrojových možností, jejich rozdílnou citlivost k mikrodetailům. Výšky nejsou určeny. Skladba se stává stále více náročným dechovým cvičením, přesouvá se do těla. Idea kusu (Dech, zmírající) je naznačena názvem, který významně konotuje i častou tematiku japonské kultury, která někdy pracuje s jemnými detaily a neostrými přechody k zmírání, jindy krutě a rituálně vymezuje přechody života a smrti (dokonce i erotizované ženské seppuku). Do těchto drsných symbolických vod Mikyskova produkce (zatím) v inspiraci nezachází. Ze všech instrumentalistů kvintetu, řekla bych, že nejvíce zkušeností s dechovou náročností v tomto cyklu S má Jindřich Pavliš. Pro ostatní to mohlo být přeci jen nezvyklá zkušenost. Rozhodně oproti dostupné nahrávce vyzněla skladba suverénněji a s větším pochopením.
Nejzajímavější oduševnělý kus večera
Od spíše povrchové inspirace v Breath; Dying se autor posouvá hlouběji do estetiky Wabi-sabi v realizaci All Ending pro basovou flétnu, basklarinet, klavír, housle a violoncello z roku 2017 (Daniel Havel, Jindřich Pavliš, Miroslav Beinhauer, Hana Jarošová Kubisová a Balázs Adorján). Skladba vznikla na objednávku souboru Konvergence od Tomáše Pálky, který byl i Mikyskovým prvním učitelem skladby .
Pro mne to byl nejzajímavější oduševnělý kus večera, který, zdá se, se souboru i přirozeně interpretoval. Sestupný třítónový motiv (es, d, c) působí melancholicky. Ač začíná živým vlněním, bezprostředně se zpomaluje, rozmlžuje a mizí v jiných i vzdálenějších harmonických kontextech. Gesto uvozené tímto motivem se opakuje několikrát, aby pokaždé „uvadlo“ se syntaktickým proložením jemným rytmickým kruhovým pohybem jakýchsi vyrobených tichých „hracích mlýnků“, které dodávají skladbě tajemnost. Kontrast iniciace zvonivého zvuku klavíru a basových dechových tónů vytváří dojem rozhozených střepů nebo kapek svěží vody, glissanda asociují tahy štětcem na prázdné ploše japonských akvarelů. Připomnělo mi to určitý průnik s některými projevy Petra Nikla.
Vazba v tradici pre-temperovaného ladění
Skladba Outline pro klávesy a elektroniku vznikla na objednávku pro Miroslava Beinhauera, který upoutal pozornost odborné veřejností svou hrou na šestinotónové harmonium (například Mikyskova skladba In).
Zatímco harmonium je šestinotónové, Mikyska uvádí, že si chce spíše sluchově (zatím) osvojit pětinotónový koncept čili rozdělení oktávy na 31 stejných dílů pro jeho specifické vlastnosti (čistá tercie), které mají vazbu i v tradici pre-temperovaného ladění.
Skladba pro Lumatone a elektroniku (2026) v premiéře na koncertu řady S je Mikyskovou druhou kompozicí pro tento „nástroj“ (první byla pro Brno Contemporary Orchestra). Kombinuje neupravenou terénní nahrávku z Olšanského hřbitova (rytmický zvuk kapek, padajících ze dvou okapů rodinné hrobky) s harmonickým preludováním Lumatone ve zvuku připomínajícím zvuk harfy v mikrointervalovém rozmlžení, navozujícím onen opakující se pocit melancholie a jednoduché krásy japonských akvarelů. Další premiéra pro koncert Prague Philharmonia Lingering (Doznívající?) pro mikrotonální elektrickou kytaru v podání Iana Mikysky přinesla jemné, mikrointervalové preludování s využitím rezonance a dozvuku, s náznaky a nedořečenostmi, střídanými rytmičtějším minimalistickým vzorkováním s krásnými pozastaveními. V postupném zjednodušení a rezonování se skladba zastavuje.
Improvizace s Jiřím Stivínem
Hostem večera byl nejen skladatelův věkový vrstevník klávesový instrumentalista Miroslav Beinhauer (1993), ale i dechový multiinstrumentalista a improvizátor Jiří Stivín (1942), se kterým Ian Mikyska opakovaně improvizoval na jeho festivalu. Autor sám uvádí, že se zajímal o jazz od dětství. Skladba Kód JS je v určitém formálním rámci velmi otevřená. Rytmus improvizace iniciuje živá projekce dalšího hosta, výtvarnice Phily Primus (americko-německého původu, 1991) usídlené v Praze. Phila Primus promítala obrazce na fóliích, nejprve jakési body, na které oba instrumentalisté (Mikyska na violu da gamba) odpovídajícím způsobem reagovali. Poté obrazce nabyly formu písma, přírodních útvarů (květy, pírka, listy), duny a podobně. Zdálo se, že instrumentalisté spíše reagují na sebe navzájem než na charakter projekce, která byla graficky poměrně složitá. Zachytila jsem adekvátní reakci třeba na vlnění (což se bezprostředně pro jednoduchost dalo rychle uskutečnit), nebo reakce na zjednodušení (jakési duny) nebo dramatizaci obrazované části. Poněkud rušivé mi přišlo tvrdé vypnutí monitoru. Prostě experiment.
S Jiřím Stivínem proběhla ještě jedna volná improvizace. Poněkud zlomyslně mi podvědomí přihrálo synchronicitu z Říše znaků sémiotika Rolanda Barthese (2005, česky 2012) věnované japonské kultuře (předpokládám, že ji Ian Mikyska zná). Barthes píše o dvojím mýtu – jednom klasickém, „který ze stručnosti činí doklad umění“ a druhém romantickém, „který improvizaci přisuzuje pravdivost.“ Jiří Stivín uvedl svůj přístup k improvizaci citací Jaromíra Jágra („vypnutí mozku“), de facto spoléhající se na osvojené dovednosti, principy a schopnost vzájemného kontaktu. Jevilo se mi, že jsou ve volné improvizaci na sebe opravdu dobře napojeni, i když každý ve své vlastní gestice a dikci (Stivín více jazzově tradiční), a také, že k závěru improvizaci dovedl Jiří Stivín.
Celkově byl večer sestaven profilově, takže jako „vícechuť“. Osobně mi přišla nejpřesvědčivější poslední skladba večera All Ending. Ale v těchto večerech jde o víc. A za to poděkujme Prague Philharmonia.
Prague Philharmonia: Ian Mikyska – inspirace. Host: Jiří Stivín
28. dubna 2026, 19:00 hodin
Švandovo divadlo
Program
Ian Mikyska: Breath; Dying pro dechový kvintet, 2016, česká premiéra
Improvizace Ian Mikyska, Jiří Stivín
Ian Mikyska: Outline pro klávesy a elektroniku, 2026, světová premiéra
Ian Mikyska: Kód JS pro dechové nástroje, violu da gamba a projekce, 2026, světová premiéra
Ian Mikyska: Lingering pro mikrotonální elektrickou kytaru, 2026, světová premiéra
Ian Mikyska: All Ending pro basovou flétnu, basklarinet, klavír, housle a violoncello, 2017
Účinkující
Daniel Havel – basová flétna
Jindřich Pavliš – basklarinet
Lenka Filová – hoboj
Václav Fürbach – fagot
Milan Křeháček – lesní roh
Hana Jarošová Kubisová – housle
Balázs Adorján – violoncello
Ian Mikyska – mikrotonální elektrická kytara, elektronika, viola da gamba
Jiří Stivín – flétna, dechové nástroje
Miroslav Beinhauer – Lumatone, klavír
Phila Primus – projekce
Hana Dohnálková – moderace
