Jak se těšíte na premiéru Dona Giovanniho a jak prožíváte závěr jistě náročných zkoušek?
Na Dona Giovanniho se těším – je to titul s obrovským tahem a velkým interpretačním prostorem. Teď jsme v generálkovém týdnu, což je vždy nejintenzivnější fáze celého procesu. Je to náročný „finiš“, takže si hlídám síly i energii, abych mohl do premiéry odevzdat maximum. V téhle fázi se všechno propojuje – hudba, režie i vztahy na jevišti. Je to hodně o koncentraci, ale zároveň i o očekávání.
A jak se vám spolupracuje s dirigentem Petrem Šumníkem a s režisérem inscenace Vladimírem Johnem? Můžete prozradit něco o jeho režijní koncepci Dona Giovanniho?
Spolupráce s Petrem Šumníkem i Vladimírem Johnem je pro mě zajímavá v tom, že každý přináší jiný pohled. Petr Šumník staví hudební nastudování na vlastní koncepci tempa a frázování, což od nás vyžaduje velkou koncentraci a schopnost reagovat v daný moment. Je to práce, která stojí na flexibilitě a napojení mezi orchestrem a jevištěm.
Vladimír John je naopak velmi otevřený dialogu a vybízí interprety, aby do postav vnášeli vlastní nápady. Nepracuje s rigidně předepsanou mizanscénou, spíš nechává situace vznikat přirozeně zevnitř. Díky tomu může být herecký i hudební projev organický a autentický, což mi osobně vyhovuje.
Koncepce inscenace nestaví jen na titulní postavě, ale snaží se akcentovat všechny charaktery jako rovnocenné nositele děje. Každá postava má svůj význam a pohled, který spoluutváří celek. Velká pozornost je věnovaná i Leporellovi a jeho vztahu k Giovannimu. Zajímavě je pojaté i samotné vyústění – nebude to úplně tradiční „propadnutí do pekel“, víc bych ale neprozrazoval.
Zpíval jste už mimo jiné Oněgina, Figara, Guglielma či Giorgia Germonta, nyní poprvé Dona Giovanniho, což je opravdu velká role. Patřila mezi vaše vysněné? Jak těžká je to role po stránce pěvecké i herecké a jaké jsou její záludnosti?
Don Giovanni je pro mě role, ke které člověk postupně směřuje. Není to ani tak „vysněná“ role, spíš určitý milník – postava, která prověří pěveckou i hereckou vyzrálost. Herecky je možná ještě náročnější než pěvecky. Není to jednorozměrná figura – balancuje mezi charismatem, manipulací, lehkostí i temnějšími polohami. Výzvou je najít v něm pravdivost a vyhnout se schematickému pojetí svůdce. Každá situace vyžaduje jinou energii, a právě v těch proměnách se skrývají největší záludnosti.
Jaký je váš vztah k Mozartovi a souhlasíte s označením Dona Giovanniho jako „opery oper“? Proč tomu tak podle vás je?
K Mozartovi mám velký respekt – je to autor, který člověka rychle zbaví představy, že se dá něco schovat. V jeho hudbě je slyšet úplně všechno, technicky i výrazově. Člověk musí být maximálně soustředěný a přítomný v každém okamžiku. Když to ale funguje, má ta hudba obrovskou lehkost a přirozený tok.
Co se týče označení „opera oper“, mám k němu trochu odstup. Na jevišti tyhle velké pojmy neřešíte – soustředíte se na konkrétní situace a vztahy. Důležité je, aby to bylo pravdivé a srozumitelné. Jestli to někdo nazve „operou oper“, je spíš otázka pohledu zvenčí.
Vedle operních rolí zpíváte také v operetě (Veselá vdova) a v muzikálech (Hello, Dolly! a Sugar podle slavné komedie Někdo to rád horké). Jaký je v tom všem pro zpěváka rozdíl?
Rozdíl je opravdu velký – každý žánr vyžaduje jiný způsob přemýšlení. Opereta se pořád opírá o klasickou techniku, ale přidává činoherní rovinu. Člověk musí přepínat nejen hlasově, ale i výrazově. Muzikál je pak úplně jiný svět – záleží na stylu konkrétního titulu. U některých jde víc o rytmus, styl nebo pohyb než o klasický zpěv. Často je to i o choreografii a práci s tělem. Největší výzva je asi v tom, že se u nás tyhle žánry kombinují v rámci jedné sezony. Udržet si hlas i styl a přecházet mezi nimi není úplně jednoduché, takže se snažím vybírat věci tak, aby to dlouhodobě dávalo smysl.
Role Joea v muzikálu Sugar je jistě velmi vděčná, protože zde hrajete i v ženském převleku Josefínu… Jak si to užíváte?
Je to pro mě práce mimo komfortní zónu – hodně dialogů, písní, choreografie i rychlých převleků. Člověk musí být pořád ve střehu, protože tempo je vysoké. Na druhou stranu právě to je na tom zábavné. Je to úplně jiný typ práce než opera a o to víc si to užívám.
Máte ještě další vysněné role a co vás čeká v budoucnu?
Mám radost, že už jsem si v relativně rané fázi kariéry mohl zazpívat role, které pro mě byly dlouho vysněné – například Oněgina, Silvia z Komediantů nebo Figara, a teď aktuálně Don Giovanni.
V nejbližší době mě čeká Čert a Káča a koncertní provedení Beethovenovy Deváté symfonie. Na začátku příští sezony pak Sweeney Todd ve Státní opeře v Praze.
Těším se i na festival Janáček Brno, kde budu zpívat Přemysla v opeře Šárka, a následně mě čeká Počátek románu a Výlety pana Broučka. Bude to takový janáčkovský podzim. V příštím roce se vrátím i do Plzně s titulní rolí v opeře Falkenštejn.
Věnujete se i písňové tvorbě a koncertnímu repertoáru?
Ano, i když těch příležitostí je u nás méně než v opeře. Písňové večery nejsou tak časté, takže se k nim člověk dostává postupně. Nedávno jsem měl recitál na festivalu Allegretto Žilina se skvělým Robertem Pechancem – byla to příjemná změna oproti divadelnímu provozu.
Co z této oblasti máte rád nebo co byste si rád zazpíval?
Nejbližší je mi český repertoár, hlavně Dvořák, a z německých autorů třeba Richard Strauss.
Jaká byla vaše cesta k opeře a ke studiu zpěvu? Kdo nebo co vás k tomu přivedlo?
To je spíš na delší povídání… ale vzniklo to docela přirozeně. V patnácti člověk úplně neví, kam dál, tak jsme si doma řekli, proč nezkusit konzervatoř. Pamatuju si, že jsem jel na den otevřených dveří do Prahy, spletl si budovu a byla zavřená. Tak jsem jel domů. Druhý den jsem šel do Plzně – tam otevřeno bylo, tak jsem zůstal. (smích)
Později jsem pokračoval na HAMU a pak do Vídně na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien. A pak už je to hodně o štěstí – hlavně na lidi a pedagogy, které člověk potká.
Co považujete za své největší dosavadní úspěchy?
Neberu to úplně jako sbírání úspěchů, spíš jako postupný vývoj. Určitě mě potěšila ocenění na soutěžích – v Santiagu de Compostela, na soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech nebo účast na Hans Gabor Belvedere.
Co pro vás znamená hudba a kdo jsou vaši oblíbení skladatelé?
Hudba je pro mě takový jiný svět, kam se dá na chvíli odejít a být v něm úplně přirozeně sám sebou. A možná je to i trochu dopamin – ten moment, kdy se všechno propojí a funguje. V poslední době mě to táhne hlavně k Janáčkovi, Verdimu, Čajkovskému a Smetanovi.
A jak relaxujete, čemu se věnujete kromě zpěvu?
Nejvíc si odpočinu s rodinou – to je pro mě největší reset. Rád cestuju, i když je to často spojené s prací. Když jsem doma, jsem rád venku, na zahradě nebo v přírodě. A nově jsme si pořídili poníka, takže o program je postaráno.
