V centru obou večerů stojí cyklus Les Nations Françoise Couperina, publikovaný roku 1726, ale zakořeněný hluboko v předchozích desetiletích skladatelovy tvorby. Nejde o pouhou sbírku suit: každé z „národních“ děl začíná italsky laděnou triovou sonátou inspirovanou stylem Arcangela Corelliho a pokračuje sledem francouzských tanců. Jako by se dvě hudební kultury střídaly v konverzaci, někdy zdvořilé, jindy vášnivé.
Couperin sám tuto syntézu nazýval „les goûts réunis“, tedy spojené chutě. Fascinován Corellim i Jeanem-Baptistem Lullym se snažil překlenout estetickou propast mezi Francií a Itálií. Dokonce s jemnou ironií vydával některé sonáty pod italsky znějícím jménem, aby obešel domácí nedůvěru k cizím vlivům. Výsledkem je hudba, která není ilustrací národních charakterů v dnešním smyslu, ale spíše laboratorním prostorem stylů. Čtyři „národy“ zde nepředstavují programní obrazy, ale rámec pro rafinovanou hru s formou, barvou a gestem.
A právě tuto mnohovrstevnatost dokáže Collegium Marianum přetavit v živý zážitek. Soubor pod vedením Jany Semerádové dlouhodobě ukazuje, že historicky poučená interpretace může být zároveň přesná i autentická. Couperinova hudba v jejich podání dýchá, reaguje a komunikuje. Pomalé části s lyrickou zpěvností střídají taneční věty plné energie a proměnlivé instrumentální barvy vytvářejí dojem neustálého pohybu.
Dramaturgii večerů doplňuje přednes vybraných textů ze Sterneovy Sentimentální cesty po Francii a Itálii v podání Justina Svobody, který vnáší do hudebního proudu osobní perspektivu poutníka napříč Evropou. Mluvené slovo zde není pouhým doplňkem, ale rovnocenným partnerem hudby: otevírá nové významové vrstvy a propojuje jednotlivé „národy“ v jednotný příběh.
Koncerty Les Nations tak nejsou rekonstrukcí minulosti, ale jejím oživením. Nabízejí pohled na dobu, kdy Evropa hledala jednotu v rozdílnosti a kdy hudba dokázala být médiem porozumění. Večery připomínají, že dialog stylů není historická kuriozita, ale trvalý princip umění. A že baroko může znít překvapivě současně.
