Dame Felicity Lott se narodila 8. května 1947 v Cheltenhamu do hudebně založené rodiny. Hudbě se věnovala od dětství: hrála na klavír a housle, později začala také zpívat. Dlouho však hudbu vnímala především jako zálibu. Na Royal Holloway College, University of London studovala francouzštinu a latinu s původním záměrem stát se tlumočnicí. Během pobytu ve Francii navštěvovala hodiny zpěvu na konzervatoři v Grenoblu, právě ty nakonec změnily její profesní směr a stala se zpěvačkou.
Po návratu do Londýna nastoupila na Royal Academy of Music, kde nakonec získala titul i cenu rektora. Royal Academy ji později uváděla jako jednu z předních světových sopranistek a svou hostující profesorku.
Právě její filologické vzdělání se později výrazně promítlo i do pěvecké kariéry. Felicity Lott byla obdivována pro výslovnost, práci s textem, smysl pro styl a mimořádnou schopnost interpretovat francouzský repertoár. Spojení jazykové přesnosti, přirozené muzikality a kultivovaného výrazu z ní učinilo jednu z nejvýraznějších interpretek francouzské písně.
Na operním jevišti zpívala hlavní role v dílech Wolfganga Amadea Mozarta, Richarda Wagnera, Richarda Strausse, Jacquese Offenbacha, Francise Poulenca, Benjamina Brittena, Hanse Wernera Henzeho, Johanna Sebastiana Bacha, Antonia Vivaldiho či Gustava Mahlera. Byla ceněna pro svou muzikalitu, dokonale vystavěné fráze, přesnou dikci, a především pro svůj jasný, jiskřivý soprán.
Vystupovala na předních světových scénách, mimo jiné v Metropolitní opeře v New Yorku, Vídeňské státní opeře nebo v milánské La Scale. Zásadní místo však v její kariéře zaujímaly především britské scény: English National Opera, Royal Opera House, Glyndebourne Opera House a další. Felicity Lott se představila také českému publiku. V květnu 1995 vystoupila na festivalu Pražské jaro ve Španělském sále Pražského hradu, kde ji u klavíru doprovodil Graham Johnson.
Jedním z hlavních pilířů jejího repertoáru byl Mozart. Patřila k pěvkyním, které dokázaly spojit mozartovskou eleganci s živým herectvím a přirozenou jevištní inteligencí. Zpívala mimo jiné Paminu, Fiordiligi, Donnu Elviru a Hraběnku z Figarovy svatby. Její mozartovské interpretace byly oceňovány pro čistotu stylu, přirozené frázování a schopnost vystihnout psychologii postavy bez výrazového přetížení.
Ještě těsněji je její jméno spojeno s Richardem Straussem. K jejím zásadním rolím patřily Hraběnka Madeleine v Capricciu, Arabella, Christine v Intermezzu, a především Maršálka v Růžovém kavalíru. Právě Maršálka se stala jednou z jejích ikonických rolí. Španělský deník El País ji označil za jednu z největších interpretek Mozarta a Strausse posledního půlstoletí.
Felicity Lott byla velmi významná také jako písňová interpretka. Její doménou byl francouzský, německý i anglický písňový repertoár. Mimořádně důležitá byla v tomto ohledu její spolupráce s pianistou Grahamem Johnsonem, který v roce 1976 založil The Songmakers’ Almanac, uznávaný britský komorní soubor zaměřený na méně uváděné oblasti písňového repertoáru. Mezi zakládajícími pěvci byli vedle Felicity Lott také Ann Murray, Anthony Rolfe-Johnson a Richard Jackson.
Lott však nebyla pouze „vznešenou“ straussovskou sopranistkou. Měla také výrazný komediální talent a s mimořádným citem interpretovala Offenbacha, Lehára či Johanna Strausse ml. V jejím repertoáru byly mimo jiné Krásná Helena, Velkovévodkyně z Gerolsteinu, Netopýr či Veselá vdova. Operetnímu repertoáru dokázala propůjčit důstojnost i šarm, aniž by potlačila jeho lehkost.
Její pěvecká kariéra trvala více než padesát let. Hlas si udržela zdravý a mladistvý především díky repertoárové zdrženlivosti, kterou sama opakovaně připomínala: vyhýbala se rolím, které by mohly její hlas příliš zatížit.
Felicity Lott po sobě zanechala také rozsáhlou diskografii. Její agentura Askonas Holt připomíná nahrávky velkých operních rolí, včetně Maršálky pod taktovkou Carlose Kleibera a Krásné Heleny, kterou zpívala v pařížském Théâtre du Châtelet v roce 2000. Významná je rovněž její písňová diskografie. Pro label Hyperion nahrávala především francouzský a německý repertoár, často právě s Grahamem Johnsonem. Za zmínku stojí například kompletní nahrávka písní Francise Poulenca.
Za svou uměleckou dráhu získala řadu britských i mezinárodních poct. Byla Dame Commander of the Order of the British Empire, tedy nositelkou druhé nejvyšší hodnosti Řádu britského impéria, a také nositelkou titulu Bayerische Kammersängerin. V únoru 2010 obdržela medaili Wigmore Hall za výjimečný přínos této slavné londýnské síni. Obdržela také několik čestných doktorátů, mimo jiné z univerzit v Oxfordu, Londýně, Leicesteru, Sussexu, Glasgow a na Sorbonně.
V pozdějších letech se Felicity Lott výrazně věnovala také pedagogické činnosti a předávání zkušeností pěvcům na počátku kariéry. Její poslední vystoupení se uskutečnilo v říjnu 2024 v Pařížské opeře, kde se objevila jako Vévodkyně z Crackenthorpu v Donizettiho opeře Dcera pluku.
Felicity Lott byla od roku 1984 provdaná za herce Gabriela Woolfa a měla dceru Emily.
Felicity Lott zemřela 15. května 2026, pouhý týden po svých 79. narozeninách. Příčinou byla rakovina. První zprávy hovořily obecně o terminální rakovině, tedy formulaci, kterou sama Lott krátce před smrtí použila. The Times uvedly konkrétněji, že zemřela na rakovinu plic.
Její diagnóza se dostala na veřejnost jen několik dní před smrtí. V neděli 10. května 2026 s Felicity Lott vyšel rozhovor v Observeru, v němž prozradila, že jí lékaři sdělili terminální diagnózu a že si zařizuje hospicovou péči.
Jedním z nejsilnějších motivů posledních zpráv byl paradox spojený právě s hospicem. Ještě před zjištěním diagnózy vybrala ze svého koncertního šatníku couture šaty, které chtěla věnovat do charitativní aukce na podporu hospiců v Sussexu. Veřejně to komentovala s typicky suchým britským humorem. Říkala, že je to „docela ironické“. Když ještě nevěděla, že je nemocná, kontaktovala fundraisera hospiců s nápadem šaty vydražit a vzápětí se sama ocitla mezi těmi, kteří hospicovou péči potřebují. Aukce byla plánována na říjen letošního roku. Zda se nakonec opravdu uskuteční, není v tuto chvíli známo.
