Prostor Trojhalí Karolina hrál spolu se symfoniky
Jsou koncerty, o nichž se mluví jako o událostech. A pak jsou takové, které se do paměti zapisují jako zkušenost – téměř fyzická, obtížně sdělitelná, ale o to více zasahující. Nedělní provedení Symfonie č. 8 Es dur Gustava Mahlera, řečené „Symfonie tisíců“, v industriálním prostoru Trojhalí Karolina patřilo zcela jednoznačně do druhé kategorie.
Trojhalí Karolina se v posledních letech stává stále častěji místem mimořádných hudebních projektů, avšak Mahlerova Osmá zde získala nový rozměr. Monumentální architektura bývalého průmyslového prostoru dala symfonii nejen odpovídající objem, ale i zvláštní syrovou estetiku, která zdůraznila kontrast mezi sakrálním a profánním.
Akustika haly – často diskutovaná, a ne vždy přívětivá, byla tentokrát překvapivě vstřícná. Zvuk orchestru se nesl s oporou, sborové plochy měly jasný tah a textová srozumitelnost zůstávala zachována i v nejhustší sazbě. Bylo znát, že dramaturgie i technické řešení prostoru nevznikly náhodou, ale byly výsledkem pečlivé přípravy.
Ohromný aparát byl disciplinovaný, nechyběla však ani emotivnost
První část symfonie, latinský hymnus Veni Creator Spiritus, zazněla s nebývalou bezprostředností. Dirigent Christian Arming vsadil na tempovou energii a pevnou architekturu, která držela ohromný aparát pohromadě. Orchestr složený z Janáčkovy filharmonie Ostrava, Moravskoslezské Sinfonietty a Symfonického dechového orchestru Majovák Karviná působil kompaktně, smyčce měly nosnost, zejména je však nutno vyzdvihnout žesťovou sekci. Ta excelovala bez náznaku agresivity a dřeva přinášela potřebnou plasticitu. Pomyslnou třešničkou na dortu byly žestě umístěné v zadní části prostoru pro posluchače.
Klíčový však byl sbor – přesvědčivý, disciplinovaný, a přitom emotivní. Dynamické gradace nebyly samoúčelné; každé crescendové obléhání vrcholu mělo svůj smysl a cíl. Zvláštní zmínku si zaslouží dětský sbor Ondrášek z Nového Jičína, jehož vstupy vnášely do monumentální masy nečekanou čistotu a křehkost. Tato kontrastnost – jeden z pilířů Mahlerovy estetiky – zde fungovala téměř ideálně.
Sólisté nabídli posluchačům komorně laděné dialogy
Druhá část symfonie, inspirovaná závěrem Goetheho Fausta, je dramaturgicky i interpretačně složitější. Vyžaduje schopnost přejít od extrovertní kolektivní exaltace k introspektivnějším, vrstevnatým plochám. A zde se ukázala skutečná kvalita večera. Dirigent nenechal hudbu „rozpadnout“ do epizod, ale budoval druhou část jako kontinuální oblouk. Tempa byla spíše rozvážnější, avšak nikdy statická – spíše umožňovala jednotlivým motivům dýchat a vracet se v nových kontextech.
Sólisté tvořili vyvážený ansámbl. Místo soutěžení o hlasovou dominanci nabídli komorně laděné dialogy, které naprosto respektovaly Mahlerovu partituru. Soprány v podání Veroniky Rovné, Liany Sass a Terezy Kurfiřtové zněly jistě a zářivě ve výškách, alty v podání Michaely Zajmi a Václavy Krejčí Houskové měly temnější, zemitější barvu, která dodávala textu hloubku. Tenorové a basové party pak poskytly pevnou oporu dramatickému vývoji. Tenorového partu se ujal Ljuban Živanović, jemuž se ale bohužel ve vyšších polohách příliš nedařilo. Jeho barva hlasu není pro tento typ skladby ideální, ve vyšších polohách byla až nepříjemná. Basy však naopak mile překvapily, Ivan Lyvch i Lukáš Bařák předvedli ohromný výkon.
Scéna „Chorus mysticus“ – závěrečný vrchol celé symfonie – byla skutečným vyvrcholením večera. Nešlo o ohlušující fortissimo, ale o postupné rozsvěcování hudebního prostoru, jehož výsledkem byla téměř transcendentní zkušenost. Ve chvíli, kdy se sbor spojil v závěrečné „Alles Vergängliche ist nur ein Gleichnis“, panovalo v hale napětí, které by se dalo krájet.
Mahlerova Osmá je i dramaturgický statement
Uvést Mahlerovu Osmou není jen otázkou finančních a organizačních možností – je to také dramaturgický statement. V kontextu regionální scény představuje takový projekt jasný signál ambice a sebevědomí. Koncert v Trojhalí ukázal, že i mimo tradiční koncertní sály lze vytvořit provedení, které obstojí v širším evropském kontextu. Nešlo o kompromisní řešení, ale o promyšlený projekt s jasnou vizí.
Reakce publika byla výmluvná. Nešlo o spontánní, okamžitý aplaus po každé efektní části – spíše o soustředěné ticho, které provázelo i ty nejtišší pasáže. A závěrečné ovace vestoje nebyly jen výrazem uznání, ale i jistého uvolnění. Jako by posluchači potřebovali čas vrátit se z hudebního světa zpět do reality.
Mahlerova Osmá v Trojhalí Karolina nebyla bezchybná – takové projekty ostatně ani nemohou být v každém detailu dokonalé. Byla však přesvědčivá, ambiciózní a především živá. Nabídla nejen impozantní zvukový zážitek, ale i interpretaci, která měla vnitřní logiku a emocionální pravdivost.
Byl to večer, který připomněl, že Mahlerova hudba není jen monumentem minulosti, ale stále pulzujícím organismem, schopným oslovit dnešního posluchače. A že i v industriálním prostoru může zaznít hudba, jež míří – bez nadsázky – k věčnosti.
Mahler 8
17. května 2026, 16:00 hodin
Trojhalí Karolina, Ostrava
Program
Gustav Mahler: Symfonie č. 8 Es dur
Účinkující
Veronika Rovná – soprán
Liana Sass – soprán
Terezy Kurfiřtové – soprán
Michaela Zajmi – alt
Václava Krejčí Housková – alt
Ljuban Živanović – tenor
Ivan Lyvch – bas
Lukáš Bařák – bas
Janáčkova filharmonie Ostrava
Moravskoslezská sinfonietta
Symfonický dechový orchestr Majovák Karviná
Dětský sbor Ondrášek
Christian Arming – dirigent
