Kristina kdysi řekla: „Navzdory naší předešlé sdílené nechuti ke klavírnímu triu jsme od první chvíle věděli, že se nedá dělat nic jiného než opustit cesty, po kterých jsme kráčeli do té doby, a nastoupit na cestu společnou. To bylo v roce 2019 a od té doby jsme ani na vteřinu nelitovali.“ Co bylo příčinou té sdílené nechuti ke klavírnímu triu?
Jan Vojtek: U mě to nebyla ani tak nechuť ke klavírnímu triu jako spíš nechuť ke komorní hudbě obecně. Do té doby, než jsem potkal Kristinu a Matouše.
Matouš Pěruška: Je to přesně tak, jak říká Honza. Nejdůležitější je najít ty správné lidi. U mě ještě hrály roli zážitky z dětství. Když u nás doma na Spořilově zkoušelo Stamicovo kvarteto, moc se mi to líbilo. Mamka vždycky napekla, a když se pánové sešli před zkouškou, dali si kafíčko a k tomu koláč, cítil jsem z toho rodinnou atmosféru.
Jan Vojtek: A my v této tradici s láskou pokračujeme. Dnes jsme přišli zkoušet na desátou – a začali jsme hrát o půl dvanácté. (Smích)
Kristina Vocetková: Mně na klavírním triu nebavilo, že jsem ho dlouho vnímala spíše jako soubor tří sólistů než vyloženě komorní uskupení. Učitelé, u kterých jsem během studií občas triovou hru studovala, soubor vedli spíše jako tři sólisty. Ta týmovost a komorní zvuk, co jsem měla ráda na hře třeba ve smyčcovém kvartetu, mi u tria chyběla. Ale když jsme se pak my tři setkali na první zkoušce, zafungoval tam moment hudebního porozumění, vzájemné chemie. Samozřejmě potom přišly všechny ty každodenní věci, které nebyly vždycky tak magické, ale ten základ tam byl a najednou klavírní trio dávalo smysl.
Jaká byla vaše cesta ke zdokonalování? Pracovali jste na zvukové kompaktnosti sami, nebo jste konzultovali s nějakými pedagogy, kolegy?
Kristina Vocetková: I když jsme si na začátku mysleli, že o komorním hraní už něco víme, velmi záhy jsme zjistili, že vlastně nevíme nic. Po třech měsících společného hraní jsme se přihlásili do Evropské akademie komorní hudby, kde jsme mohli pracovat s těmi nejlepší profesory ze všech koutů Evropy. Náš nejvýraznější mentor byl Hatto Beyerle (zakládající člen Alban Berg Quartett), s kterým jsme pracovali velmi intenzivně – dokonce i online během covidu. Jezdili jsme za ním do jeho mlýna u Hannoveru, vždycky tak na pět šest dnů. Máme z té doby spoustu veselých historek. Bylo to v době, kdy se už trochu rozvolnily covidové restrikce, ale přece jen to byl starší pán a nakazit ho covidem nepřipadalo v úvahu. Z nějakého důvodu si usmyslel, že v domě smím bydlet pouze já jako dáma, a kluci musí bydlet jinde. A protože jsou kluci dobrodruzi – a taky jsme neměli peníze na hotel – přivezli si stany a stanovali na zahradě. Celý den se hrálo, večer jsme se veselili a kluci nakonec odešli spát do stanů, kde museli mimo jiné bojovat o své místo na zahradě s hejnem krtků.
S Hattem máme nespočet zážitků a dodnes se vracíme k základům, které do nás implementoval. Protože byl sám kvartetní hráč, vedl nás k celistvému zvuku a každý den nás povzbuzoval k tomu, abychom vnímali především to, co se skrývá za notovým zápisem. Hodně nás inspiroval a vnímáme, jaké máme obrovské štěstí, že jsme s ním mohli strávit tolik času, než v roce 2023 zemřel.
Matouš Pěruška: Předal nám hodně zkušeností z kvartetního hraní ohledně kompaktnosti a vyrovnanosti zvuku, zejména pokud jde o úlohu klavíru a potlačení jeho dominance.
Jan Vojtek: Trvalo mi rok a půl, než jsem si zvykl, že nehraju jako sólista. Musel jsem se naučit hrát úplně jiným způsobem. V triu například platí jiná pravidla pro práci s pedálem než v sólové hře.
Omezení způsobená covidem paradoxně sehrála velkou roli ve vašem rozvoji, protože jste se všichni tři spolu sestěhovali. To byl asi prubířský kámen, který vás stmelil a zocelil…
Kristina Vocetková: Určitě nás to hodně naučilo, jak spolu po lidské stránce fungovat prakticky non stop. Ale myslím, že na tu dobu máme hodně hezkých vzpomínek. Bydleli jsme s naší fenkou, která sice nesnášela naši společnost, ale milovala hudbu. Když jsme byli pohromadě, utíkala a schovávala se nejčastěji na záchod. Ale jakmile jsme začali hrát, přišla a lehla si doprostřed. A vydržela to, i když se hrál třeba Isang Yun. Nebyla vybíravá.
Jan Vojtek: Z místní nevězické hospody jsme k nám přestěhovali staré pianino, které jsme za ten rok a půl extrémně opotřebovali. Říkám, že mně jako klavíristovi pomohlo, že jsem většinu života cvičil na špatné klavíry, protože pak je mnohem jednodušší hrát na ty dobré.
Jaký je pro vás optimální nástroj pro triovou hru?
Jan Vojtek: Máme rádi Steinwaye, ale záleží také na prostoru, kde se hraje. Není třeba mít velkého Steinwaye „déčko“ v malém sále. Při nahrávání Rejchy jsme například vyloženě chtěli mít Bösendorfer Imperial, protože má měkčí a celkově kulatější zvuk. Hledali jsme tedy místo, kde bude k dispozici.
Nelákalo vás nahrát Rejchu na fortepiano?
Jan Vojtek: Možná by mě to lákalo jako experiment, ale myslím, že to z hlediska popularizace Rejchy nedává úplně smysl. Nemluvě o tom, že bych se na to musel dlouhodobě specializovat. Co mi ale při Rejchovi pomohlo, byla příležitost si svůj part na dobový nástroj pro sebe zahrát. Z určitého hlediska je to lehčí a tu zvukovou představu jsem si uchoval při hře na moderní nástroj.
Kristina Vocetková: Myslím si, že moderní ucho už není tak úplně stavěné na zvuk starších nástrojů. Nejsme na to zvyklí a Rejchovi by to možná neudělalo dobrou službu.
Proč jste se po Smetanovi a Schubertovi obrátili k Rejchovi?
Kristina Vocetková: Nápad přišel od Matouše Vlčinského ze Supraphonu. Mluvil o něm, už když jsme nahrávali Smetanu a Schuberta, a my, protože jsme velcí fanoušci klasicismu, jsme nezaváhali ani na minutu. Nadšeně jsme souhlasili, aniž bychom se předem podívali do not.
On je tak záludný?
Matouš Pěruška: Není to dobře napsané technicky.
Jan Vojtek: Pro žádný nástroj to není pohodlné. Řekl bych, že navíc sám sebe vyzývá, pro který nástroj to napíše hůř.
Kristina Vocetková: Jako instrumentalista byl především flétnista a je to znát. Ve Vídni jsme byli vyškoleni, abychom hráli stylově, tak jak se teď řekněme klasicismus hraje. Proto jsme cítili zodpovědnost natočit nahrávku blízkou této stylovosti, ale zároveň jsme vnímali, že Rejchova klavírní tria zatím nemají ustavený svůj vlastní jazyk, svoji interpretační tradici. Možnosti byly tedy zeširoka otevřené a nám dost dlouho trvalo, než jsme přišli na to, co chceme Rejchou říct, co chceme přinést.
Jan Vojtek: Naším cílem bylo hlavně to, abychom přišli s takovou interpretací, že si lidi řeknou, že Rejchu má smysl hrát a bude je bavit ho poslouchat. Člověk si někdy možná může říct, že Rejcha vlastně nebyl až tak dobrý skladatel. Ale možná to není ani tak o té hudbě, kterou napsal, jako spíš o jejím hudebním ztvárnění. Chtěli jsme tedy nalézt cestu, která by Rejchovi udělala dobré jméno.
Při poslechu zmíněných trií si člověk říká, že to je opravdu pěkná muzika.
Kristina Vocetková: To jsme rádi. Rejcha si to zaslouží. Kromě humoru, který v jeho muzice je, byl i dost velký inovátor. Byl současník Beethovena a je to znát. Nám interpretačně nejvíc pomohlo, když jsme si uvědomili, že v Rejchovi je i trošku ze Schuberta, že tam jsou haydnovské rytmické vtípky, že například odvážně experimentuje s harmonickými postupy…
Opět jste natáčeli v Anglii?
Matouš Pěruška: Rejchu ne, tam jsme natáčeli Schuberta a Smetanu. Rejchu jsme natáčeli ve Vídni, protože ve Vídni na MDW mají prvotřídní Bösendorfer a skvělý nový natáčecí komorní sál.
Kristina Vocetková: Ale tak jsme si zamilovali náš anglický natáčecí tým, že jsme si ho dovezli do Vídně. Takže Rejchu jsme točili i s kouskem Anglie. A to dost podstatným.
Proč jste o ten anglický tým tak stáli?
Matouš Pěruška: První natáčení jsme společně prožili ve studiu v Britten Pears Arts v tak nesmírně pozitivním duchu, že jsme to chtěli zopakovat. Bydleli jsme všichni společně s celým týmem v jednom domě a s Oscarem Torresem a Andrewem Keenerem jsme se velmi sblížili. Oscar je jako můj brácha, Andrew je ohromná osobnost a zároveň je velmi lidský. Na to, s jakými lidmi spolupracoval a co jako režisér dokáže, je až neuvěřitelné, že se v každé situaci chová jako rovnocenný partner.
Kristina Vocetková: A taky perfektně ovládá britský humor, který nám velmi sedí, takže se vždycky hodně zasmějeme.
Anglie je pro vás výjimečná země. Proč?
Kristina Vocetková: Anglie byla první země, která nás přijala s otevřenou náručí. A je tomu tak dodneška. V roce 2021 jsme v Londýně vyhráli soutěž Parkhouse Award a vůbec jsme netušili, jak důležité pro nás tohle vítězství bude. Během covidu, kdy se všechno konalo online, jsme se hlásili na hodně soutěží. Upřímně řečeno jsem zapomněla, že jsem nás na tuhle soutěž na podzim 2020 přihlásila. O to víc jsem byla překvapená, když mi v dubnu 2021 přišla esemeska, že nás vybrali do finálového kola a budeme hrát ve Wigmore Hall. Tak jsme se vypravili na náš první výlet do Anglie. Jeli jsme trajektem, Matouš měl kapitánskou čepici, dali jsme si fish & chips a bylo to samo o sobě dost vzrušující.
Matouš Pěruška: Bydleli jsme asi dvě hodiny od Londýna na soukromém panství. Když jsme pozdě v noci dorazili do maličké vesnice, věděli jsme dle instrukcí hostitelů jen to, že máme hledat velký dům s velkými vraty. Jeden takový jsme našli, celý byl obsypaný kamerami, zřejmě dům někoho důležitého a bohatého. A tak jsme se jali zvonit. Asi dvacet minut jsme tam stáli, zvonili, a pořád nic. Naštěstí majitelé nebyli doma. Když se nám podařilo dovolat hostitelům, zjistili jsme, že se máme vydat úzkou, asi půlkilometrovou cestičkou, kolem které všude ležely ovce, no prostě pravá Anglie.
Kristina Vocetková: Pak přišlo finále, ve kterém s námi soutěžily další tři soubory. Všichni ostatní nám přišli tak dobří, že jsme to, že hrajeme ve Wigmore Hall, brali hlavně jako obrovský zážitek. Když pak přišlo vyhlašování a pořadatelé oznámili, že jsme vyhráli, tak jsme tomu vůbec nevěřili. A to jsme ještě ani zdaleka netušili, jak určující to byl moment pro naši další kariéru. Parkhouse Award nám přinesl nejenom nespočet koncertů a cest do Anglie, ale díky téhle soutěži se podařilo například i sehnat Matoušovi housle.
Matouši, jak to bylo s vaším nástrojem?
Matouš Pěruška: Před Parkhouse Award napsala Kristina do ateliéru Florian Leonhard Fine Violins, odkud měla cello, jestli by mi nemohli půjčit na soutěž v Londýně nějaké lepší housle. Protože jsou tam velmi milí a ochotní, tak mi půjčili na šest týdnů housle Matteo Goffrillera, které jsem si vybral. Pak se ale tak nějak stalo, že jsem na ně hrál ještě další rok. Po soutěži jsem totiž požádal, jestli by mi tu výpůjčku nemohli prodloužit do nového roku, protože máme hodně koncertů. Slíbili jsme, že se mezi tím budeme snažit hledat sponzora, který by housle zakoupil jako investici. O což jsme se celou dobu intenzivně snažili.
Po novém roce se nám nikdo neozval, a my jsme na vracení houslí netlačili. O rok později v říjnu 2022 jsme hráli koncert ve Wigmore Hall, a nikoho z ateliéru jsme na ten koncert radši nezvali, protože jsme se báli, že by chtěli housle zpátky. Když jsme přišli na pódium, tak první, koho jsme uviděli, byl náš – teď už kamarád – Thomas Wei, který nám housle půjčil. V tu chvíli by se v nás krve nedořezal, protože jsme si byli jistí, že si přišel pro housle. I když později se ukázalo, že na koncert přišel jen proto, aby si nás poslechl.
A pak se stala další šílenost. Jak jsem měl ty drahé housle půjčené, chodil jsem s tím nástrojem všude, snad i nakupovat, za celý rok jsem je nenechal chvíli bez dozoru. Po každém vystoupení jsem přišel do šatny – a jak mě učil taťka – housle okamžitě zabalit, uložit do futrálu a zavřít. Jak jsem tam ale byl tenkrát ve stresu, protože jsem věděl, že za námi přijde Thomas, tak jsem ty housle do futrálu jen položil a nezaklapl jsem ho. On přišel, gratuloval nám, já vzal ten futrál a v ten moment ty drahé housle vypadly na zem.
Kristina Vocetková: Všichni jsme zmrtvěli…
Jan Vojtek: …a řekli jsme si, tak teď si je určitě odnese.
Matouš Pěruška: Naštěstí se nic nestalo…
Jan Vojtek: …protože v šatně za Wigmore Hall je strašně tlustý koberec…
Matouš Pěruška: …ale stejně se mi zastavilo srdce.
Kristina Vocetková: V tu chvíli se zastavilo srdce všem.
Matouš Pěruška: Zázračně, asi jen týden po téhle eskapádě, sehnala Kristina na ty housle kupce, našeho skvělého sponzora pana Telenského. Žil jsem tedy v domnění, že další roky budu hrát na Goffrillera.
Kristina Vocetková: My jsme se s panem Telenským velmi spřátelili. Je pro nás nejenom takovým andělem strážným, ale také obrovskou inspirací. Bez něj bychom v žádném případě nebyli tam, kde teď jsme. Jednou mi zavolal: „Vím, že budete v Londýně, tak se sejdeme v ateliéru Floriana Leonharda, má tam Goffrillera cello, tak si na něj zahraješ.“ A takhle nás tam nalákal, i když já svoje cello miluju a po jiném se nepoohlížím. Ale chtěli jsme si zkusit zahrát na dva Goffrillery. To jsme ale nevěděli, že Goffriller byl jen záminka.
Matouš Pěruška: Kristina hrála, pan doktor Telenský seděl u stolu s Florianem Leonhardem a najednou mi říká: „Tamhle na klavíru jsou stradivárky, vyzkoušej si je.“ Nechtěl jsem, protože se znám – jednou na ně sáhnu a už je nebudu chtít vrátit. Ale pořád mě pobízel, a tak jsem si na ně nakonec zahrál. Zkoušel jsem mnoho houslí, ale v životě jsem nezažil takové okamžité propojení. Mohl jsem na ně hrát bez jakékoliv přípravy, nepotřeboval jsem si na ně zvykat a měly nádherný medový zvuk. Tak jsem si říkal, to je blbý, to je blbý… A pak jsme šli na oběd a pan Telenský říká, tak já ti ty housle koupím.
Posléze se ukázalo, že to byly housle „true copy“, které vyrábí tým Floriana Leonharda, který se léta stará velkým houslistům o jejich stradivárky a guarnerky. Tohle je model Willemotte ze Stradivariho dílny z roku 1734. Čtrnáct dní před naší návštěvou je měl v ruce Leonidas Kavakos a projevil o ně zájem. Florian Leonhard mu je ale nemohl prodat, protože tam byly připravené pro nějakého Matouše.
Taková šťastná náhoda!
Kristina Vocetková: Já na náhody nevěřím. Naopak věřím, že když se člověk navzdory tomu, co se mu třeba zrovna děje, nevzdává a každý den se vytrvale a soustavně o něco snaží, tak se to nakonec dříve či později vyplatí. To je nakonec i příběh našeho tria.
Vy máte, Kristino, violoncello také z ateliéru Floriana Leonharda. Jaký je to nástroj?
Kristina Vocetková: Je to Fausto Maria Betucci. Není to známý houslař, ale byla to velká láska na první zahrání. Hraju na něj už deset let. Je to vlastně takový hybrid – zadní deska je velmi stará z Francie a zbytek byl postaven v Itálii před sto lety. Má krásný a průrazný zvuk, dobře se hodí do tria a hezky ladí s Matoušovými houslemi.
Matouš Pěruška: To je taky věc, na kterou je třeba myslet – aby se ty dva smyčcové nástroje k sobě barevně hodily.
Jaká je chemie vztahů v klavírním triu, kde je lichý počet hráčů?
Kristina Vocetková: Vztahová chemie je to, co nás svedlo dohromady. A hlavně díky asymetrii nám perfektně funguje demokracie – vždycky jsou dva proti jednomu. Dost často jsme to my s Honzou proti Matoušovi, ale ten pak vytáhne z kapsy svůj doktorský diplom…
Matouš Pěruška: …se slovy „Kdo je tu nejstarší?“ (Smích)
Nikdo z nás není urážlivý, všichni vnímáme silnou týmovost a chuť táhnout za jeden provaz. I když to jde někdy třeba proti tomu, co si zrovna člověk za sebe myslí, tak ale na koncertě často zjistí, že to funguje. To je hlavně všechno to, co tu chemii dotváří a ukazuje, že jsme týmoví hráči.
Kristina Vocetková: Nás to spolu baví. Vlastně pořád víc a víc. Mě třeba relativně brzy potěšilo zjištění, že kdykoliv nás potkal nějaký neúspěch – a bylo jich spoustu – vždycky nás to hodně semklo a stmelilo. Po každém neúspěchu jsme se tak nějak přeskupili a pokračovali jsme dál – silnější a motivovanější než před tím. Mám pocit, že nás ty neúspěchy tmelí víc než úspěchy. A to pro nás bylo a je extrémně důležité, a jak jsme i měli možnost vidět, je to docela výjimečné. Nijak speciálně jsme se o to nezasloužili, ale mám to na nás hodně ráda.
Kdyby mi někdo před dvěma roky řekl, že touhle dobou budeme mít vydaná cédéčka u Supraphonu, že pojedeme třikrát ročně na velkou tour po USA nebo třeba do Austrálie a koncerty budeme mít naplánované i na dva roky dopředu, tak bych se tomu od srdce zasmála a řekla, to určitě. A teď se to děje. Pořád je to pro nás trochu neuvěřitelné a vlastně se to stalo relativně náhle. Člověk se nejdřív dlouho brodí přes odmítnutí, nedostatek financí, velkou míru stresu, přes to, že se věci dlouho nehýbou tak, jak by si třeba ideálně představoval – a najednou se to zlomí.
I díky agentuře?
Kristina Vocetková: Určitě taky, ale ještě před tím pro nás byl velkým milníkem Supraphon – částečně i díky této spolupráci jsme se k naší první agentuře dostali. Nám se to tak zvláštně stalo, vysloveně skoro přes noc. V říjnu 2024 jsme měli úplně nejkrizovější bod, kdy nám došly všechny našetřené finance, ze kterých jsme se to ty první roky snažili táhnout. Tehdy jsme byli na konci našeho turné v Austrálii. Naše manažerka nám zavolala, že jí vypadl soubor na dva koncerty v Americe, protože nedostal pracovní povolení včas, a jestli za ně nechceme zaskočit. A protože my jsme od začátku našeho tria velcí yes-meni a nenecháme si utéct žádnou příležitost, tak jsme řekli, jasně, jdeme do toho.
Jan Vojtek: Já jsem z toho byl úplně nadšený, protože moc rád lítám, a odmala byl můj sen proletět cestu kolem světa. Zrovna jsme byli v Austrálii, a místo abychom letěli zpátky do Evropy, pokračovali jsme dál na východ a tím jsme nakonec obletěli planetu.
Kristina Vocetková: Bylo to vzrušující, za poslední peníze jsme koupili letenky a těšili jsme se na naši první cestu do Ameriky. Načež asi osmnáct hodin před odletem z Brisbane přišla zpráva, že v Severní Karolíně byl silný hurikán a koncert se ruší. Naše manažerka nám radila, ať zrušíme letenky a vrátíme se do Prahy. Jenže naše letenky do Prahy už byly zrušené, takže jsme museli do Ameriky letět tak jako tak. Když už jsme tam byli, rozhodli jsme se, že odehrajeme aspoň druhý z plánovaných koncertů na Floridě. Ovšem i na Floridu zamířil hurikán. Koncert se nakonec konal pro asi dvacet lidí v sále pro 1400 návštěvníků. Hned po koncertě jsme skočili do auta a jeli jsme celou noc do Severní Karolíny, abychom unikli hurikánu. Na Floridě v přípravě na hurikán došel benzín, takže jsme měli ještě stres, abychom zvládli dojet někam, kde bude k dispozici…
To vám tehdy muselo být hrozně…
Kristina Vocetková: Když jsme v Austrálii to ráno před odletem do Ameriky dostali zprávu, že se koncert ruší, a tím pádem se ruší i peníze, s kterými jsme před nákupem letenek počítali, měli jsme společně na účtu asi 18 tisíc korun. Říkali jsme si, že jsme narazili na dno. Že to po těch letech víry a optimismu asi budeme muset přece jen vzdát, protože už to nemáme z čeho dál táhnout. Potom se během asi tří týdnů celá situace úplně neuvěřitelně otočila a tehdy ta raketa vystartovala.
Matouš Pěruška: Teď jsme spolu sedm let a já jsem zvědavý, co bude po deseti letech. Naše manažerka totiž říká, že úspěch, který se dostaví přes noc, trvá deset let.
Děkujeme za rozhovor.
