Dílo bylo zkomponováno v roce 1917, avšak jeho plánované uvedení překazily revoluční události v Rusku. První světová premiéra opery Hráč se uskutečnila 29. dubna 1929 v bruselském divadle Theátre Royal de la Monnaie. V tehdejším Československu zazněla tato opera poprvé v roce 1957 v Plzni, v éře originální a odvážné dramaturgie šéfa opery a dramaturga operního souboru Bohumíra Lišky, výjimečné osobnosti, dirigenta, sbormistra a pedagoga. Režisér Jiří Nekvasil stejně odvážně premiéruje již druhý Prokofjevův titul v Ostravě. Prokofjevův Ohnivý anděl měl v Ostravě premiéru před jedenácti lety (25. února 2015). Společně s dirigentem Markem Šedivým (či Filipem Urbanem) a scénografem Danielem Dvořákem přinášejí ostravskému publiku podívanou, na kterou se jen tak nezapomíná.
Hráč popisuje gamblerství skutečné i vztahové
Děj opery se odehrává v roce 1865 ve fiktivním německém městě Rulettenburg, není ale pouze o sebedestruktivní hráčské vášni, ale také o neopětované lásce, o neuskutečněných očekáváních, o lidské manipulaci, kde morálka, čestnost a zásadovost neexistuje.
Prokofjev dílo napsal ve svých dvaceti šesti letech a inspiroval se krátkým románem, spíše novelou Dostojevského. Ten ji vytvořil za 26 dní a musel kvůli ní přerušit práci na svém stěžejním románu Zločin a trest.
Prokofjev nejen zhudebňuje Dostojevského prozaický text, ale hudebně dokresluje a domýšlí psychologickou hloubku jednotlivých postav. Jeho hudba srší energií, překypuje hudební invencí, hrne se a nezastaví. Nic se neopakuje, hudební proud se žene kupředu a mění se střihem. Nepředvídatelnou, mrazivou atmosféru hazardu a psychologické napětí postav v opeře vyjadřují ostré harmonie a rychlé změny temp, atonální či polytonální průběh, expresivní výraz, deklamační styl zpěvu hrnoucí informace stále kupředu. Jiná možnost při množství textu, pro které se Prokofjev rozhodl, snad ani není. Přestože si skladatel vytvořil libreto sám a z originálu Dostojevského škrtal vydatně, textu je stále požehnaně. Opera je rytmicky pulzující dílo nabízející posluchačům i lyrické pasáže, ale také exaltovaný projev, groteskní karikatury osob i vztahů, orchestrální expresivitu.
Popisuje a současně analyzuje prostředí gamblerství skutečné ale i vztahové.
Ironizace a parodizace je zcela evidentní
Orchestr pod taktovkou Marka Šedivého při premiéře a Filipa Urbana při repríze zněl plně a přesně, s rytmickou i intonační jistotou, pěvecké i herecké výkony všech hlavních postav byly obdivuhodné.
Hlavní postavou je Alexej (jistě s autobiografickými rysy), který miluje nejen Polinu, ale s chutí se oddává i hráčské vášni. Luciano Mastro zpíval svou roli poprvé v ruštině a je třeba říct, že mu to šlo skvěle. Zcela ovládl pódium svým sytým znělým hlasem s výrazovou hloubkou a nezaměnitelnou barvou. Polina v podání Anny Nitrové byla rozporuplnou postavou se všemi výkyvy nálad. Chvíli milující a střihem deptající svého „milence/sluhu“ a udílející mu bizarní úkoly. Anna Nitrová uchvátila nejen svým temným a sytým hlasem a dokonalou intonací, ale především také hereckým projevem. Jak dokázala být tvrdá a nepřístupná ve vztahu k Alexejovi, tak dokázala změknout a stát se vroucí v dialozích s Bábinkou. Zcela suverénní byl výkon Martina Gurbala v roli Generála. Jeho vokální i herecký projev spolu ruku v ruce vykreslily postavu člověka, který si není sám sebou jistý, potácí se v dluzích a spásu vidí v půjčkách a vztahu s pofiderní „zlatokopkou“ Blanche. Eliška Zajícová při premiéře i Jana Hrochová v repríze ztvárnily tuto roli s plným pochopením jejích výzev a přesvědčivě její poselství předaly publiku.
Jednou z nejpůvabnějších scén celé opery je okamžik, kdy do světa lží, přetvářky a pokrytectví prezentované především komplotem tří postav – Generála, Blanche a Markýze (při premiéře Raman Hasymau, v repríze Josef Moravec) – přijíždí na pojízdném křesle Bábinka (Stanislava Jirků) a rázem začne pojmenovávat věci pravým jménem.
Zmíněný komplot tří postav totiž nedočkavě čeká, až „bábrle natáhne bačkory“, načež Bábinka triumfálně vjíždí do „arény“, zcela zdravá a plná energie. Obdivuhodný pěvecký i herecký výkon předvedla Stanislava Jirků jak v premiéře, tak v repríze. Její role totiž prochází velkým zlomem. Od energické a ironické glosátorky až po zcela zdrcenou trosku poté, co prohraje v kasinu obrovské množství peněz. I tak však zůstává bohatá (vlastnící řadu nemovitostí), na rozdíl od ostatních postav. Bohatá je však především svým čistým svědomím a čistými úmysly. Velkoryse nabízí Polině k bydlení jedno patro svého paláce v Moskvě. A je schopna v osobnostně hodně rozpolcené Polině vidět to dobré. Ač si je vědoma i jejích stinných stránek („ta tvoje povaha… jsi jako vosa“).
Mezi menší role patřil bohatý Angličan Mr. Astley v podání Pavla Divína, Kníže Nilskij Petra Dvořáka, Baron Wurmerhelm a Ředitel Sergeje Zubkeviče a Potapyč a Starý hráč Romana Vlkoviče.
Všichni zmínění pánové si se svými rolemi poradili hravě, s lehkostí a nadhledem. Ve scéně u rulety je pak dalších 12 postav, které se vzájemně překřikují, vpadají si do řeči, rytmicky na sebe navazují a dokreslují atmosféru hráčské vášně a zaujetí. Tato hudebně nesmírně náročná část byla dokonale nastudována a velká poklona patří především sbormistrovi. Pro Jurije Galatenka není nic nemožné, o tom jsou ostravští diváci přesvědčováni při nejrůznějších příležitostech. Zejména např. v rámci festivalů Ostravské dny či NODO. Zde jsme měli možnost vidět další ovoce jeho detailní práce se sborem. Ač v této stěžejní hráčské scéně není vůbec poznat kdo je kdo, na významu zde nesejde. Je to množství lidí zcela pohlcených hráčskou vášní. Pro lepší pochopení atmosféry zde uvádím postavy uvedené v programu – První krupiér, Druhý krupiér, Tlustý Angličan, Vysoký Angličan, Výstřední dáma, Bledá dáma, Dáma nic moc, Vážená dáma, Pochybná stařenka, Vášnivý hráč, Neduživý hráč, Hráč s hrbem a Neúspěšný hráč.
Ironizace a parodizace je zcela evidentní nejen v názvech postav, ale je také zřetelně slyšitelná v hudbě (mj. charakteristické používání sólové tuby).
Nejvýraznějším formotvorným elementem inscenace byl pohyb
Režisér Jiří Nekvasil tvoří se scénografem Danielem Dvořákem tvůrčí tandem, který na operní scéně působí několik dekád, a pokud bychom měli vyjmenovat všechny jeho záslužné počiny a inovace, zdaleka by to přesáhlo účel této reflexe.
Ideová a umělecká souhra obou osobností se odrážela ve všech složkách díla. Režie šla ruku v ruce se scénografií i s kostýmy. Nejvýraznějším formotvorným elementem byl pohyb, který se projevoval a odrážel ve všech parametrech díla. Rozpohybovaná scéna – kývající se socha (replika sochy Dostojevského), pohupující se stromová alej, Houpající se křesla (a v nich děti generála), děti, které si hrají, běhají, jezdící výtahy (velmi impozantní), točící se ruleta a to jak živě, tak také v projekci. Projekce hrála ve scénografii velmi významnou roli. Směřována byla ve všech dějstvích jednotně do vyhrazeného prostoru „božího oka“ v pozadí. Jednou se v něm pohupoval lustr, jindy v něm padaly peníze, které se změnily v listy stromu. Dokonce i kostýmy byly rozpohybované a bizarní. Obrovitánské mašle trčící do prostoru, klobouky s výraznými pohupujícími se dekoracemi, peříčková boa… Karikaturu, ironii a parodizaci podporovalo i křiklavě barevné fialovo – zelené řešení scény i kostýmů. Hudba sama se stává motorem pro pohyb – je to neustálý hudební tok ženoucí se stále vpřed.
Pohyb zde byl i jako stěžejní prvek ve smyslu „jednou jsi dole, jednou nahoře“, což se přesně také mnohokrát odehrálo. Od totálního bankrotu po absolutní výhru. Je však výhra peněz opravdu vše? Touto, byť nevyřčenou otázkou opera končí a odpověď již nechává na divákovi.
A další otázka, kterou zavěsíme do vzduchu – „dočkáme se někdy uvedení třetí ze „svaté trojice“ oper Sergeje Prokofjeva – opery Láska ke třem pomerančům“?
Sergej Prokofjev: Hráč
21. května 2026 a 26. května 2026 v 18:30 hodin
Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava
Inscenační tým
Hudební nastudování: Marek Šedivý
Dirigent: Marek Šedivý, Filip Urban
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Výtvarná spolupráce: Max Dvořák
Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková, Luděk Kellner
Pohybová spolupráce: Michaela Dzurovčínová
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Juraj Bajús
Obsazení
Generál, ve výslužbě, v civilu: Jozef Benci, Martin Gurbaľ
Polina, generálova nevlastní dcera: Anna Nitrová
Alexej, vychovatel generálových dětí: Luciano Mastro
Bábinka: Stanislava Jirků
Markýz: Raman Hasymau, Josef Moravec
Mr. Astley, bohatý Angličan: Pavel Divín, Bence Szabó
Blanche, dáma polosvěta: Jana Hrochová, Eliška Zajícová
Kníže Nilskij: Petr Dvořák, Jiří Halama
Baron Würmerhelm & Ředitel: Petr Urbánek, Sergej Zubkevič
Potapyč & Starý hráč: Juraj Čiernik, Roman Vlkovič
První krupiér: Jiří Halama, Jonáš Slovák
Druhý krupiér: Tomáš Bátrla, Pavel Uskov
