Můžete krátce představit váš umělecký kolektiv Graindelavoix? Jak se od svých začátků proměnil?
Začínali jsme někdy kolem roku 1999 (počátky jsou vždy mýtické a tajemné), první veřejné vystoupení jsme měli v roce 2002. První CD jsme nahráli v roce 2004, vyšlo v roce 2006 u GlossaMusic. Obsahovalo skladbu Missa Caput Johannese Ockeghema a tato nahrávka nás velmi rychle „katapultovala“ na mezinárodní scénu díky svému poměrně idiosynkratickému a – jak lidé říkali – originálnímu pojetí pozdně středověké polyfonie.
S jakým nastavením jste tehdy k té nahrávce přistupovali?
Pamatuji si, že jsem do bookletu napsal i několik téměř manifestových tvrzení: že každý přístup k minulosti je nutně anachronický, že historie neukazuje jen to, jak věci byly v minulosti, ale vždy zahrnuje konstrukci a ideologická rozhodnutí. Samozřejmě i samotný název „Graindelavoix“ byl vnímán jako zvláštní nebo neobratný. „Ukradl“ jsem ho z názvu eseje francouzského spisovatele Rolanda Barthese a napsal ho jako jedno slovo, takže i pro frankofonní publikum jde o jakési „mot bâtard“, neologismus, něco uměle vytvořeného.
Co přesně ten název pro vás vyjadřuje?
V zásadě to pro mě znamená „kost v krku“: něco, co je zároveň překážkou nebo pozůstatkem, se kterým musí interpret pracovat (slepé místo každého umělce), ale zároveň něco, co zpěv vůbec umožňuje. Je to překážka, která v interpretaci zesiluje cosi velmi osobního a subjektivního, a přitom vnějšího, jako jakési „fremdkörper“, cizí těleso v těle. Právě s touto logikou se snažíme pracovat.
Kam vás tato logika zavedla v následujících letech?
Mezitím jsme vytvořili asi dvacet CD, výstavy, filmy, knihy, články, divadelní projekty a další. Myslím, že jsme se stále nenechali úplně pohltit nebo institucionalizovat, ale zůstáváme věrní původní myšlence zpochybňovat estetiku, hudbu i historii samu. Některé posluchače to přitahuje, v jiných to vyvolává úzkost, ale jsem přesvědčený, že je to dobře. Přesně proto potřebujeme umění.
Program v Boskovicích propojuje několik generací franko-vlámských skladatelů. Vnímáte ho jako hudební rodokmen, nebo spíše jako setkání různých uměleckých osobností? A pokud ano, jak spolu podle vás souvisejí?
V boskovickém kostele budeme vystupovat už podruhé (na festival jsme se totiž vrátili více než jednou). Je to nádherný prostor s velmi dobrou akustikou. Jako často budeme i zde využívat architekturu interiéru dramaturgicky a dramaticky – budeme zpívat z různých míst, takže časovost programu bude zároveň ukotvena v prostorovosti koncertního místa. Myslím, že to publiku pomáhá prožívat hudbu jinak a vnímat vnitřní rozdíly jednotlivých skladeb, spojené s konkrétními místy v kostele.
A jak je to s tou linií mezi autory, o kterých zpíváte?
Je pozoruhodné, že jde pravděpodobně o první okamžik v západní historii, kdy skladatelé sami vytvořili genealogii několika generací skladatelů: navzájem potvrzovali vliv předchozí generace tím, že se citovali a skládali lamentace na smrt svých předchůdců. Začínáme skladbou Gillese Binchoise a tato skladba bude citována ve druhé skladbě, kterou je Ockeghemova deplorace smrti Binchoise. Je v tom velká míra uměleckého sebeuvědomění i legitimace. A ano, všechny ty skladby jsou opravdu velmi rozdílné, i když patří do stejného odkazu.
Obrechtovo Salve regina je důležitou součástí programu. Čím je pro Graindelavoix tato skladba výjimečná?
Obrecht napsal dvě Salve Regina, jednu pro šest hlasů a druhou pro čtyři hlasy. Obě jsme nahráli na našem posledním CD Ex Nihilo. Jsou to nesmírně epické skladby, i když čtyřhlasá verze je o něco skromnější; její lyrická atmosféra a virtuózní vokalizace jsou ale úžasné. Obrecht se narodil v Gentu, ale obě skladby pravděpodobně napsal v době, kdy působil v antverpské katedrále – tedy ve městě, kde sídlí i Graindelavoix. Přesto jsme velmi mezinárodní skupina, podobně jako v renesanci.
Můžete jednotlivé členy skupiny blíže přiblížit?
Náš basista Arnout Malfliet je stejně jako já Belgičan a spolupracujeme spolu už více než třicet let. Naši tenoristé Marius Peterson a Albert Riera jsou Estonec a Španěl, každý s úplně jiným a výrazným timbrem: Marius je velmi deklamatorní a elektrizující, zatímco Albert jako vysoký tenor působí nesmírně pohyblivě a plasticky. Náš kontratenor Andrew Hallock pochází původně z Texasu, dlouho žil v Nizozemsku a dnes na Mallorce. Výrazně se podílí na našem CD Josquin the Undead. Myslím, že se mu podařilo objevit dosud neslyšeného, a přesto skutečného Josquina. A totéž platí i pro tuto Obrechtovu skladbu. Jako by byla napsaná přímo pro tyto čtyři zpěváky.
Jak do tohoto složení vstupujete vy jako umělecký vedoucí?
Moje role spočívá hlavně v tom, že je tlačím až na hranici jejich výrazového potenciálu, inspiruji je k tomu, aby ze zápisu takříkajíc „vyždímali“ maximum.
Je v tomto programu nějaký konkrétní moment nebo skladba, ke které máte osobně obzvlášť blízko?
Možná Ockeghemovo Alma redemptoris mater. Vychází z gregoriánského jednohlasého chorálu se stejným textem a využívá jeho hudební materiál v jednom z hlasů, ale polyfonní struktura pak dokáže vytvářet jakési virtuální prostory nebo mystické klimatické zóny kolem této původní melodie a neustále posluchače přenáší do jiných sfér. Samozřejmě jde o prostorové simulace toho, co je obsaženo v textu, ale celé je to zároveň dechberoucí a trochu šílené.
Dá se ta schopnost tehdejších autorů přirovnat k něčemu modernímu?
Je zřejmé, že tito skladatelé byli jako filmoví tvůrci avant la lettre – simulovali neexistující nebo neviditelné světy, které najednou dávají posluchači velmi plastickou zkušenost s obsahem skladby. Právě proto mohla být polyfonie vnímána ambivalentně: jako hudba, která věřící sice povznáší, ale zároveň je svou smyslovou silou může zavádět do sfér, kam by se raději dostávat neměli.A Ockeghem k tomu potřebuje jen čtyři hlasy, které se navzájem mísí v neustále proměnlivých variacích, téměř ad infinitum.
Přitahuje váš přístup ke staré hudbě i posluchače, kteří tento repertoár běžně nevyhledávají? Stalo se vám někdy, že vám po koncertě někdo řekl něco překvapivého?
Ano, řekl bych, že právě náš přístup má schopnost oslovit jak specialisty, tak lidi, kteří tento repertoár vůbec neznají. Hudbu používáme jako prostředek k tvorbě téměř vizuálně vnímatelných zážitků: lidé mohou „vidět“ trpící těla nebo oslavovaná těla, pády a vzestupy, krajiny a pohybující se věci, zrychlování i propadání hluboko do země… všechno už v té hudbě je, člověk to z ní jen musí dostat ven. Tyto skladby fungují jako simulátory těla. Samozřejmě jde jen o hlasy, nikdo se nikoho fyzicky nedotýká, ale posluchač přesto získává pocit, jako by byl dotýkán – a zároveň jako by se jeho sluch dotýkal hudby. Je to velmi zvláštní zkušenost a člověk ji často prožívá nejsilněji právě tehdy, když není odborníkem.
Proč podle vás odborníci reagují jinak?
K takzvaným expertům jsem vždy trochu podezřívavý: kultura někdy funguje jako prostředek k „dezinfekci“ toho, co je podstatou této hudby – často něčeho mnohem subverzivnějšího a znepokojivějšího.
A jaké jsou ty nejsilnější reakce, se kterými se setkáváte?
Možná to zní příliš pateticky, ale za ta léta mi mnoho lidí po koncertech řeklo nebo napsalo, že jim naše hudba zachránila život, pomohla přežít velmi temné období nebo projít zásadní životní proměnou.
Funguje tedy vaše hudba jako určitá forma útěchy?
Nemyslím si, že je to proto, že by tato hudba byla útěšná. Představa umění jako útěchy mi není moc blízká. Spíše to souvisí s naším specifickým přístupem – s tím, jak hlasy a osobnosti zpěváků vstupují do kontaktu s materiálem a dotýkají se něčeho mnohem tísnivějšího a znepokojivějšího.
Je něco, co na tomto repertoáru po všech těch letech stále překvapuje vás?
Je pravda, že jsem u tohoto repertoáru zůstal hlavně proto, že v něm existuje něco hluboce neznámého, co mě stále přitahuje – mnohem víc než samotný svět staré hudby, který obecně považuji za velmi nudný, antiintelektuální a často neinspirativní.Někdy to působí, jako by cílem bylo vysát z umění samotné umění: očistit minulost od všeho nebezpečného a proměnit ji v kulturní artefakt, který má sloužit podezřelým ideologickým pozicím.
Jak v tomto prostředí definujete svou roli vy?
Asi se vidím jako někdo, kdo se snaží v této hudbě zachránit něco, co už dnes téměř nikdo nevidí ani neslyší, aby to úplně nepadlo do nesprávných rukou. Velké umění nás nikdy nepřestane překvapovat. I když máme pocit, že už o něm bylo řečeno vše a vše bylo hotovo, stále zůstává překvapením nebo záhadou.
A jaké jsou vaše další plány s Graindelavoix?
V nejbližší době připravujeme výstavu o hlasu s názvem Bone in the Throat. Snaží se zkoumat zvláštní prvek v lidském hlasu, který nelze zachytit ani významem, ani emocí nebo smyslem – toto „druhé“ v nás, které je jádrem umělecké inspirace.
Děkuji za podnětný rozhovor, přeji vám hezký a zvukomalebný pobyt v Boskovicích!
