Jerusalem Quartet má pověst jednoho nejlepších komorních souborů na světě. Pravidelně vystupuje v nejproslulejších koncertních sálech, jakými jsou například Wigmore Hall v Londýně, newyorská Carnegie Hall nebo Concertgebouw v Amsterdamu. Oblíbenou destinací tohoto tělesa je i Česko – posluchači jej mohli vidět například na Pražském jaru, Dvořákově Praze nebo v Mikulově na festivalu Concentus Moraviae. Podmanivé nahrávky Jerusalem Quartet jsou ověnčeny mnoha cenami, mimo jiné Diapason d’Or a BBC Music Magazine Award za komorní hudbu.
Díla českých skladatelů tvoří trvalou součást vašeho repertoáru – uvádíte je na koncertech doma i po celém světě. Pro vydavatelství Harmonia Mundi jste natočili komorní díla Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany a Leoše Janáčka na samostatných CD. Lze tedy říci, že máte k tvorbě našich skladatelů zvláštní vztah?
Alexander Pavlovsky: Hudba českých skladatelů zaujímá v našem uměleckém životě skutečně výjimečné místo, a to vlastně od samého počátku. Dvořákův „Americký kvartet“ op. 96 patřil k prvním v repertoáru našeho souboru a později jsme jej také zařadili na naše druhé CD pro Harmonia Mundi spolu s Klavírním kvintetem, který jsme natočili s vynikajícím pianistou Stefanem Vladarem.
Od té doby má česká hudba v našem repertoáru trvalé místo – jak na koncertních pódiích, tak v nahrávacích projektech. Vždy jsme cítili mimořádně silné pouto k slovanskému hudebnímu jazyku: k jeho emocionální hloubce, lyrismu, bohatství charakterů i jedinečné rovnováze mezi folklorní inspirací a vytříbeným kompozičním řemeslem.
V Ostravě provedete Janáčkův Smyčcový kvartet č. 1 inspirovaný Tolstého Kreutzerovou sonátou. Tento kvartet, stejně jako druhý nazvaný Listy důvěrné zkomponoval Janáček jako zralý umělec v závěrečném období svého života. Čím na vás zapůsobily a jak náročné bylo je nastudovat?
Alexander Pavlovsky: Janáčkovy kvartety patří k nejniternějším a naprosto výjimečným skladbám celého komorního repertoáru. Už při prvním setkání nás silně zasáhly, protože promlouvají přímým a nekompromisním jazykem. Mezi skladatelovým vnitřním světem a hudbou zde téměř neexistuje odstup – vše působí bezprostředně, naléhavě a hluboce lidsky.
Smyčcový kvartet č. 1 není inspirován přímo Kreutzerovou sonátou Ludwiga van Beethovena, ale dramatickým a psychologicky mimořádně vrstevnatým Tolstého příběhem. Janáček tuto tenzi přetváří do hudby s neuvěřitelnou silou. Celé dílo působí téměř divadelně – každá fráze jako by nesla konkrétní postavu, konflikt nebo nevyřčenou myšlenku.
Technicky jde o velmi obtížnou skladbu, ještě větší výzvou je však porozumět Janáčkovu jedinečnému hudebnímu jazyku – jeho řečové rytmice, prudkým citovým kontrastům, fragmentárním motivům i neustálým proměnám atmosféry. Interpretace vyžaduje absolutní nasazení, protože tato hudba neumožňuje jen „dobře hrát“. Od interpretů vyžaduje naprostou přesvědčivost a pravdivost.
Alexander Gordon: Já jsem tuto skladbu jako nový člen Jerusalem Quartet nastudoval teprve nedávno. A mám pocit, že nás Janáček neustále žene do krajních emocionálních a dynamických poloh – často během zlomku vteřiny musíme přejít do naprosto opačného charakteru. Už během svého orchestrálního působení jsem velmi rád hrál Janáčkovu symfonickou i operní tvorbu. A Její pastorkyňa navždy zůstane jednou z mých nejoblíbenějších oper.
K nejvíce obdivovaným vlastnostem vašeho souboru patří naprosto dokonalá souhra. Jste čtyři hudebníci se čtyřmi nástroji, ale při hře se stáváte „jedním tělem a jednou duší“. Dá se takové harmonie dosáhnout pouze technickou virtuozitou, nebo je nezbytným předpokladem i lidské porozumění a souznění?
Alexander Gordon: O vztazích uvnitř smyčcových kvartet koluje mnoho historek. Když jsem začal hrát s Jerusalem Quartet, bylo pro mě fascinující sledovat téměř bratrské vztahy mezi jeho členy a naprostou oddanost hudbě, která se zároveň pojí s velkou radostí a humorem během společných cest. Myslím, že všechny tyto složky zásadně přispívají k jedinečné kvalitě tohoto tělesa.
Ostrava bude jedním z prvních míst, kde Jerusalem Quartet vystoupí poté, co jste před několika týdny oficiálně oznámili změnu v obsazení: v říjnu totiž váš soubor po patnácti letech opustil violista Ori Kam a s jeho nástupcem jste se pak několik měsíců „oťukávali“. Jak obtížné bylo jeho hledání a podle jakých kritérií jste vybírali?
Sergei Bresler: Už od první zkoušky s Alexanderem Gordonem bylo všem jasné, že mezi námi vznikla mimořádná chemie. Víte, někdy podobné věci potřebují čas, ale v našem případě se okamžitě dostavil pocit propojení jak hudebního, tak lidského. Téměř instinktivně jsme si rozuměli ve frázování, zvukové představě, rytmickém cítění i v celkové vizi.
Zvlášť vzrušující bylo, že už během prvních koncertů jsme cítili v kvartetu „nového ducha“. Objevila se osvěžující energie, spontánnost a svoboda na pódiu, která nás všechny inspirovala. Zároveň však zůstala zachována identita souboru – jen získala nový pohled a emocionální dynamiku. Myslím, že tuto proměnu vnímalo i publikum.
Pane Gordone, jaká motivace přivedla do Jerusalem Quartet vás?
Alexander Gordon: Já jsem také od začátku cítil onu zvláštní chemii, ale nikoli v běžném slova smyslu. Vnímám ji jako přirozenou interakci hudebníků, kteří jsou naprosto oddáni umění kvartetní hry. V minulosti jsem slýchal Jerusalem Quartet živě i z nahrávek a vždy jsem si říkal, že právě s tímto souborem bych jednou rád hrál. Pro každého smyčcového hráče má kvarteto téměř posvátný rozměr. A jsem velmi šťastný, že mohu touto cestou kráčet společně s nimi.
Sergei Bresler: Jestli ještě mohu dodat, my jsme po Alexanderově příchodu cítili mezi sebou intenzivnější dialog, větší flexibilitu ve vzájemné komunikaci a hlubší důvěru při samotném hraní. Pro mě osobně to byla jedna z těch vzácných situací, kdy hudební partnerství působilo naprosto organicky už od samého počátku.
Na webových stránkách Jerusalem Quartet mě zaujala informace, že hrajete na mimořádně cenné historické nástroje. Mohli byste je představit a říci, v čem se svými kvalitami liší od těch současných? Mám za to, že jen držet v rukou Stradivárky ze 17. století musí být neuvěřitelný pocit…
Alexander Pavlovsky: V Ostravě budu hrát na housle Antonia Stradivariho z roku 1696, vyrobené v Cremoně. Tento nástroj pochází z mimořádně zajímavého období Stradivariho tvorby, takzvaného „Long Pattern“, tedy z posledního desetiletí 17. století. Stradivari tehdy hledal temnější a hlubší zvuk než ve své rané tvorbě, která byla ještě silně ovlivněna rodinou Amati. A tyto housle nesou všechny charakteristické kvality tohoto výjimečného období.
Sergei Bresler: Já jsem dvaadvacet let hrál na housle Lorenza Storioniho z roku 1770, které byly nesmírně důležitou součástí mé umělecké cesty. Je to výjimečný nástroj s jedinečným charakterem a historií a díky němu jsem se o hudbě i zvuku hodně naučil.
Zároveň se však v průběhu let proměňovaly mé priority. Dnes dávám přednost nástroji, který pro mě speciálně postavil houslař David Leonard Wiedmer. Nejvíce si cením velmi osobního vztahu k tomuto nástroji a možnosti formovat zvuk, který je pro mě v této fázi kariéry naprosto přirozený. S těmito houslemi cítím velkou svobodu, flexibilitu a individualitu. Mnohem přesněji odrážejí zvukový svět, který dnes hledám.
Kyril Zlotnikov: Já mám poslední čtyři roky mimořádné privilegium hrát na violoncello Brothers Amati z roku 1610, které mi velkoryse zapůjčil soukromý trust v Londýně. Nástroje rodiny Amati představují počátky velké cremonské tradice a položily základy moderního houslařství. Hrát na nástroj vyrobený před více než čtyřmi staletími je zároveň obrovská odpovědnost i čest. Každý koncert je pro mě pokračováním živé historie, která v čase propojuje generace hudebníků, houslařských mistrů i posluchačů. Cestování po světě s tak vzácným artefaktem představuje velkou zodpovědnost, proto svému violoncellu vždy kupuji v letadle samostatné sedadlo. A jsem si jistý, že publikum v Ostravě si mimořádně užije barevnost a souzvuk těchto nádherných smyčců.
Alexander Gordon: Já hraji na moderní violu, kterou v roce 1980 postavil Pierre Gaggini, italsko-francouzský houslař, který se dožil úctyhodných 103 let. Myslím, že v sobě nese zvuk i krásnou tradici staré italské violové školy. A ještě k otázce bezpečnosti – na tu samozřejmě musí hudebník myslet neustále. Časem se tato opatrnost stane součástí jeho instinktu. Existuje mnoho příběhů o muzikantech, kteří při pádu utrpěli zranění, ale přesto dokázali ochránit svůj nástroj.
Co podle vás pomáhá ke stabilitě kvarteta? Většina z vás v něm působí už celé tři dekády.
Alexander Pavlovsky: Myslím, že neexistuje žádný univerzální recept na to, jak vydržet pohromadě více než tři desetiletí, protože každý soubor má vlastní příběh a dynamiku.
Pro mě je jednou z naprosto zásadních vlastností schopnost naslouchat – a to nejen hudebně. V komorní hudbě často mluvíme o vzájemném poslouchání na pódiu, ale po mnoha letech se člověk naučí naslouchat i ostatním jako lidem. Kvarteto je velmi intenzivní forma spolupráce; je to vlastně jedna velká rodina. Trávíme spolu nespočet hodin na zkouškách, na cestách, v diskusích o uměleckých představách – a někdy samozřejmě i v neshodách. Proto jsou trpělivost, flexibilita, důvěra a schopnost kompromisu stejně důležité jako hudební schopnosti.
Mohou být stabilizačním faktorem i další aktivity členů souboru? Za třicet let jich bylo nespočet – všichni jste například vystupovali jako sólisté s renomovanými orchestry, spolupracovali jste i s jinými hudebníky a také se často věnujete pedagogické práci.
Alexander Pavlovsky: Ano, pestré aktivity považuji za zdravé. V mém případě je důležitou součástí života právě pedagogická práce, jsem profesorem komorní hudby na univerzitě v Grazu. Neustále mi to přináší nové impulzy. Diskuse se studenty o stylu, interpretaci, komunikaci či umělecké identitě mě vracejí zpět ke kvartetu s novou energií a nápady.
Sergei Bresler: To mohu potvrdit, také se intenzivně věnuji pedagogické činnosti v oblasti komorní hudby i sólových houslí. Práce s mladými hudebníky neustále přináší nové pohledy a energii a obohacuje i mou vlastní hru a práci v našem ansámblu.
Museli jste během vaší spolupráce překonávat i nějaké krize?
Alexander Pavlovsky: Samozřejmě, ty přináší každá dlouhá umělecká cesta. Během třiceti let nevyhnutelně přicházejí období uměleckých sporů, jednotlivé životní etapy s sebou nesou různé osobní výzvy. Možná jsme je přečkali právě proto, že jsme vždy stavěli hudbu a nekonečně bohatý kvartetní repertoár nad individuální zájmy.
Myslím si také, že čas vytváří v kvartetu něco zcela jedinečného. Po mnoha letech vzniká téměř instinktivní porozumění. Někdy stačí jediný pohled, nádech nebo gesto. Takové propojení se nedá naučit ani urychlit – vzniká pomalu, během desetiletí společných zkušeností, koncertů, obtíží i úspěchů. A možná právě láska ke komorní hudbě je nakonec tím nejsilnějším důvodem, proč jsme stále spolu.
Kyril Zlotnikov: Hrát tolik let v kvartetu je vlastně podobné jako být součástí rodiny. Člověk roste společně nejen jako hudebník, ale i jako osobnost, a časem vzniká velmi hluboká důvěra a porozumění. Samozřejmě zásadní je společná vize a vzájemný respekt, ale stejně důležité jsou také zvídavost, flexibilita, trpělivost a smysl pro humor.
Naše individuální umělecké aktivity navíc vnášejí do kvarteta nové impulzy a perspektivy. A stejně jako v každé rodině přišly i u nás během let těžké chvíle a výzvy. Čelili jsme jim vždy tím, že jsme se snažili stavět do centra hudbu a naše přátelství.
Sergei Bresler: Ano, tak to je – více než tři desetiletí nás drží pohromadě společná láska k hudbě, vzájemný respekt a radost, kterou stále cítíme, když spolu hrajeme.
Teď bych se ráda obrátila pouze na členy kvarteta žijící v Izraeli. V České republice máme to štěstí, že žijeme v míru. Jen těžko si dokážeme představit, jaké to je být trvale v zemi poznamenané regionálními konflikty a neustálým pocitem ohrožení. Můžete prosím popsat, jak vám situace v Izraeli komplikuje práci i každodenní život?
Alexander Pavlovsky: Vyvíjet uměleckou činnost v Izraeli – to nevyhnutelně znamená přizpůsobovat se realitě, která je často velmi nepředvídatelná. Bezpečnostní situace a regionální napětí ovlivňují každodenní život způsobem, který si lidé zvenčí jen těžko dovedou představit.
Z profesního hlediska je největší výzvou právě nejistota. Koncerty, turné, zkoušky i mezinárodní závazky je někdy nutné měnit doslova na poslední chvíli kvůli bezpečnostním opatřením nebo cestovním omezením. Tato realita ovlivňuje nejen praktické fungování, ale i emocionální atmosféru, ve které umělci tvoří.
Právě za takových okolností však hudba získává ještě hlubší význam. Umělecká činnost není jen profesí, ale také zdrojem spojení, kontinuity a naděje. Sdílení hudby s publikem má v takových chvílích mimořádnou sílu.
Chci říci, že navzdory všem obtížím zůstává izraelská umělecká komunita mimořádně odolná. Hudebníci dál tvoří, koncertují, vyučují a budují kulturní mosty se světem – a možná právě to dává naší práci ještě větší smysl.
Sergei Bresler: Situace je velmi složitá – ať už jde o lety, koncerty nebo organizace, které někdy pořádají bojkoty či stávky namířené proti nám. To vše samozřejmě ovlivňuje naši práci: koncerty se ruší, mění se trasy cest a člověk žije v neustálé nejistotě. Jsme však zvyklí se s obtížemi vyrovnávat a pokračovat dál. Hudba zůstává silnější než jakékoli okolnosti, a právě ona lidem pomáhá uchovat si vzájemné spojení a naději.
Máte pocit, že publikum v Izraeli dnes vaše koncerty prožívá intenzivněji než v klidnějších dobách?
Alexander Gordon: V Izraeli vystupujeme pravidelně. Od chvíle, kdy jsem se loni v listopadu k souboru připojil, jsme tam odehráli sedm koncertů – kompletní cyklus Šostakovičových kvartetů i dva další programy s violoncellistou Garym Hoffmanem. A v polovině června se tam opět vracíme. Často také působím na Ukrajině jako dirigent. Neřekl bych, že si lidé během války váží hudby více než v mírových dobách, ale je pravda, že v těžkých časech se k umění obrací mnohem více lidí. Koncert klasické hudby může nabídnout určitý ostrov vnitřního klidu, ve kterém lze na chvíli zapomenout na hrůzy okolního světa.
Izraelské publikum je navíc velmi specifické a výjimečné, především díky obrovské rozmanitosti lidí – imigrantů z nejrůznějších koutů světa.
Nakonec bych zakládající členy Jerusalem Quartet ráda požádala o malé ohlédnutí, i když výběr bude asi těžký: je nějaký společný zážitek, který vám z těch uplynulých třiceti let zůstane v paměti navždy?
Alexander Pavlovsky: Je velmi těžké vybrat jediný okamžik, bylo jich tolik! Myslím ale, že vítězství na mezinárodní soutěži Franze Schuberta v Grazu v roce 1997 bylo mimořádně důležité – ukázalo nám, že jako soubor máme něco jedinečného a že musíme pokračovat naplno dál.
Sergei Bresler: Nezapomenutelný byl například náš první koncert v hlavním sále Carnegie Hall. Dalším momentem, který ve mně zůstane napořád, byl první koncert po pandemickém lockdownu, kdy jsme se po roce vrátili na pódium. My i publikum jsme tehdy měli slzy v očích.
Kyril Zlotnikov: Já bych chtěl říci, že intenzivních zážitků bylo mnoho, ale ten nejsilnější dojem, který ve mně z těch třiceti let zůstává, není spojen s jediným koncertem nebo úspěchem. Je to vědomí, že jsme spolu vyrostli – hudebně i lidsky.
Moc vám děkuji za odpovědi a vám i vaší zemi přeji především klid a mír.
