Izraelský virtuos Avi Avital získává pro mandolínu srdce fanoušků po celém světě, vystupuje na prestižních pódiích a mohl by být klidně i oficiálním zmocněncem pro mandolínu. Avi Avital společně s akordeonistkou Ksenijí Sidorovou vystoupí 5. června 2026 v 19:00 hodin v Domě umění během 70. ročníku Košického hudebního jara.
Mandolína. Tento nástroj dnes zažívá skutečnou renesanci, dokonce i na nejprestižnějších světových pódiích. A za poslední dvě desetiletí jste se právě vy stal hlavní postavou této renesance. Co si podle vás mandolína ještě stále „zaslouží“?
Pro mě je nesmírně výjimečné být svědkem toho, jak si můj hudební nástroj získává stále více lásky publika po celém světě. Myslím si, že dnešní posluchači jsou zvědaví a otevření – a mandolína je dokáže skutečně překvapit. Může nabídnout něco svěžího, a přitom stále úplně patřit do milované tradice koncertní hudby.
To, co by však mohlo mandolíně opravdu zajistit místo v dějinách hudby, je nový repertoár. Stačí se podívat na to, co se stalo s kytarou za posledních sto let, odkdy Segovia oslovil velké skladatele své generace jako Villa-Lobos, Rodrigo a další. Inspirován touto myšlenkou jsem si během let objednal přibližně stovku nových děl a každé z nich odhalilo další tvář tohoto nástroje – něco, co tam bylo odjakživa a jen čekalo na objevení. A právě to podle mě píše budoucnost mandolíny v klasické hudbě.
Mandolínu jste označil za velmi komunikativní nástroj. V čem podle vás obzvlášť komunikačně vyniká?
Mandolínu, jak ji známe dnes, můžeme definovat jako klasický italský nástroj, který se vyvinul v 18. století. Když se však na ni podíváme z většího odstupu, zjistíme, že patří do mnohem širší, univerzální rodiny drnkacích strunných nástrojů. Příbuzné nástroje najdete téměř v každé kultuře na světě – řecké buzuki, perský tar, tradiční arabský hudební nástroj oud, kytaru ve španělské hudbě či sitár v Indii.
A děje se to, že zvuk mandolíny lidem téměř podvědomě připomíná všechny tyto tradice najednou. Když hraji na mandolínu melodii Rachmaninova, zní východoevropštěji než na klavíru nebo houslích. Když hraji Rossiniho nebo Verdiho, zní italštěji. Je jako chameleon – a právě takto nástroj promlouvá ke vzpomínkám lidí, k jejich kulturním kořenům, k jakési kolektivní paměti dávných zvuků, i když nedokážou přesně vysvětlit proč.
Když se podmanivý zvuk mandolíny spojí s vaší virtuozitou a charismatem, výsledkem je mimo jiné i to, že jste se stal prvním mandolínovým sólistou nominovaným na Grammy. Blahopřeji! Co to přineslo vaší kariéře a prestiži mandolíny?
Děkuji. Nominace byla za nahrávku Mandolínového koncertu Avnera Dormana a více než cokoli osobního potvrdila to, že mandolína může stát na stejném pódiu jako kterýkoli nástroj na světě a být brána naprosto vážně – na té nejvyšší úrovni. Byl to signál, že hudební svět je připraven poslouchat. Od té doby se toto dílo stalo nejčastěji uváděným ze všech skladeb, které jsem si objednal. Následovala nahrávací smlouva s Deutsche Grammophon. Tyto věci jsou důležité ne kvůli prestiži, ale proto, že otevírají dveře. Když velké vydavatelství zařadí mandolínový koncert do svého katalogu, když ho ocení Grammy, všimnou si toho orchestry, hudební ředitelé, skladatelé i publikum. Vzniká efekt vln na vodě – a právě ten je pro mě nejdůležitější. Znamená, že vzniká více hudby, více hudebníků nachází inspiraci a místo mandolíny v klasické hudbě se stává o něco trvalejším.
A osobně? Samozřejmě, byl to nesmírně šťastný moment. Být na ceremoniálu Grammy v Los Angeles pod jednou střechou s některými z nejvýjimečnějších hudebníků ze všech představitelných žánrů – na to nikdy nezapomenu.
Po vystoupeních v nejprestižnějších koncertních sálech světa přicházíte i do Košic na 70. jubileum Košického hudebního jara. Co máte jako interpret na festivalech nejraději?
Festival, v plném smyslu slova, je oslava. Na festivalovém publiku je něco výjimečného: otevřenost, zvědavost, pocit výjimečné události, který na pódiu skutečně cítíte. Jubileum, jakým je 70. výročí Košického hudebního jara, znamená sedmdesát let města věřícího v sílu živé hudby. Už se nemohu dočkat, až budu toho součástí.
V Košicích vystoupíte spolu s Ksenijí Sidorovou. Co podle vás na spojení mandolíny s akordeonem nejvíce posluchače okouzlí?
S Ksenijí spolu vystupujeme už dvanáct let a myslím si, že to funguje dobře, protože oba nástroje žijí jakoby dvojím životem. Lidovou i klasickou hudbu mají v „kostech“ rovnocenně. Akordeon dokáže přetrvávat, držet tón, dýchat, narůstat jako varhany – a mandolína nad tím vším tančí jasným a rytmicky živým zvukem. Společně vytvářejí texturu působící zvláštně povědomě a přitom úplně svěže. Nejkrásnější podle mě je, že s týmiž dvěma nástroji, bez jakékoli změny, se můžete pohybovat mezi úplně odlišnými světy – od Bachovy sonáty až po balkánský lidový tanec. A obojí působí úplně přirozeně.
Můžeme se těšit na široké hudební spektrum – Mozart, Stravinskij, Prokofjev, Saint-Saëns, de Falla, klasicismus, romantismus i hudbu inspirovanou folklorem, vše v úpravách pro mandolínu a akordeon. Jak jste sestavoval tento program?
Mám rád programy, které nabízejí více než jen sled krásných skladeb – cestu, příběh, pocit objevování. Na tomto konkrétním programu mě fascinovalo hledání nitě, která spojuje zdánlivě velmi vzdálené světy. A tou nitkou je pro mě tanec – myšlenka, že největší skladatele vždy přitahoval folklorní materiál – ne proto, aby ho zdobili, ale aby ho přetvářeli. Stravinskij převzal neapolské melodie a oblékl je do dokonale ušitého neoklasicistního obleku. De Falla zapálil jiskru andaluského rytmu. Bartók klečel na karpatském venkově a zapisoval, co tam našel. Mozart zvelebil eleganci menuetu. Každý z nich slyšel v lidovém tanci něco nezredukovatelného – silnou melodii, pradávný rytmus – a kladl si otázku: Co se stane, když se jich dotkne nejvyšší hudební představivost?
