Přemysl Vojta je znám především zahraničnímu publiku, v zahraničí také získal významná ocenění. V prestižní Mezinárodní soutěži ARD v Mnichově zvítězil v roce 2010, o rok později obdržel prestižní ocenění Beethoven-Ring (Beethovenův prsten), které uděluje občanské sdružení Bürger für Beethoven mladým, výjimečně talentovaným umělcům, kteří vystoupí na festivalu v Bonnu a mají nakročeno k mezinárodní kariéře. Tu Přemysl Vojta od té doby podstatně rozvinul a stále rozvíjí. Koncertuje po celém světě jako sólista s předními orchestry, s celou řadu významných orchestrů spolupracuje jako host (např. Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Camerata Salzburg, Academy of St Martin in the Fields, Orchestre de Paris, Tonhalle Zürich, pravidelně hostuje na Herrenchiemsee Festspiele s Orchester der KlangVerwaltung). Také se výrazně věnuje komorní hudbě, je členem několika ansámblů – Carousel Ensemble, PhilHarmonia Octet, Breeze Quintet a Dispar Trio, vystupuje nejen s Pavel Haas Quartet, ale i s Pražákovým kvartetem a se souborem Armida Quartet. A připravuje své vlastní projekty.
Hrát začal v šesti letech na zobcovou flétnu na ZUŠ Jaroslava Kvapila v Brně. „Když mi bylo asi devět let, potkala mě na schodech hudebky paní Voldánová, v podstatě bez jakéhokoliv vysvětlení mě zastavila a řekla: „Ty máš dobré rty, ukaž zuby“ a vyhrnula mi rty jako nějakému koni,“ vzpomíná na své začátky. „O rok později jsem už hrál v hornovém kvartetu na soutěžích, v nemocnicích, v domově důchodců. Tři z tohoto kvarteta se dnes věnujeme klasické hudbě profesionálně – Petr Chomoucký hraje v Brněnské filharmonii a jeho bratr Pavel v Ostravské,“ říká Přemysl Vojta. Jak je vidět, komorní hra jej provází od samých začátků studia. A náš rozhovor se točil v souvislosti s provedením Oktetu Franze Schuberta právě kolem ní.
Hraje se Schubertův Oktet tak často, jak by si zasloužil?
Je to obecně jedna z nejdůležitějších komorních skladeb a z mého pohledu by mohla být na programech koncertů častěji, ale já sám se s ní jako hráč potkávám pravidelně. Samozřejmě někdy přijde fáze, kdy se tenhle oktet hraje méně, někdy více, ale zhruba dvakrát, třikrát za rok jej hraji.
V Německu, Rakousku, Belgii či Švýcarsku je hodně populární. Franz Schubert jej napsal na zakázku hraběte Ferdinanda Troyera, který byl sám vynikající klarinetista. Takže se to v kompozici odráží – klarinet s houslemi má velmi výraznou roli, první housle jsou také velmi virtuózní až na hranici houslového koncertu. Instrumentálně to jsou zcela jasně dva základní pilíře oktetu, které krásně „doplňují“ ostatní nástroje. Schubert se inspiroval septetem Ludwiga van Beethovena, jen do obsazení přidal druhé housle, ale celkově je jeho stavba jakýmsi vývojovým pokračování mozartovského divertimenta. Hodně pracoval v té době na smyčcových kvartetech a sám tvrdil, že se pomocí tohoto oktetu snaží dostat na dráhu symfonické tvorby.
Je vidět, že zkoušel, jak se pojí různé barvy zvuku dechů a smyčců. Je to tedy velmi specifická skladba – zvukově připomíná klasické symfonie, ale i přesto je stále čistokrevnou komořinou a navíc si každý z hráčů v ní zahraje i své „sólíčko“.
S Pavel Haas Quartet nehrajete poprvé…
S Haasovci jsme už spolu koncertovali, dobře se známe. Právě Oktet jsme spolu hráli i ve stejném složení – Pavel Haas Quartet a klarinetista Karel Dohnal, fagotista Tomáš Františ a kontrabasista Petr Ries – na Schubertiade v Rakousku v roce 2024 a také letos v květnu, hráli jsme tak rovněž na Dvořákově Praze. Vždycky tak měsíc před koncertem zkoušíme intenzivně v časovém bloku a pak samozřejmě ještě před vlastním koncertem. Pokaždé, když Oktet zkoušíme, objevíme ještě něco nového, interpretace kusu se stále vyvíjí, a to nás velmi baví. Řekl bych, že v tomto obsazení zkoušíme rádi, protože cesta je sama o sobě cíl.
Zdá se mi, že komorní skladby s dechovými nástroji nejsou na program koncertů komorní hudby zařazovány tak často, jak by si zasloužily. Nebo se mýlím?
Mám pocit, že se jich někdy pořadatelé bojí. A je to škoda. Zřejmě považují pro publikum za atraktivnější tradiční hudební nástroje, které jsou možná z jejich pohledu i takovou sázkou na jistotu. Přitom máme v Čechách tradičně výborné dechové ansámbly – od Pražského dechového kvinteta, přes Afflatus kvintet po aktuálně velmi úspěšná kvinteta Belfiato a Alinde – čerstvý vítěz soutěže v Mnichově v roce 2024.
Krásná je kombinace dechových nástrojů se smyčci – ta je pro nás královnou komorní hudby! Toto spojení si opravu vychutnávám a konkrétně ve spojení s Haasovci to je, jako když si řidič sedne do Ferrari! Nebo aspoň si to takhle představuji.
Na co je především třeba dbát při provedení komorních děl v obsazení se smyčcovými a dechovými nástroji?
Vždy je důležitá zvuková rovnováha, balanc mezi dechy a smyčci. Konkrétně Schubert napsal tenhle oktet v roce 1824 – doba největšího vývoje klarinetu, fagotu i přirozeného lesního rohu přišla teprve v těch následujících desetiletích (klapky, jiné vrtání, změna materiálu). Kdežto smyčce zůstaly od zlatého věku Stradivariho i přes několik menších úprav v 19. století téměř nezměněné. Takže jako interpret musíte brát v potaz, co vlastně tehdy Schubert mohl slyšet a jaký zvuk si představoval, když psal partituru.
Všechny dechy sice neladily úplně perfektně a zněly výrazně slaběji, ale na druhou stranu se krásně se pojily. Prioritou byla barva, zvuk, harmonie. Takže tohle je určitě jeden ze zásadních aspektů dobré interpretace. A pak platí obecný princip pro všechny komorní soubory – osobnosti spojené komorní hudbou si musí sednout lidsky, jednotlivci musí být schopni přizpůsobit se ostatním, spolupracovat. Být sólisty i týmovými hráči současně.
Vystupujete s řadou komorních souborů s různým nástrojovým obsazením. Které z komorní skladeb pro dechové nástroje a s dechovými nástroji jsou vám zvlášť blízké?
Já v tomhle směru nejsem moc náročný. Vždy žiji zrovna tím, čím se zabývám. Takže určitě Oktet od Schuberta. Ale k vaší otázce – miluji dechový kvintet s klavírem od Wolfganga Amadea Mozarta, určitě patří mezi mé „srdcovky“ tria pro lesní roh, housle a klavír od Johannesa Brahmse a György Ligetiho, tyto dvě skladby – obzvláště když jsou uvedené na jednom koncertě – jsou pro mě naprosto geniální. Příští rok chystáme s velmi nezvykle obsazeným Dispar triem (lesní roh, tuba a klavír) turné v Německu a Japonsku. Hrajeme většinou originální skladby psané přímo pro nás převážně od jihoamerických skladatelů (Roberto Pintos, Pablo Aquirre, Noelia Escalzo, Fernando Egozcue a další), vydáváme se trochu směrem Piazzollova tanga s moderními prvky. O účinkování v Čechách zatím jednáme.
Jako sólista hrajete jak klasickou, tak současnou hudbu, díla autorů 20. století. Je vám některá z historických epoch bližší? Jak se pohybuje hornista mezi styly a epochami?
Myslím si, že současná hudba s klasickou se vzájemně doplňují. Jsou specialisté, kteří hrají výlučně na dobové nástroje. Samozřejmě se nějaká profilace může během času vyvíjet. Já jsem zastáncem toho, že bychom měli umět všechno. Klasika je základ, ze kterého vždy vycházíme. Hornu jako sólový nástroj „objevili“ již skladatelé klasicismu např. Joseph Haydn, Wolfgang Amadeus Mozart, Antonio Rosetti, rozmach zaznamenala v době romantismu a pozdního romantismu, krásné hornové koncerty psal Richard Strauss, Reinhold Glière. Právě druhý Straussův koncert Es dur hraji 4. června 2026 v Karlových Varech. Tak jako hraji rád klasiku, tak velmi rád spolupracuji se soudobými skladateli, například s německým hudebním skladatelem Jörgem Widmannem nebo s českým skladatelem Miroslavem Srnkou, jeho dvojkoncert pro dva lesní rohy budeme hrát s fantastickým Saarem Bergerem v lednu 2027 se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v Praze.
Na počátku historie lesního rohu je přirozený lesní roh – zastavme se u něj. Také na něj hrajete, originální je vaše CD Metamorfózy právě s přirozeným lesním rohem.
CD Metamorfózy jsme nahráli s klavíristou Tobiasem Kochem v r. 2014. Chtěli jsme komplexně zobrazit a zdokumentovat vývoj naturhorny k současné podobě nástroje – vývoj zvuku i vývoj kompozic. Začali jsme sonátou Ludwiga van Beethovena na přirozený lesní roh a fortepiano, pokračovali přes Roberta Schumanna, kterého jsme hráli také na dobové nástroje, až k Veränderung Giselhera Klebeho z roku 1986, což je variace, metamorfóza Beethovenovy klavírní Měsíční sonáty pro klavír a lesní roh. Tento program jsme hráli o rok později v r. 2015 na Beethovenfestu v Bonnu a měli jsme radost, měl opravdu velký úspěch.
To se nedivím! Proměna nástroje v „přímém přenosu“ je sama o sobě atraktivní!
Opravdu byl koncert i opticky zajímavý. Každý nástroj vypadá jinak a my jsme byli důslední. Měli jsme na pódiu i všechny tři klavíry od Érardu až po Steinwaye. Všechny nástroje vyžadují úplně jiný styl hraní. Nejen pro hornistu, ale i pro klavír. Zpětná vazba od kláves je úplně jiná. Pro pořadatele je takový program ovšem finančně velmi náročný, jen pronájem Érardu či Streicher křídla představuje obrovskou částku. Na přirozený lesní roh jsem hrával již v době studií s Akamusem (celosvětově používaná zkratka pro německý orchestr Akademie für Alte Musik Berlin), nástroje jsem kombinoval, což dodnes rád dělám. Pro mé studenty na univerzitě je hra na přirozený lesní roh též součástí studia.
Je v německy mluvících zemích lesní roh populárnější, než už nás?
Myslím si, že je to podobné, jako v Čechách. U pořadatelů vedou smyčce a klavír – dechy přicházejí na řadu až poté. Moje teorie je, že lidé chodí nejvíce na ty nástroje, na které sami hrají, nebo ke kterým mají nějaký vztah, které znají. Člověka z principu zajímá více ta činnost, kterou dělá. A samozřejmě hornistů je daleko méně, než klavíristů nebo houslistů. Pro pořadatele je důležité, aby lidé přišli, myslím si, že je to ten nejdůležitější aspekt. A na nás na hornistech je, abychom programy dělali dostatečně atraktivní, aby si nás lidé zapamatovali a řekli si: „Tak příště na ten lesní roh zase půjdeme!“
Do jaké míry je podle vašeho mínění lesní roh sólovým nástrojem? Kde vidíte jeho hlavní roli?
Myslím si, že lesní roh může být krásný sólový nástroj. A myslím si, že je škoda, že není na pódiích slyšet častěji. Často slyším argument, že u houslí, klavíru či violoncella je více repertoáru. Samozřejmě, že jejich repertoár je mírně pestřejší, ale i my máme mnohem více koncertů pro lesní roh než jen ty od Wolfganga Amadea Mozarta či Richarda Strausse. O některých jsme se již zmínili, náš Antonio Rosetti – Antonín Rössler, který zkomponoval celou řadu krásných koncertů pro lesní roh i dvojkoncerty pro dva lesní rohy, ve druhé polovině 20. století napsal Jiří Pauer zajímavý hornový koncert, Benjamin Britten zkomponoval v roce 1943 působivou Serenádu pro tenor hornu a smyčcový orchestr…
Horna je tradičně významnou součástí orchestru, krásného a náročného hraní v něm mají hornisté opravdu hodně – například v symfonických dílech Antona Brucknera, Gustava Mahlera, Johannesa Brahmse, pro české posluchače jsou jistě zřetelné horny v důvěrně známých skladbách – ve Smetanově Mé vlasti nebo v Dvořákově Novosvětské. Hornisti tedy mohou být a jsou v orchestru opravdu spokojeni. Prorazit jako sólový hráč však není běžné.
Jste vytížený i pedagogicky, jako profesor hry na lesní roh působíte v Essenu, do České republiky zajíždíte na hornové kurzy, letos poprvé do Litně, už po čtvrté budete v červenci v Telči. Co radíte svým studentům?
Jako učitel se snažím být pro studenty jakýmsi partnerem, který ukáže různé cesty, možnosti, způsoby, a to definitivní rozhodnutí je pak na samotných studentech. Dá se říct, že pracujeme na třech zásadních tématech – technika, hudební aspekt skladeb a mentální průprava. Konkrétně psychická ale i fyzická příprava v posledních letech jednoznačně nabyly na důležitosti. Nevím, jak je to teď v ČR, ale v Německu je neuvěřitelně vyrovnaná konkurence a je zcela běžné, že studenti musí absolvovat desítky konkurzů, než vůbec dostanou nějaké pracovní místo. To je pro sebedůvěru velmi náročné, v tu chvíli je důležitá právě vytrvalost, píle a víra v sebe sama a vůbec v profesi hudebníka. Když máte splněny tyto základy, úspěch by se měl dostavit.
Jak vzpomínáte na své studijní začátky, co pro vás bylo obtížné?
Těch obtížných momentů bylo určitě více, ale nejtěžší byly asi začátky studií v Berlíně – opuštění té tzv. bezpečné zóny, hledání finanční a praktické soběstačnosti, a to v cizí řeči, jiné kultuře, bez rodiny a přátel.
Co považujete při studiu za nejdůležitější?
Kromě té již dříve zmíněné vytrvalosti je zásadní mít samozřejmě dobré pedagogy, jimž důvěřujete. V tom jsem měl štěstí od samého počátku. Na základní umělecké škole v Brně to byla paní Voldánová, na Pražské konzervatoři mě vedl vynikající Bedřich Tylšar a v Berlíně Christian-Friedrich Dallmann. Každý z nich mi dal něco, z čeho dodnes těžím. A musíte si za každých okolností udržet radost ze hry a nezapomenout nikdy na smysl své práce – to je předávat potěšení a radost z hudby posluchačům.
Pro hudbu musíte hořet, pak plamínek přeskočí na publikum a zažehne plamen. Na pódiu je to tvrdá práce, ale rozhodně to stojí za to!
Děkujeme za rozhovor!
