Odcházel jsem jako jiný člověk. Nebylo to ničím, co mi Klaus svou kostrbatou směsicí němčiny a angličtiny řekl. To spíše intenzita jeho plné pozornosti, ten absolutní zájem, jímž mě zaplavil, dokázal z mé mysli okamžitě vymazat jakoukoli povrchní myšlenku.
Úplně stejně to měl i s orchestry. Když Klaus nastoupil do čela Londýnské filharmonie, našel soubor plný vystresovaných smyčců a žesťů připomínajících spíše pouliční dechovku. Nedokázali se shodnout skoro na ničem a navíc se ani vzájemně vyloženě nemuseli. Na ranní zkoušku Klaus doslova doklopýtal s jednou botou rozvázanou a se špačkem cigarety v koutku úst – a zvuk orchestru se rázem změnil. Hráči žasli nad tím, co dokázali ze svých nástrojů vykouzlit. „Měli jsme pocit, že hrajeme jako Vídeňští filharmonikové,“ vzpomínal jeden z nich. Nezpůsobila to dirigentská technika ani práce taktovky, bylo to v něm. „Klaus neměl bůhvíjakou techniku,“ poznamenal tehdy jeden mladý maestro, „ale ta hudba… Ten rozdíl byl neuvěřitelný!“
Dirigování je z velké části umění vytvářet dojem. Abbado a Muti byli ztělesněním elegance. Solti naháněl hrůzu i posledním řadám orchestru. Boulez pěstoval francouzskou ležérnost, Ozawa zase beatlesovské háro. Všichni působili dokonale fotogenicky. A pak tu byl Tennstedt, věčně mžourající chlapík v brejličkách à la Erich Honecker, s košilí promočenou potem skrz naskrz během několika minut. Rukama rozhazoval jako topící se bezdomovec (jeden kritik jej dokonce přirovnal k pomatenému čápovi). Občas ztrácel přehled o partituře i stabilitu na stupínku. Byl lidský? Až moc. Nenapodobitelný. Jedinečný.
Vydavatelství Warner si tento měsíc připomíná jeho nedožité sté narozeniny vydáním kompletu s jednačtyřiceti disky – stovky by se ovšem Klaus dožil jen zázrakem. Kouřil jako tovární komín a pil víc, než bylo zdrávo. Větší vozy řídil příšerně a na cestách nosil v kapse tubu lubrikačního gelu pro případ, že by měl štěstí u některé letušky. Byl chaotický ve všem kromě hudby, v níž vyžadoval absolutní preciznost a vydával ze sebe maximum. Jednou poslal LPO domů s tím, aby si šli laskavě nastudovat své intimní partie. Proslulá anglická zdrženlivost tím utrpěla citelnou ránu. Myslím, že moc dobře věděl, co dělá.
Jakožto syn orchestrálního hráče z Halle – Händelova města, jak rád podotýkal – byl Klaus původně nadějným houslistou, jenže kvůli deformaci ruky musel nástroj odložit. Kurt Masur, tehdy dospívající dirigent, mu navrhl, aby zkusil dirigování. Dokonce slyšel Klausovu matku, jak si stěžuje: „Proč nemůžeš být víc jako Kurt?“ Jenže zatímco Masur se brzy stal miláčkem komunistického politbyra, Klaus pil krev režimu tak okatě, že ho uklidili do Schwerinu, ospalého přímořského města na severu země. Nakonec to byl ale Masur, kdo u Ericha Honeckera vyškemral, aby mohl Klaus emigrovat. Když se však Klaus ve svých 45 letech ocitl na Západě, jediné angažmá, které dokázal získat, bylo v Kielu, zapadlém námořním přístavu na samém severu země.
Všiml si ho jakýsi kanadský hledač talentů a jeho torontský debut vyvolal takový ohlas, že o termíny koncertů začaly okamžitě škemrat všechny orchestry americké Velké pětky. Klaus se z toho však vzápětí zhroutil a na rok se stáhl do ústraní. „Právě tehdy jsem objevil Mahlera,“ svěřil se mi. „Došlo mi, že Mahler si prošel stejným peklem jako já.“
Největší tragédií jeho života, o níž se nemluvilo, byla sebevražda jeho dcery v NDR. Klaus si to kladl za vinu, nacházel smysl v Mahlerových Písních o mrtvých dětech a vykoupení v Beethovenovi. Samotný Herbert von Karajan jej označil za „posledního skutečného kapelníka“ a pozval ho k Berlínským filharmonikům. Jenže později se Karajan zeptal, co si Tennstedt myslí o jeho nové nahrávce Richarda Strausse. Klaus prostě neuměl lhát, a tak mu spočítal všechny falešné tóny a s Berlínem měl utrum.
V osmdesátých letech se svezl na masivní vlně mahlerovské renesance a pro EMI nahrál kompletní symfonický cyklus. Z tantiém si pak konečně splnil dětský sen – koupil si Rolls-Royce. Hned následující ráno zjistil, že mu jeho kielští sousedé poškrábali lak. Vytrvale v tom den co den pokračovali, dokud auto neprodal.
Rakovina mu zasáhla hrdlo a opakovaně ho na dlouhé měsíce vyřazovala z provozu. Kdykoli se však znovu objevil v Royal Festival Hall, publikum ho přivítalo bouřlivými ovacemi. Z balkonu vlál transparent: „Vítej zpátky, Klausi!“ Takového přijetí se žádnému jinému dirigentovi v Londýně nedostalo.
Jednou jsem za ním do zákulisí vzal jednu nesmělou dospívající dívku. Klaus ji pokynem přizval na pohovku a položil ruku kolem jejích ramen, aniž by se jich dotkl. Ona tam pak celých dvacet minut seděla jako uhranutá a fascinovaně poslouchala, zatímco si se mnou povídal svým specifickým jazykovým amalgámem. Takový byl jeho dar. Uměl lidi očarovat.
Jeho rivalové k němu vzhlíželi z perspektivy vrabců sledujících orla. Sice se občas našel někdo, kdo si rýpnul, ale takový Carlos Kleiber – absolutní extratřída ve svém oboru – jednou viděl Tennstedta dirigovat Mahlera v televizi a zůstal jako opařený. „Nikdy to není vypočítavé ani povrchní, nikdy sebestředné,“ napsal tehdy Kleiber. „Je to OPRAVDOVÉ.“
V době, kdy jeho zrušené koncerty začaly převažovat nad těmi uskutečněnými, jsem docházel na každou orchestrální zkoušku Mahlerovy monumentální Osmé symfonie. Věděl jsem, že už ji nikdy neuslyším podanou s takovou průzračností. Klaus tehdy přijal čestný doktorát Oxfordské univerzity výměnou za to, že nazkouší program se zdejším studentským orchestrem. V červnu 1994 jsem s ním strávil celé dopoledne a poslouchal jeho vyprávění o vlastních slabostech a strachu. Pak šel a se studenty projel desetiminutovou Weberovu předehru tak, že na to nikdo z nich do smrti nezapomene. Poté tiše hlesl: „Budu ještě někdy dirigovat?“
Před orchestr už si nikdy nestoupl. Klaus Tennstedt vydechl naposledy doma v lednu roku 1998 – bylo mu jednasedmdesát. A já tehdy věděl, že nikdo takový už nepřijde. Byl dokonalým příkladem toho, jak propastný rozdíl je mezi absolutním talentem od Boha a někým, kdo se k úspěchu prostě jen pracně vydřel.
Svojí existencí demonstroval nepřeklenutelnou diferenci mezi absolutním, substanciálním géniem a pouhým racionálně vybudovaným řemeslem. Rovnat se mu mohl jedině Carlos Kleiber a v raném období své kariéry snad i Herbert von Karajan.
Byť je zmíněná edice vydavatelství Warner naprosto esenciální, pořád je z něj cítit sterilní atmosféra nahrávacího studia za bílého dne. Génius jeho formátu totiž vyžaduje živou odezvu publika, ideálně večer, v koncertním sále. Některé z těchto momentů můžete najít i na internetu. Na YouTube je k vidění Fidelio z Metropolitní opery v intenzitě, která vzdoruje zdravému rozumu. Najdete tam i živé nahrávky Mahlera z Minnesoty nebo berlínského Brucknera s až nadpozemsky jiskřivým zvukem. A finále Tristana z Tanglewoodu? Pro to by se dalo doslova vraždit. Slovo, které se mi v souvislosti s Klausem neodbytně vrací a které vystihuje úplně vše, je láska.
