Jeden z kánonických titulů operního repertoáru zamířil na scénu Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Liberecké divadlo sice patří k menším krajským scénám, zároveň se však může pyšnit velmi čilým provozem a bohatou nabídkou titulů. Mozartova opera se v této podobě bezesporu může stát jedním z pilířů současného repertoáru. Figarova svatba se dlouhodobě těší velké pozornosti inscenačních týmů po celém světě. To přirozeně otevírá nepřeberné množství srovnání ve všech aspektech, které z opery vytvářejí velké scénické dílo, jako jsou hudební nastudování, obsazení, režie, scéna, světla, kostýmy nebo celkové pojetí.
Hned první otázkou bývá, zda si inscenace ono srovnání zaslouží – a nutno říct, že tato inscenace ve vší vážnosti ano. Jedná se o pojetí, které si rozhodně neklade za cíl přijít s něčím na první pohled zmodernizovaným, neobvyklým nebo šokujícím. Je to inscenace navenek se tvářící jako vcelku tradičně pojatá, bez naschválů a rozporů s dějem nebo libretem. Není časově přesazená, nemá nijak bláznivě pojatou scénu ani kostýmy, nesnaží se v ději najít žádné populární současné téma. Co si ale za cíl klade zcela zřetelně, je vytvořit hezké divadlo. A nenechme se mýlit: to neznamená, že nejde o inscenaci moderní a zajímavou. Jen není zmodernizovaná.
První výrazně tradičně působící vrstvou jsou kostýmy. Nejde vysloveně o dobovou módu, spíše o pseudohistorizující estetiku, nikoliv doslovnou, ale funkční. Olo Křížová se navíc zjevně snažila každou postavu dostatečně odlišit, ale nepřitahovat na ni pozornost zbytečně výraznými barvami. Barevná charakteristika se pak týká hlavně Hraběnky v podání Magdaleny Rovenské, jediné postavy, která během představení výrazně změní kostým (nepočítáme-li dějově dané převleky Cherubína). Hraběnčiny původní růžové šaty z první poloviny představení se ve druhé promění ve stříbrno-modré. Tento posun je o to výraznější, že většina postav zůstává kostýmově konzistentní, což divákům usnadňuje orientaci. Barevná charakteristika Hraběnky se navíc odráží také ve světelném designu.
Světelný design tu měl výraznou orientační i významovou funkci. Kromě klasického osvětlení celého jeviště v hromadných scénách a výběrového nasvícení jednotlivých postav při osobních výpovědích, především v áriích, fungují světla také jako barevný podkres navázaný na konkrétní postavy. Po jediném zhlédnutí se člověk zdráhá tvrdit, že přesný mechanismus plně rozklíčoval, jeho přítomnost je však patrná.
Ve scénách se objevují barevné světelné podkresy za okenními tabulkami kulis a v pozadí scény. Opakují se čtyři barevné motivy: růžová (v první polovině převážně ve spojitosti s Hraběnkou), modrá (průběžně více ve spojitosti s mužskými postavami, nikoli však výhradně), žlutá (patrná zejména u Zuzanky v podání Karolíny Levkové) a bílá. Tyto akcenty výrazně mění atmosféru scény a zároveň pomáhají určovat, ke kterým postavám se má v danou chvíli upírat divákova pozornost. Tento princip funguje velmi dobře, což by ovšem nešlo, kdyby si tvůrci na scéně neponechali prvky, na nichž mohou tyto barevné motivy plošně vyznít.
Scéna Hynka Dřízhala nepůsobí pompézně. Z větší části je statická, pevně řešené zůstávají především boční prospekty, které jsou zároveň využité jako největší plochy – okna – na nichž může vyniknout barevná kompozice světel. Zadní prospekt po celé první i druhé jednání zkracuje hloubku scény a definuje zadní stěnu interiéru. Jeviště pak zaplňuje obrovské množství rekvizit a scénických předmětů – kufry, sedačky, štafle, postel, matrace apod. – které pomáhají vytvářet různé herecké mikroakce.
Po pauze vyjíždí zadní prospekt nahoru a odhaluje zahradní altán pro třetí jednání. Tím se pro celou druhou polovinu výrazně zvětšuje prostor, v němž se příběh odehrává a proměňuje se i dynamika scény. Jediná větší přestavba pak probíhá mezi třetím a čtvrtým jednáním, nenápadně, mimo přímou pozornost diváků. Režie k tomu využila árii Barbariny. Radka Černíková svůj výstup odzpívala v parteru, procházela mezi řadami diváků a dokonale tak odpoutala pozornost od scény. Do závěrečného jednání pak přibyl na scéně jeden výrazný funkční prvek – kašna se skutečnou vodou. To, že v kašně voda skutečně je, se diváci dozvědí poměrně neobvyklým způsobem. Režisérka nechala představitelku Zuzanky, aby se během její árie doslova namočila. Tady bychom se mohli hádat, jestli je opravdu nezbytné máčet operní pěvce v kašně za zvuků hudby. Na druhou stranu, pokud na tom mezi tvůrci vznikla shoda, proč ne.
Jak už jsme naznačili, scéna je plná různých předmětů, které pěvcům slouží k hereckým mikroakcím. Proč je to tak důležité? Jedná se totiž o klíčový prvek celého režijního pojetí. Kateřina Dušková si vyhrála s nepřeberným množstvím detailů. Každé postavě vtiskla charakteristický soubor reakcí, pohledů, akcí s rekvizitami apod., které plasticky vyplňují čas, který zpěváci stráví na scéně. Na dostupné ploše je nelze všechny popsat a mnohé vznikly zřejmě ve spolupráci s konkrétním obsazením. Velkou výhodou tohoto řešení je, že když se divák celou dobu soustředí třeba jen na jednu vybranou postavu, de facto nikdy nenarazí na to, že by postava zůstala vysloveně nečinná. Na scéně se stále něco děje – a co víc, povedlo se, že jednotlivé postavy opravdu následují svou charakterovou linku. Režie tak vytváří malý progresivní mechanismus v tradičním hávu.
Divadlo funguje, postavy výborně reagují, vzájemné situace mezi nimi jsou často velmi živé a rozpohybované, a to i bez potřeby přiznané pohybové spolupráce, a hlavně každá postava funguje na scéně i samostatně. Pochvalu si zaslouží představitelé Figara, Hraběte, Hraběnky, Zuzanky, Cherubína, Marcelliny, Bartola i Basilia. Největší pozornost, a pánové odpustí, si ale vysloužila trojice Magdalena Rovenská (Hraběnka), Karolína Levková (Zuzanka) a Jolana Slavíková (Cherubín). Ty totiž na scéně rozehrály výborně načasované a inteligentní divadlo, což ději sluší a velice to pomáhá dynamice celého představení.
Hudebního nastudování se ujal hostující dirigent Paolo Gatto. Díky mnohaleté spolupráci s libereckým divadlem je s místním souborem dobře obeznámen. Mozartově hudbě vtiskl stabilní, nevtíravě vedený tvar v poměrně svižných tempech a bez zádrhelů. Orchestr působil i v menším obsazení zvukově velmi dobře. Přesvědčivě fungovalo basso continuo, zvlášť stylově vedené cembalo v recitativech. Výsledná zvuková stránka působila vyrovnaně a jistě.
I liberecký sbor pod vedením Tadeáše Tulaha podal sympatický výkon. Největší oporou inscenace se však stalo pěvecké obsazení hlavních rolí. Zvlášť cenné je, že se inscenátorům podařilo dát dohromady velice sourodý, dobře společně fungující ansámbl. Hereckou i pěveckou osu večera tvořila především trojice Magdalena Rovenská jako Hraběnka, Karolína Levková jako Zuzanka a Jolana Slavíková jako Cherubín.
Magdalena Rovenská vytvořila pěvecky jistou Hraběnku s kultivovaným hlasem a dobrou technickou oporou. Její stěžejní árie byla vedena v poněkud svižnějším tempu, přesto ji zvládla stabilně a bez ztráty výrazu. Karolína Levková pojala Zuzanku jako inteligentní a ironickou postavu. Pěvecky zaujala jistotou, zvlášť ve chvílích, kdy musela během árií zároveň zvládat výraznější herecké akce. Jolana Slavíková dala Cherubínovi krásnou barvu hlasu a přirozenou mladistvou rozechvělost. Její výkon nestál na vystavování techniky, ale na jejím propojení s výrazem postavy.
Josef Kovačič pojal Figara spíše jako sympatického a přímočarého mladíka než jako ostře intrikujícího hybatele děje. Pěvecky se opíral o dobře vedený hlas a kvalitní techniku, nejjistěji působil především v hlubší poloze. Jiří Brückler jako hrabě Almaviva potvrdil zkušenost dobře etablovaného a stabilního sólisty. Jeho Hrabě nebyl jednoznačně autoritativní figurou, ale spíše mužem, který se ve vlastních situacích a touhách občas trochu ztrácí. Pěvecky působil vyrovnaně a spolehlivě.
Petra Vondrová jako Marcellina, Jan Hnyk jako Bartolo a Eduard Kácal jako Basilio hlavní obsazení dobře doplňovali stabilními výkony a zřetelným smyslem pro humor. Společně podpořili komediální charakter inscenace i její ansámblovou soudržnost. Z menších rolí stojí za samostatnou zmínku Barbarina Radky Černíkové. Její árie byla režijně využita k odvedení pozornosti od přestavby scény, což na interpretku kladlo nezvykle praktické nároky: zpívala v parteru, procházela mezi řadami diváků a musela přesně udržet hudební i prostorové načasování výstupu. V hlase bylo místy patrné určité rozechvění, vzhledem k náročnosti situace však nepůsobilo rušivě.
Samostatnou zmínku si zaslouží také fenka Nina, která do přesně vystavěného režijního mechanismu vnášela živý a jen částečně předvídatelný prvek. Ve druhé polovině představení to pocítila především Zuzanka, když měla Ninu odpoutat z vodítka – psí představitelka však měla o situaci vlastní představu a Karolína Levková nakonec skončila na zemi ve snaze splnit, co bylo režijně dáno. I tato drobná nepředvídatelnost do mozartovské komedie zapadla překvapivě přirozeně.
Liberecká Figarova svatba rozhodně stojí za zhlédnutí. Inscenace má svižné tempo, dobře čitelný režijní tvar a dostatek živých jevištních detailů, které udržují pozornost po celý večer. Publikum se během představení zjevně bavilo, reagovalo spontánním smíchem a celkově přijalo inscenaci velmi vstřícně. K příjemnému dojmu přispěla i rozumná délka večera, podpořená citlivým krácením recitativů, díky němuž se komediální mechanismus nezadrhával a představení si uchovalo tah.
Za zmínku stojí také samotný prostor libereckého divadla. Akusticky působí velmi příznivě, pěvcům poskytuje dostatek zvukového prostoru nad orchestrem, aniž by museli o hlasovou průraznost bojovat. I díky tomu mohlo nové nastudování vyznít jako vyrovnaný, živý a divácky vděčný titul, který má všechny předpoklady stát se pevnou součástí současného libereckého repertoáru.
Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba
29. května 2026, 19:00 hodin
Divadlo F. X. Šaldy, Liberec
Inscenační tým
Hudební nastudování, dirigent: Paolo Gatto
Režie: Kateřina Dušková
Scéna: Hynek Dřízhal
Kostýmy: Olo Křížová
Sbormistr: Tadeáš Tulah
Dramaturgie: Tereza Konývka Frýbertová
Účinkující
Figaro – Josef Kovačič
Hrabě Almaviva – Jiří Brückler
Hraběnka Almaviva – Magdalena Rovenská
Zuzanka – Karolína Levková
Cherubín – Jolana Slavíková (/ Zuzana Revai)
Marcellina – Petra Vondrová
Bartolo – Jan Hnyk
Basilio – Eduard Kácal
Don Curzio – Sergiy Chaban / Michael Robotka
Antonio – Roman Vocel
Barbarina – Radka Černíková
První družička – Eliška Bröcklová / Veronika Mičrajová
Druhá družička – Jana Černá / Zuzana Maxová Pecová
Orchestr a sbor Divadla F. X. Šaldy
Koncertní mistři – Yuriy Horbachuk, Petr Matěják
Basso continuo – Tatiana Braylovskaya / Pavel Řezáč
Cembalo – Marek Čermák / Štěpánka Skalická
