George Balanchine (1904–1983) vyrůstal v prostředí petrohradské carské baletní školy, prošel uměleckou laboratoří souboru Ballets Russes Sergeje Ďagileva a ve Spojených státech vytvořil nový model klasického baletu pro moderní dobu. Jeho choreografie vycházejí z přesvědčení, že tanec nemusí být závislý na literárním příběhu, aby dokázal sdělovat hluboké lidské obsahy. Hudba se v jeho pojetí nestává doprovodem pohybu, ale jeho zdrojem. Balanchine dokázal proměnit hudební strukturu v prostor, rytmus a energii tančícího těla s přesností, která zásadně ovlivnila celé generace choreografů.
„Každá jeho choreografie vyžaduje mimořádnou muzikálnost, technickou jistotu a schopnost myslet pohybem. Uvést dnes Brahms–Schoenberg Quartet a Who Cares? znamená vrátit se k samotným základům neoklasického baletu a současně připomenout významnou kapitolu historie našeho souboru,“ říká umělecký ředitel Baletu Národního divadla Filip Barankiewicz.
Brahms–Schoenberg Quartet
Choreografie Brahms–Schoenberg Quartet vznikla roku 1966 pro New York City Ballet na orchestrální úpravu Brahmsova Klavírního kvartetu č. 1 g moll, op. 25, kterou v roce 1937 vytvořil Arnold Schönberg. Balet je považován za jedno z významných děl Balanchinova repertoáru. Ve čtyřech kontrastních částech – Allegro, Intermezzo. Allegro ma non troppo, Andante con moto a Rondo alla Zingarese. Presto – rozvíjí bohatou škálu tanečních nálad a obrazů vycházejících z hudební formy skladby. Dílo poskytuje mimořádný prostor pro virtuozitu sólistů i souboru a současně dokládá Balanchinovu schopnost převádět hudební strukturu do choreografického jazyka. Závěrečné Rondo alla Zingarese, inspirované uherskými hudebními motivy, tvoří energické a technicky brilantní vyvrcholení celého baletu.
Výtvarná podoba vychází z pařížského nastudování z roku 2016, pro něž navrhl scénu a kostýmy Karl Lagerfeld. Jeho koncepce, inspirovaná vídeňskou secesí a estetikou přelomu devatenáctého a dvacátého století, dokresluje výrazný kontrast mezi romantickým světem Brahmse a modernitou Schönbergovy orchestrální úpravy.
Who Cares?
Tato choreografie vytvořená v roce 1970 pro New York City Ballet na hudbu George Gershwina patří k nejcharakterističtějším dílům Balanchinovy americké tvorby. Choreograf zde neprezentuje nostalgickou vzpomínku na jazzový věk, ale Gershwinovu hudbu proměňuje v brilantní taneční architekturu, v níž klasická technika získává novou lehkost, svobodu a rytmus. Choreografie evokuje energii New Yorku – města, které se stalo Balanchinovým domovem i symbolem moderního světa. Virtuozita, muzikálnost a radost z pohybu zde vytvářejí jedinečný obraz americké kulturní identity převedené do jazyka klasického baletu. Gershwinovy melodie, které se staly součástí kulturní paměti dvacátého století, nacházejí v Balanchinově choreografii novou podobu – přesnou, elegantní a spontánní.
Inscenaci dotvářejí kostýmy francouzského výtvarníka Françoise-Noëla Cherpina, který se po taneční kariéře v Dutch National Ballet začal věnovat profesi kostýmního designéra. Jeho návrhy vycházejí z dlouholeté zkušenosti s tanečním uměním a citlivě respektují pohybovou logiku Balanchinovy choreografie.
Přestože díla Brahms–Schoenberg Quartet a Who Cares? vznikla v odlišných kulturních a hudebních souvislostech, spojuje je jeden základní princip: víra v autonomní sílu tance. Balanchine nevypráví příběhy ani nevysvětluje hudbu – prostřednictvím pohybu odhaluje její vnitřní strukturu, rytmus a emocionální energii. Gershwinův New York a Brahmsova evropská hudební tradice se v jeho tvorbě nestávají protiklady, ale dvěma podobami téhož uměleckého myšlení.
„Balanchine minulost rozhodně nezavrhuje. Nepřetržitě s ní pracuje, avšak přetváří ji podle potřeb a okolností proměnlivé přítomnosti,“ řekl o něm americký znalec umění Lincoln Kirstein. Balanchine bývá často označován za zakladatele amerického baletu. Stejně podstatná je však skutečnost, že dokázal propojit dědictví klasické petrohradské školy, zkušenost evropské avantgardy a kulturní energii Spojených států do nového choreografického jazyka. Jeho díla dodnes zůstávají mimořádnou zkouškou technické vyspělosti, muzikálnosti a stylové kultury každého baletního souboru. Jeho tvůrčí produktivita byla bezkonkurenční: vytvořil více než 400 baletů a choreografií pro film, operu, revue i muzikál.
Balanchine a Národní divadlo
Nové nastudování inscenace navazuje na významnou interpretační tradici Baletu Národního divadla, který se k odkazu George Balanchina vrací již několik desetiletí. V repertoáru se objevily choreografie Divertimento No. 15 (1995), Who Cares? (2002, koncertní verze), Čajkovskij, Pas de deux (2005), Theme and Variations (2012) a Serenade (2017).
Komponovaný program Who Cares? není pouze návratem ke dvěma významným titulům světového repertoáru, ale i pokračováním dramaturgické linie, která spoluutvářela podobu Baletu Národního divadla a jeho vztah k odkazu jednoho z nejvýraznějších choreografů moderní éry. „Balanchinova choreografie je pro mě především hudba. Říkal: ‚See the music, hear the dance.‘ A to je něco, co mám při práci neustále v hlavě. Každý krok má svůj konkrétní zvuk, rytmus i přesný okamžik. Nic tam není navíc. A zároveň nic není jen technické,“ říká první sólistka Baletu ND Aya Okumura a dodává: „Je to úplně jiný způsob práce než u baletů s příběhem. Nemáte postavu, o kterou byste se mohli opřít, ani jasně daný vývoj emocí. Přesto to nikdy není prázdné. Mám ráda myšlenku, že ve chvíli, kdy jsou na jevišti dva lidé, už mezi nimi nějaký příběh vzniká.“
