Expozice díla si dává záměrně načas. Zpočátku se prázdná scéna, jíž v zadním plánu dominuje pouze částečně probořený čtverec, probouzí jen velmi nenápadně. Tanečníci se do prostoru noří ve ztišení a dlouhou dobu se pohybují v naprostém tichu. Úvodní choreografie stojí na zcela synchronním přenášení váhy ze strany na stranu, jež svým neuspěchaným rytmem připomíná pozvolna se rozhoupávající kyvadlo. Tento repetitivní základ – pouhé vychýlení osy těla, na které plynule naváže několik drobných kroků či prosté přešlapování na místě – ustavuje pevný, bezpečný středobod. Je to zhmotněný, hluboce zenový klid, podpořený měkkým svícením; výchozí bod, ke kterému se bude celá struktura neustále vracet, čerpat z něj dech a opět se od něj odrážet do prostoru.
Z této úvodní harmonie unisona se však jednolité kyvadlo začne nevyhnutelně štěpit. Podobně jako když se jednotná buňka dělí na menší fragmenty, i zde každý interpret postupně nachází svou vlastní trajektorii a do společného proudu vnáší osobitý projev. Pevná struktura se neustále větví a přirozeně na sebe nabaluje mnohem náročnější taneční figury, od klasických piruet až po odvážné zvedačky. S každou další variací aktéři posouvají hranice svých možností a pouštějí se do fyzických extrémů, k nimž patří nejrůznější akrobatické kusy v podobě stojů na ramenou či přehazování partnerů vzduchem.
Při pohledu na tuto energickou smršť (která je choreografickým dílem libanonsko-španělské dvojice GN|MC – Guy Nader & Maria Campos), v níž se každý pohybuje po své vlastní ose, vyvstává logická otázka, jaká síla celou kompozici vlastně drží pohromadě. Odpovědí je naprostá absence ega a dokonalé splynutí v jedno, masu rukou, těl a nohou, která se obratně převaluje prostorem, hledajíc svůj vlastní tvar a smysl. Tanečníci prokazují mimořádnou úroveň vzájemného napojení. Neustále se jistí, s naprostou důvěrou si nabízejí paže i ramena jako oporu a z jednoho tvaru přecházejí do dalšího s takovou plynulostí, že divák prakticky nemá šanci zaznamenat žádné technické předěly. Těla se plynulými pohyby sunou vpřed s elegancí vodního toku.
Před očima tak neustále roste jeden obrovský živoucí organismus. Ať už zrovna svými plynulými přechody evokuje větvící se řeku, neuchopitelný divoký vítr, nebo rozrůstající se buňku, pokaždé spolehlivě reflektuje samotnou podstatu života. Proud energie se vždycky divoce vylije ze svých pomyslných břehů, aby se vzápětí na chvilku zastavil a utišil, než si najde novou cestu. Tyto proměnlivé obrazy zcela organicky dokresluje zvuková krajina (Coti K. a Nikola Krgovć N/OBE), jež představuje paralelní, dýchající vrstvu inscenace. Úvodní ticho pozvolna střídá ambientní dunění, které v jasných sinusoidách graduje společně s pohybem, následně utichá a posléze znovu ožije obohaceno o hutnější elektroniku.
Stejně mistrně tvůrci pracují se světelným designem (Conchita Pons) a architekturou prostoru (Guy Nade, Marie Campos). Zprvu hřejivé, intimní odstíny se v průběhu performance přelévají a v jeden moment dokonce svými záměrnými prodlevami zmatou publikum iluzí blížícího se konce. O to silnější je pak vizuální šok, když scénu znenadání ovládne ostrá bílá zář shora nebo nasvícené hrany čtverce lemující jeviště. V prostoru, který nedefinuje nic než lidská přítomnost, působí obdobně výrazně i moment, když na probořený čtverec v zadním prospektu začnou prosvítat protáhlé stíny těl, čímž celou skupinu uhrančivě zmnoží a dodají inscenaci téměř rituální rozměr.
Dramaturgický oblouk díla je pevně ukotven v proměně samotné atmosféry. Tanečníci, zpočátku soustředění a pohroužení do striktní formy, v průběhu večera postupně roztávají. Přicházejí nenápadné úsměvy, uvolnění a čirá radost ze sdíleného okamžiku, při němž se interpreti neustále prostřídávají, aby každý dostal zasloužený prostor. Tento uvolněný, lidský element pak slouží jako odrazový můstek k vrcholné katarzi. V samotném závěru se totiž choreografie přetaví ve strhující, živočišný běh. Fyzické vypětí dosahuje maxima a vzduch, který publikum silně ovívá z prudkosti pohybů jiskří nahromaděnou energií. Z neviditelné bariéry oddělující hlediště od jeviště nezbývá vůbec nic.
Dílo plyne ve vodách náznaků a abstraktních obrazů, pole interpretace tedy zůstává relativně rozvolněné. Na scéně se toho odehrává tolik, že lze jen stěží vydedukovat, jaké konkrétní poselství nám tvůrci prostřednictvím pohybu předkládají. Absence pevného narativu tu ovšem není slabinou, ale tou největší předností. Tento báječně, až hypnoticky podmanivý taneční výtvor totiž nepotřebuje diváka mentorovat ani mu vyprávět složité příběhy. Zůstává především nádhernou podívanou, která s obdivuhodnou lehkostí oslavuje samotný koloběh života a přelévá do nás obrovskou dávku radosti z bytí.
Tanec Praha 2026 – GN|MC: Natural Order of Things
1. června 2026, 19:30 hodin
Ponec – divadlo pro tanec, Praha
Realizační tým
Režie, choreografie: Guy Nader
Spolu-režie, choreografie: Maria Campos
Světelný design: Conchita Pons
Hudební skladba: Coti K.
Hudební aranžmá: Nikola Krgovć N/OBE
Technika – zvuk: Raimon Segura
Kostýmy: Marina Prats
Scénografie: Guy Nader, Maria Campos
Asistentka režie: Claudia SolWat
Účinkující:
Alfonso Aguilar, Maria Campos, Joana Couto, Guy Nader, Pierre Lison, Jovana Zelenovic, Francesco Grilli, Olatz Larunbe, Mimi Wascher
