Loňská premiérová série Dekka Kick-off vyústila více než hodinovou inscenací Hutch, na které se choreograficky i interpretačně podílela celá skupina deseti tanečnic a tanečníků. Letos se přistoupilo k jinému formátu, nejprve byly v první otevřené výzvě vybrány tři choreografky, které si poté ve výzvě druhé vybíraly desetičlennou skupinu tančících. V ní i letos silně dominovaly dívky (Kama Bugala, Kateřina Iliina, Barbora Karvánková, Alžběta Kohlová, Lucie Prausová, Barbora Rybářová, Klaudia Schneiderová, Klaudie Sojková, Amálie Špachtová) nad chlapci (David Horák). Až na Ipek Özgen, která využila pouze devítku děvčat, však tvůrkyně s genderem příliš nepracovaly a pohybový slovník v jejich dílech zůstával přísně neutrální. Totožnou měla letošní skupina s tou loňskou i variabilitu tanečního zázemí – obsahovala zastupující Taneční konzervatoř hlavního města Prahy, Pražskou taneční konzervatoř, Konzervatoř Duncan centre, Konzervatórium J. L. Bellu v Banské Bystrici i streetová a contemporary studia (Pop Balet, Elements Community, Vivid Dance Company) a stejně jako loni se na jevišti povedlo se všemi pracovat tak, že jejich rozdílné pohybové základy splynuly v jeden harmonický celek, za což se sluší a patří smeknout jak před tančícími, tak před samotnými choreografkami.
Úvod večera patřil Alici Silné, studentce 2. ročníku choreografie Katedry tance HAMU, která se představila i v loňském Hutch. Své dílo Parallax opřela o inspiraci Havranem Edgara Allana Poea, jehož verše provázely celou půlhodinovou choreografii – tu pronášeny ženským altem, tu syntetizátory upraveným mužským hlasem, tu pokřivené do slité, nesrozumitelné podoby blízké elektronickému šumu, v němž se ztrácí slova i jejich konkrétní význam. Autorčiným cílem bylo vytvořit několik perspektiv, které se nejprve postupně představují a nabízí náhled na tutéž situaci z jiného pohledu, aby nakonec splynuly v jednu, zmatenou, propletenou, nejasnou a zpochybňující.
Scéně dominovala temnota a černý kostým s výraznými červenými doplňky (kravaty, náramky či třeba fascinátory nebo škraboška), mezi desítkou tančících se od počátku proplétal rovněž fotograf Filip Šmelík jako vnější vetřelec, snad detektiv, snad antropolog během nezúčastněného pozorování. Snímky, které za běhu pořizoval, se v reálném čase promítaly na svislé plátno v pozadí, což sice není ve čtvrtině 21. století žádná převratná technologická novinka, ale dílu přesto dodává dalšího rozměru a výrazového prostředku. Po několika minutách mi však osobně fotografova přítomnost a jeho zmatené bloumání mezi skupinou začalo připadat poněkud otravné a zbytečné, zejména když jsem v jeho projevu nevnímala žádný progres, rostoucí napětí, strach, nejistotu nebo nervozitu.
Z hlediska choreografické kompozice byla Alice Silná rozhodně nejambicióznější. Nespokojila se s vnějšími efekty, své dílo chtěla mít promyšlené a jasně strukturované. Pracovala s opakujícími se pohybovými i prostorovými motivy a její záměr podat publiku situaci z různých pohledů, přesto něčím provázanou, byl zcela zřetelný. Bohužel se však mladé autorce nepovedlo zamýšlený koncept čitelně udržet a dotáhnout do konce. Její motivace a idea zůstaly spíše tušené a scházela jim preciznost. Současně by kusu prospěl i výraznější dramaturgický zásah, který by klidně důraznějším škrtem či střihem pomohl docílit kýženého dojmu a potřebné gradace. Potenciál však v Silné je a, snad odpustíte primitivní vyjádření, silný. Nebála se velkého sousta, šla do rizika, hrála si s formou a prokázala schopnost vybranou látku uchopit nejen choreograficky, ale rovněž režijně a vložit do ní svou osobitost, což rozhodně není málo.
Střed triptychu patřil studentce Pražské taneční konzervatoře Elišce Nevoralové a jejímu 눈빛 Nun-bit. Tématem pro ni byl pohled a jeho komunikační dovednosti – schopnost být odosobněným, hřejivým, pulzujícím, obviňujícím i drze vyzývavým. Bezejmenný, androgynní dav v šedivých oblecích s širokými kalhotami a saky s výraznými rameny se v efektních formacích, unisonech či kánonech často šikoval proti vyčleněnému jedinci, jindy formoval dvojice, v nichž rozvíjel paletu vztahů. Oproti Silné tvořila Nevoralová jakoby s větší lehkostí, její choreografie působila uvolněně, nesvázaná velkou formou nebo strukturalistickým přístupem, současně se mnohem častěji uchylovala k vizuálně líbivým krokům, k působivým obrazům a okázalosti (nikoli ve smyslu velkoleposti jako spíš hezkého, účinného prostředku k vyvolání požadovaného).
Kdyby šlo o dílo ostřílené osobnosti, vnímala bych v něm mnohem silnější kalkul a ideovou plytkost, u Nevoralové jsem však neměla důvod nevěřit, že jde o její zcela autentické vyjádření, a prostě ho přijmout. Autorka si navíc na nic nehraje, nebalamutí své publikum, nesnaží se ho o ničem přesvědčit, efektům se nevyhýbá, prostě je použije, protože jí v té chvíli připadají funkční. Výsledkem je navíc dynamické, velmi dobře interpretované dílo, v němž se přirozeně snoubí techniky contemporary s těmi vycházejícími ze streetu a několik momentů v sobě krom zmíněné efektnosti nese i mimořádnou ryzost – jako byl třeba pohybově nenápadný duet dvou dívek (Klaudia Schneiderová, Klaudie Sojková), jež se po celou dobu jemně dotýkají částmi obličeje a jejichž vzájemný následný pohled do očí má takovou intenzitu, že vás přitahuje mnohem víc, než za jejich zády plasticky tančící dvojice.
Nevoralová vsadila v mnoha případech na výtvarný půvab unifikované, kánony rozvlněné skupiny, který tak dobře funguje třeba Damienu Jaletovi. Jde o v principu jednoduchý, ale extrémně funkční choreografický postup, který do silné míry naplňuje ono pelíškovské „a přitom taková blbost!“ K maximálnímu účinku je však potřeba absolutní synchron, v němž sedí každý úhel, každá setina vteřiny, energie i dynamika jednotlivého pohybu, úklonu hlavy, napnuté paže, stačí totiž relativně málo a obraz se rozsype, což se v průběhu 눈빛 Nun-bit několikrát přihodilo. Jedná se o drobnost, pokud se nicméně autorka rozhodla jít touto cestou, nadto vlastně jen s desetičlenným sborem, je jeho sehranost o to důležitější. Pro mě však všechny milimetrové nepřesnosti či v jádru trochu naivní, ale věku zcela adekvátní klišé (třeba scéna opuštěné dívky, snad instagramové či tiktokové influencerky, která z vymazlených póz postupně upadá do frustrace, zatímco se kolem ní svírá anonymizovaný kruh sledujících) vyvážil jednak náboj celé skupiny (krom zmíněné dvojice zaujala i syrovost projevu Alžběty Kohlové), jednak závěrečný motiv, kdy se tančící sešikovali do jedné řady, která neústupně, bez zaváhání, s tvrdými, nepříjemnými pohledy upřenými do publika postupovala směrem k rampě, až se zastavila za jejím okrajem. Jde o dosud neviděné, přelomové a radikální? Ani v nejmenším! U kohokoli jiného bych zřejmě opět obrátila oči v sloup a pomyslela si něco o vypočítavosti a lenosti. Nevoralové to ale věřím a jsem ochotná její přístup jednoduše sežrat i s navijákem.
Jedinou zahraniční tvůrčí zástupkyní se stala z Turecka pocházející tanečnice a choreografka Ipek Özgen, jejímuž Over the Rainbow patřil závěr večera. Devítka tanečnic v extravagantních, ale stále civilních kostýmech vstupuje na scénu s telefony v rukou, jejichž světlo září na vybrané části jejich těl. Motiv odtrženosti od fyzické reality a příchylnost k neuchopitelnému, neutěšitelně rostoucímu světu sociálních sítí, jež sice vyvolávají nejistotu a jejich potenciální nebezpečí si uvědomuje generace Z s možná největší palčivostí, současně ale není s to se od nich odtrhnout, protože prorostly příliš hluboko do každodenních životů, se tedy do určité míry znovu opakuje. Lichý počet tanečnic nastoluje v zásadně jednoduchý motiv – jedna bude vždy navíc, jedné bude vždy chybět ta druhá do party, jedna vždy vyletí z kola ven (tuto roli na sebe bere Alžběta Kohlová). Předurčenost výsledných dvojic dávají tušit kostýmy (některé dívky mají kravaty, jiné jsou bosé, další oděné v kostýmech s blyštivými flitry, nebo v saténových sukních s vysokými botami na podpatcích), s nimi však autorka proti mému původnímu přesvědčení důsledněji nepracuje (s výjimkou dívek v sukních), což mě v konečném důsledku mátlo asi zdaleka nejvíc.
Choreografie má z celé trojice nejfragmentárnější charakter, je jako kaleidoskop výstupů, který sice čas od času nabídne zajímavý moment, ale spíš náhodou. Celku schází promyšlenost, provázanost, jednotící linka. Tanečnice se zadaným materiálem dělají, co mohou, finální produkt nicméně vypadá, jako by byl sešit jehlou horkou tak, že si o ni musela autorka popálit všechny prsty. Závěr, kdy dívky opět pouze za světla svých mobilních telefonů do prostoru nejprve anglicky a poté česky (či slovensky) vykřikují přiznání jako „smrdím“, „chce se mi čůrat“, „miluju kratom“ a „můj táta je alkoholik“, a který u části publika vyvolává smích a možná kýženou humornou tečku, už mi připadal jen jako koncentrace autorského (a vpravdě věrohodného) zoufalství, kdy je za každou cenu potřeba naplnit posledních pět minut zadané stopáže, ale inspirace došla, protože je neděle odpoledne a představení začíná za dvě hodiny. I to nicméně k tvůrčí práci patří a ve své podstatě jde o pozitivní zkušenost, kterou si nadto začínající tvůrkyně může a snad i musí dovolit, aby z ní mohla do další tvorby úspěšně čerpat. Takový Marco Goecke slavně provádí změny ve svých choreografiích třeba i po poslední jevištní zkoušce. Özgen se z koutu, do kterého se zřejmě vinou nezkušenosti dohnala, cestu ven se ctí úplně najít nepodařilo. Ale občas prostě je potřeba zahodit důstojnost a proplazit se bahnem po břiše. „Konec.“ „Nazdar!“
DEKKA Kick-off za sebou tedy má druhý ročník, druhý přístup, který ambasadoři zvolili. Jako projekt je na tuzemské scéně ojedinělým, ergo nesmírně zdravým a potřebným, lze tedy jen doufat, že to krom taneční scény pochopí i grantové komise a DEKKADANCERS s ARCHOU+ budou ve své bohabojné činnosti směrem k nejmladší tvůrčí a taneční generaci pokračovat i v následujících sezónách. První ročník Kick-off nabídl spolutvorbu a spoluinterpretaci, která se přirozeně stala jakousi generační výpovědí, druhý ročník ukázal variabilitu tří autorek. Pro třetí ročník si drze dovolím sdílet návrh, který vzešel z debaty se studentkami 5. ročníku Konzervatoře Duncan centre: co dát vybraným choreografkám a choreografům možnost zvolit si vlastní počet tanečnic a tanečníků?
DEKKADANCERS, ARCHA+: DEKKA Kick-off: Distortion
1. června 2026, 19:00 hodin
ARCHA+, Praha
Tým projektu
Hlavní koordinátor projektu: Štěpán Pechar
Vedoucí konzultant: Patrik Čermák
Konzultant: Ondřej Vinklát
Světelný design: Lukáš Brinda
Scénografická spolupráce: Pavel Knolle
Uvedené choreografie
Parallax
Koncept, choreografie, režie: Alice Silná
Technické řešení a fotografie: Filip Šmelík
Hudba: Daša Horváthová, Navel Radiation
Kostýmy: Kateřina Šuchmanová
Nun-bit
Koncept, choreografie: Eliška Nevoralová
Hudba: Marek Cimbál
Over the rainbow
Koncept, choreografie: Ipek Özgen
Hudba: Tarik Bülbü
Účinkující
Kama Bugala, David Horák, Kateřina Iliina, Barbora Karvánková, Alžběta Kohlová, Lucie Prausová, Barbora Rybářová, Klaudia Schneiderová, Klaudie Sojková, Amálie Špachtová
