Album týdne Normana Lebrechta: Geografie hudebního kacířství. Proč pruský smutek nejlépe léčí polská frivolnost

Uhodnout skladatele podle několika bezvýrazně zahraných taktů v hotelovém pokoji zní spíše jako začátek detektivky než recenze. Britský publicista a hudební kritik Norman Lebrecht sáhl vedle jen o jednoho Bachova syna. Carl Philipp Emanuel, nejproduktivnější z bratrů Bachových si z melancholie udělal v touze po uznání svou obchodní značku. Polští Arte dei Suonatori mu teď sice do té pruské vážnosti vnesli trochu italské lehkomyslnosti. Navíc tím definitivně potvrdili, že poučená interpretace už v Berlíně nebydlí a stopa vede na východ.

Norman Lebrecht
3 minut čtení
C.P.E. Bach: Berlin Symphonies (zdroj BIS)

Při našem posledním setkání mě Michael Tilson Thomas vybídl k hudebnímu kvízu „Poznej skladatele“. U pianina ve svém hotelovém pokoji začal přehrávat jakousi partituru – zcela mechanicky, bez špetky výrazu. Odhadl jsem to na raný klasicismus. Německá škola, ne italská, někdo z Bachova okruhu, možná syn nebo žák. Můj tip? Wilhelm Friedemann Bach.

„Těsně vedle,“ řekl Michael.

Byl to Carl Philipp Emanuel Bach, ten nejplodnější ze všech Bachových synů. Právě Emanuel byl, jak Michael dobře věděl, tím, kdo posouval hranice hudby tak rychle, jak si jen troufal – až na samotný práh romantismu. V Berlíně, kde strávil třicet let ve službách Fridricha Velikého, ohrnovali starší hudebníci nad jeho symfoniemi nos, protože jim připadaly „přepjatě expresivní“ – to je ale hodně zkreslený pohled.

Šestice zde provedených symfonií zaujme hned nadvakrát – jednak v nich nenajdete žádné povrchní italské kudrlinky a zároveň mají živelný tah, kterým jasně předjímají Josepha Haydna, budoucího otce klasické čtyřvěté symfonie. Všechny Emanuelovy symfonie jsou třívěté a znějí převážně v durových tóninách. Když mu táhlo na pětačtyřicet, zoufale stál o to, aby ho publikum bralo vážně a jeho hudební vizitkou se stala zádumčivá obřadnost, někdy hraničící bezmála s morbiditou.

Nicméně tato interpretace v podání polského ansámblu Arte dei Suonatori, hrajícího na dobové nástroje, se přiklání spíše k italské odlehčenosti, doprovázené zřetelným nádechem frivolnosti. Těžko říct, zda by z toho byl Carl Philipp Emanuel Bach nadšený. Allegra v symfoniích Es dur a G dur vás sice spolehlivě roztančí, ale erotické napětí v nich nehledejte. Každopádně právě tady se definitivně zrodil fenomén, který na další dvě stě let zajistil německé symfonické hudbě absolutní nadvládu.

Soubor Suonatori diriguje přímo od cembala Marcin Świątkiewicz. A to ukazuje na zajímavý trend. Hlavní stan historicky poučené interpretace už dnes neleží v Berlíně, ale posunul se výrazně do severní a východní části starého kontinentu.

Album na Spotify:

Album na YouTube:

C.P.E. Bach: Berlin Symphonies

Carl Philipp Emanuel Bach: Symfonie Es dur, Wq. 179 (I. Prestissimo, II. Larghetto, III. Presto)
Carl Philipp Emanuel Bach: Symfonie G dur, Wq. 180 (I. Allegro di molto, II. Largo, III. Allegro assai)
Carl Philipp Emanuel Bach: Symfonie e moll, Wq. 178 (I. Allegro assai, II. Andante moderato, III. Allegro)
Carl Philipp Emanuel Bach: Symfonie F dur, Wq. 175 (I. Allegro assai, II. Andante, III. Tempo di minuetto)
Carl Philipp Emanuel Bach: Symfonie G dur, Wq. 173 (I. Allegro assai, II. Andante, III. Allegretto)
Carl Philipp Emanuel Bach: Symfonie D dur, Wq. 176 (I. Allegro assai, II. Andante, III. Presto)

Arte Dei Suonatori
Marcin Świątkiewicz – dirigent

Label: BIS
Datum vydání: 12. června 2026
Hodnocení Normana Lebrechta: ****

Sdílet článek
0 0 hlasy
Ohodnoťte článek
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře