Sira Bryna Terfela není třeba představovat, pravidelně vystupuje v nejdůležitějších světových operních domech a na prestižních koncertních pódiích, je držitelem mnoha ocenění. V roce 2003 mu byl udělen Řád britského impéria, o tři roky později získal The Queen’s Medal for Music, v roce 2012 obdržel čestný doktorát z hudby Univerzity v Oxfordu a v roce 2017 jej královna Alžběta II. povýšila do šlechtického stavu.
Terfel uchvacuje publikum svým znělým, nádherně barevným hlasem. Pěvcův osobitý interpretační projev se naplno uplatňuje ve stěžejních rolích světového operního repertoáru – od Mozartových oper (jako Guglielmo v Cosi fan tutte debutoval ve Velšské národní opeře) až po dramatické role v dílech Giuseppe Verdiho, Giacoma Pucciniho, Richarda Wagnera, Charlese Gounoda a dalších autorů. Vedle opery se věnuje také popovým písním a muzikálu. Jeho recitály mají promyšlenou dramaturgii, která spojuje vážnější i odlehčenější polohu. Jak říká – rozmanitost je kořením života.
V České republice, vždy v Praze, jste měl dosud tři recitály. Na prvním v roce 2009 jste zpíval se Simonou Houda Šaturovou mimo jiné výstupy z Donizettiho Nápoje lásky i z Gershwinovy jazzové opery Porgy a Bess. Čísla z těchto děl zazní i nyní v Litomyšli, kde budete zpívat se Slávkou Zámečníkovou. Druhý recitál v roce 2011 Bad Boys byl dramaturgicky sestaven z výstupů operních i muzikálových záporných postav, vrahů, intrikánů. Třetí recitál v roce 2016 jste charakterizoval jako „vzpomínkový“, vrátil jste se v něm k významným operním rolím, velšským písním i muzikálovým melodiím. Jak byste charakterizoval letošní koncert v Litomyšli?
Tentokrát bych se odvážil sáhnout po dramatičtějším repertoáru, do kterého se lze opravdu zakousnout. Basbarytonisté jsou na jevišti vždy jako „špatně padnoucí oblek“, jsme nespokojenci a rádi si myslíme, že v určitých scénách a teatrálních výstupech doslova boříme kulisy. Tady se projevuje naše chameleonská povaha. Pokud jde o společný repertoár se sopránem jako v Litomyšli, ten je o něco vylehčenější, srdečnější a zábavnější. Jestliže existuje nějaký cíl, kterého je tím třeba dosáhnout, pak jde především o pobavení publika.
Ve všech třech pražských recitálech jste zpíval operu i muzikál a bude to tak i v Litomyšli. Říkáte, že mícháte žánry od chvíle, kdy jste začal zpívat. Koncipujete tak koncerty vždy?
Nu, pokud by člověk byl malířem, paleta by musela obsahovat mnoho barev. Myslím, že když vás na začátku kariéry pohání touha po nahrávací smlouvě, musíte brát v úvahu, že velký dub má mnoho větví – a stejně tak i hudba nabízí mnoho cest. Považuji se za velmi šťastného, že v různých milnících své umělecké dráhy jsem byl schopen nahrát Händelovy, Mozartovy či Wagnerovy árie. Později jsem natočil také kolekci písní hudebního divadla od Rogerse a Hammersteina až po Learnera a Loewea. Díky tomu jsem si vytvořil repertoár, k němuž se mohu na koncertech stále vracet. Miluji přeskakování z jednoho stylu do druhého, a to vždy se stejnými pravidly a zásadami, které se člověk naučil na hodinách zpěvu nebo díky své tvrdé práci a obětavosti v hudební zkušebně.
A přece jen – je vám některý z žánrů bližší? Je autor, který pro vás znamená víc než ostatní?
Je tak těžké vybrat jeden žánr. Ale pokud mám jmenovat skladatele, který mě vrátí do studentských let, kdy jsem se učili, jak mám zpívat, jak se připravovat, jak vše uvést do praxe, pak by to byl Schubert, který zaujímá místo lodivoda, jenž provází slovy i melodiemi. Ty nádherné dny na Guildhall School of Music and Drama, kdy jsem studoval a učil se zpaměti jeho písně, byly základem všeho, co následovalo v mé kariéře.
Jak už bylo zmíněno, váš druhý pražský recitál se zaměřil na záporné role. Zpíváte tematicky koncipované programy jako Bad Boys častěji?
Kéž by. Ten koncept Bad Boys se mi moc líbil a jen si přeju, abych odzpíval více takových koncertů. Ovšem, byl to bezpochyby večer těžkého dramatického zpívání! Na konci těch dvou hodin jsem se cítil, jako by mě někdo protáhl mlýnem.
Moje poslední album, které jsem natočil pro svou nahrávací společnost, byla sbírka námořnických písní. To je tedy něco, čemu bych se rád věnoval i dále, a objevuji další takové písně po celém světě. Měl jsem v Llangollen koncert s těmito písněmi a dělil jsem se o jeviště s kapelou Fisherman’s Friends z Cornwallu. Byl to večer plný skvělého vyprávění historek a s melodiemi, které vám stále a neodbytně znějí v uších!
Se jménem Bedřicha Smetany, zakladatele české národní hudby, jste se již setkal – zpíval jste ve Smetanově síni Obecního domu v Praze, nyní zpíváte v jeho rodišti v Litomyšli na festivalu nesoucím jeho jméno. Neláká vás také zpívat něco z jeho tvorby?
To je nádherná myšlenka, jakékoli návrhy vítám s otevřenou náručí. Jeho díla jsme poznali na hodinách hudby ve škole, když jsem byl teenager, a byl to možná první klasický skladatel, kterého jsem slyšel ve třídě.
Setkal jste se jako interpret s díly jiných českých skladatelů, například s Biblickými písněmi Antonína Dvořáka?
Opět odpovídám totéž. Ano, s těmito skladbami jsem se skutečně seznámil, ale bohužel nikdy se nestaly součástí mého repertoáru. Ale když o tom jeden přemýšlí – nikdy neříkej nikdy. Možná mě právě návštěva Litomyšle inspiruje k tomu, abych se českým skladatelům věnoval více.
To by bylo skvělé! Jste jakýmsi velšským ambasadorem, na korunovaci Karla III. jste provedl Kyrie eleison velšského skladatele Paula Mealora, byl to první velšsky zpívaný text v historii britských korunovací. Velšská hudba má trvalé místo ve vašem repertoáru. Co pro vás znamená být Velšanem?
Pro mě to znamená všechno. Ano, považuji se za jakéhosi velvyslance díky tomu, co jsem vytvořil v hudbě. Uvědomte si – velšským basbarytonistou jsem byl ještě dříve, než mě tak někdo nazval! Nejsem prvním a jistě ne posledním.
A Kyrie eleison na korunovaci krále Karla? Nově zadaná skladba, jedna z mnoha, kterou král Karel III. objednal pro tuto státní událost. Jedna minuta a čtyřicet vteřin nádherných velšských harmonií a těch tří mocných slov. A dovolím si ještě dodat: jaká to čest, reprezentovat svou zemi, byť jen velmi skromně, a snad tak poděkovat tehdejšímu princi z Walesu za vše, co udělal pro umění a v čem s takovým elánem pokračuje i nadále.
Co je, podle vašeho názoru, nutné, aby hudební interpretace nebyla pouhým přehráním not, ale aby jejím výsledkem byla skutečná hudba? Co musí dát pěvec zpěvu, aby ji publiku přinesl? A opačně – co dává zpěv a hudba vám, jako interpretovi?
Řekl bych, že klíčem je příprava a to, že si vezmete k srdci vše, s čím vám na této cestě pomohli vaši učitelé a koučové. Pak přichází fáze, kdy ten surový diamant vyleštíte. Klíčem jsou slova a hudba je tím odrazovým můstkem. Proto je pro mě dikce obrovskou výzvou, která vám pomůže pochopit dynamiku, barevnost, nálady, inspiraci a konečné rozuzlení, které chcete svým výkonem sdělit publiku. Vyprávění příběhu dává těmto skladbám život, a pak už se jen modlíte a doufáte, že budete zdrávi a v dobré náladě.
