Schubert bez formalismu
Symfonie č. 8 h moll „Nedokončená“, D 759 Franze Schuberta z roku 1822 patří k nejhranějším. V interpretaci Petra Popelky se mi jevila jakoby slyšena v potenciálu dalšího vývoje. Hned v zaznění prvních taktů mne napadl Gustav Mahler. Pečlivé dynamické vlny s velmi jemnou agogikou, dobře definované střídání nálad od tajemné přes intimní, dramatickou k tanečně odlehčené, s návraty plíživého tušení osudu v krásných tichých nástupech smyčců. Stylovou perspektivu představuje i střídání komorního zúžení zvuku s duety dřev s hutným plénem nebo syntaktický význam lesních rohů. I když v dramatických gestech slyšíme ukotvení v Beethovenovi, symfonie předznamenává mnoho budoucího. Druhá věta v podání SOČRu na mne vyústěním skutečně působí jako smíření (jak se někdy spekuluje) – a to, že Schubert nakonec nechal skladbu v tomto tvaru pak vidím jako výraz jeho neformalistického přístupu. Symfonie může vyznít jako jeho „osudová“, nemá co dodat.
SOČR byl vždy orchestrem pohotovým, který neklesal výkonem pod určitou spolehlivou úroveň, ale pod vedením Petra Popelky získal větší pečlivost v detailech, chápání koncepce, která dokáží nakonec posunout i chronicky známou věc k výrazové inspiraci a neotřelosti.
Askeze koncertního pódia versus interkulturní mix mýtu
Druhou skladbou večera byla opera-oratorium Oidipus Rex v obsazení, které posluchači mohli slyšet už v Praze, až na angažování mužské části Slovenského filharmonického sboru místo Pražského filharmonického sboru.
Oidipus Rex z roku 1927 Igora Stravinského u nás nebývá prováděn často, nicméně na YouTube lze najít a porovnat řadu i scénicky provedených verzí. Legendární je přímo Stravinského zvukově plastická nahrávka z roku 1952 s Peterem Pearsem (hudební část z října 1951 v Kolíně nad Rýnem, recitace v květnu 1952). Z pozdějších kostýmovaných verzí má k Stravinského vizi blízko např. na YouTube dostupná nahrávka z Amsterdamu z roku 1984.
Rozhodně zvláštní je koncepce v produkci Petera Gelba v režii Julie Taymor z roku 1992 (známe ji asi nejspíše z koncipování filmu Frída o malířce Fridě Kahlo). Tato verze Oidipa se mi jeví jako interkulturní mix a japonská tradice se zvláštním pojetím smrti dodává tématu neosobní drsnost.
Od manýristické suverenity k deklamaci strachu
Je škoda, že v Litomyšli nebyla zvolena alespoň částečná stylizace a kostýmování, nicméně pěvci – zejména Paul Appleby v roli Oidipa a Ester Pavlů jako Iokasta drželi potřebnou sošnost, obřadnost a střídmost, ale výmluvnost gest.
Hudebním ztvárněním provedení zapadlo do střízlivého středu, který je blízký našemu vnímání tématu. Možná, když zhlédnete japonskou verzi a Passoliniho slavný film před představením jako já, ještě se tento dojem zesílí.
Je obvykle zvykem, že vypravěč recituje text ve srozumitelném národním jazyce (jen občas se verze neodklání od francouzské Cocteauovy verze), ale ne vždy se překládá latinský text.
Sofokles i Stravinský uvažují o látce archetypálně a symbolicky. Proti sobě stojí otevřená maskulinita Oidipa a ženská Iokastina vůle ke skrytosti a stabilitě. Oidipovo drama se včetně jeho pokání a sebepotrestání odehrává na veřejnosti, Iokasta páchá sebevraždu v ústraní. Lid – sbor vkládá magickou důvěru jak v Oidipa, protože je zbavil sfingy, tak také projevuje velký respekt k Iokastě, když se odváží objevit ve městě stiženém morem, aby sjednala klid (mnohokrát opakované Gloria sboru). V závěru projevuje lid soucit, protože pochopí skrytou roli osudu i Oidipovo pokání, nicméně věštbě se musí vyhovět.
Oidipův tenor se vyvíjí od manýristické hrdinské sebeprezentace suveréna (Ego clarissimus Oedipus, liberabo vos a peste – Já nejjasnější Oidipus vás osvobodím od moru) vysoko položeného hlasu, po rozpadající se sebeobraz v odhalující se pravdě, kdy přechází do deklamace až parlanda k lámajícímu se ztišenému hlasu („má strach“, jak říká vypravěč, „padá z výšky“, „Nesmírně se bojí“ ).
Výkon tenoristy v roli Oidipa patří k velmi obtížným nejen ve stálé hlasové exponovanosti ve vysoké poloze, ale i potřebě dobře pochopit a stylizovat zlomy v rozpadající se masce / personě vládce, nemá to vyznít psychologicky. Paul Appleby se s tím vyrovnal na obdivuhodné úrovni.
Iokastin part je více zpěvný, přirozenější, ale pohybuje se ve velkém rozsahu hlasu. Ester Pavlů patří k našim pěvkyním, které mají barevně bohatý a v rejstřících velmi vyrovnaný hlas. Zachovávala potřebnou důstojnost. Vlastně mě svým interpretačním výkonem a celkovým dojmem zaujala nejvíce. Její hlas naprosto odpovídal charakteru postavy, zbytečně nezatemňovala při pasážích o orakulu.
Švagr Kreon, který z Delf přináší předzvěst odhalení jako baryton představuje „střední“ rozumný pragmatismus. Pro věstce Theresia (Pavel Švingr) zvolil Stravinský symbolicky bas. Jeho hlas jde z hloubky pravdy. Možná je škoda, že postava Kreona a Posla byla sloučena do dvourole (Jiří Brűckler), i když to má určitou logiku, protože Kreon i Posel představují určitou neosobní vyrovnanost. Pastýř (Daniel Matoušek) je svědkem, který posouvá děj.
Hudební ztvárnění se vyvíjí. Je dobře, že se mužský sbor neredukuje, protože počáteční monumentální vstup musí a byl působivý. Postupně se orchestr stává stále více svébytným a barevným, tak jak se vyvíjí děj. I v něm se odvíjejí v polyfonii i disonancích s hojným užitím dechů různé linie. Tak, jak se opera-oratorium otevírá monumentálním rytmizovaným deklamujícím sborem, tak končí jediným hlasem, který už bez emocí uzavírá příběh konstatací tragických událostí. Přijetí osudu nemá dlouhé psychologické echo jako je tomu v romantismu.
Způsob, jakým uchopí text vypravěč, dokáže výrazově posunout celé dílo. Japonská verze je tvrdá a neosobní (vypravěčka v japonštině Kayoko Shiraishi deklamuje ve stylizaci japonského divadla), stojí spíše na straně jakési síly, jak napsal Cocteau „de l ´autre coté de la mort“ – „z druhé strany smrti“, zatímco koncepčně by měl být vypravěč spíše blízký publiku. Igor Bareš je pro tuto roli vynikající volbou. Má velmi sugestivní a podmanivý projev.
Posluchači dlouho stáli a tleskali vestoje. Odnesli si z večera mimořádný zážitek. Pro mne trochu škoda, že se nevyužilo povýšení dojmu kostýmovou verzí, eventuálně i nasvícení. I vizuálně by to vypíchlo zejména mužské postavy od pozadí orchestru.
Aktuálním poselstvím díla je i samotná zápletka, kdy osud částečně vychází z neústupné konfrontace dvou stran (zde otce a syna) a konstatace sboru, že „smrt vrší smrt“.
Smetanova Litomyšl: Oedipus Rex a Petr Popelka
28. června 2026, 19:30 hodin
II. Zámecké nádvoří, Státní zámek Litomyšl
Program
Franz Schubert: Symfonie č. 8 h moll „Nedokončená“, D 759
Igor Stravinskij: Oidipus Rex – Opera-oratorium ve dvou dějstvích pro vypravěče, sólisty, mužský sbor a orchestr (francouzské libreto na námět Sofoklovy stejnojmenné hry napsali Jean Cocteau a Igor Stravinskij, překlad do latiny: Jean Danielou, Prolog, 1. a 2. děství, Epilog)
Účinkující
Paul Appleby – Oidipus
Ester Pavlů – Iokasta
Jiří Brűckler – Kreon a Posel
Pavel Švingr – Teiresias
Daniel Matoušek – Pastýř
Mužská část Slovenského filharmonického sboru
Adam Sedlický – sbormistr
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Petr Popelka – dirigent
