Festivalová mapa mezi krajinou, architekturou a hudbou
Smetanova Litomyšl má přímo ve svém domovském městě tolik atraktivních míst pro koncerty a představení, že by si s nimi pohodlně vystačila. Přesto je dobře, že se festival vydává i mimo město. K široce rozkročené festivalové dramaturgii další rozšíření prostor patří. Umožňuje vtáhnout do hry krajinu, architekturu, cestu a zvláštní atmosféru míst, která sama začínají spoluvytvářet smysl večera. Letos k tradičnímu „výletu“ do Nových Hradů přibyl Lovecký zámeček Karlštejn u Svratouchu. V obou případech byl zřejmý velký potenciál takové linie. Zároveň ale vyvstala i její podstatná hranice: samotné kouzlo místa ještě není totéž co přesvědčivý hudební nebo divadelní výsledek.
Staré opery v českém Versailles
Zámek v Nových Hradech u Litomyšle, často označovaný jako české Versailles, je rokokový areál s rozlehlým francouzským i anglickým parkem, muzeem bicyklů a mopedů, expozicí klobouků nebo labyrintem z tújí. Festivalový večer zde patří od roku 2012 k těm produkcím Smetanovy Litomyšle, které rozšiřují program o „starou“ operu, historicky poučenou interpretaci, zámecký rituál a společenský zážitek včetně kulinářského.
Novohradská stagiona přitom už má za sebou pozoruhodnou řadu zajímavých inscenací. Samostatná festivalová linie zaměřená na „starou“ operu zahrnuje Purcellovu Královnu víl, Scarlattiho Armidu, Rameauova Pygmaliona, Míčovu gratulační operu Operosa terni Colossi Moles/Usilovná stavba tří kolosů, Händelovu serenatu Aci, Galatea e Polifemo, Caldarovu Lásku nezná hranic, Gluckova Parida a Helenu, Tři Ariadny, Vivaldiho operu Il Farnace, Pergolesiho Služku paní v kombinaci s Loosovou Českou operou o komínku, Bendův Vesnický trh a Salieriho Prima la musica e poi le parole.
Novohradský zámek v péči rodiny Kučerových otevírá příležitost zapojit celý areál, protože vedle samotné zámecké architektury působí kompozicí zahrad, květinovými i vodními zákoutími, průhledy i výhledy. Navíc tu mají i praktickou variantu pro nepříznivé počasí: divadlo na půdě v barokní sýpce. U starých nástrojů může být kvůli akustice, ladění i soustředění dokonce vhodnější než plenér. V tom všem spočívá kouzlo, ale i riziko novohradského formátu. Když se prostor opravdu rozehraje, vznikají nezapomenutelné večery. Zejména v roce 2021 se to podařilo Magdaleně Švecové i v dramaturgicky mimořádném večeru Třikrát Ariadna, když vedeni „Ariadninou nití“ diváci postupně putovali za Monteverdiho Nářkem Ariadny, který zazněl z umělého ostrůvku na leknínovém jezírku, za melodramem Ariadna na Naxu Jiřího Antonína Bendy v přírodním amfiteátru a operou Bohuslava Martinů Ariadna v podkrovním divadle ve špýcharu (s Kateřinou Kněžíkovou v titulní roli).
Slepota, tajemství a vídeňský singspiel
Letos byl večer se souborem Musica Florea pod vedením dirigenta Marka Štryncla a režiséra Tomáše Hanzlíka konvenčnější. Začal při vstupu do zámku ouverturou k Jírovcovu Rytíři Odalinskému aneb Nevinná pomsta vraždy. Uvnitř zámku pokračoval Notturnem pro flétnu, violu a kytaru a obrozeneckými písněmi, které se během hostiny změnily v pouhou společenskou kulisu. V zeleninové zahradě zazněly árie z Lékaře očního a píseň Kde domov můj v originální instrumentaci. Průvodní slovo Tomáše Hanzlíka mohlo být užitečnou přípravou, ale mezi zeleninovými záhony a cinkáním skleniček a talířků mu nebylo téměř rozumět. Pak už se publikum – při představení 18. června 2026 – přesunulo do zeleného divadla na inscenaci Lékař oční, zkrácené verze zpěvohry o dvou jednáních v českém překladu Josefa Krasoslava Chmelenského podle libreta Emanuela Veitha.
Vojtěch Matyáš Jírovec (1763–1850), v německé verzi jména Adalbert Gyrowetz, je mimo jiné autorem třicítky oper a singspielů, více než 40 baletů, pantomim a divertissement, patřil k autorům, jejichž hudba se pohybovala v přehledném světě vídeňského klasicismu, singspielu, zpěvné melodiky a smyslu pro divadelní situaci. Pro Teatro alla Scala v Miláně zkomponoval v roce 1818 úspěšnou operu buffu Il finto Stanislao/Falešný Stanislav na libreto Giovanniho Schmidta – zatímco na toto libreto přepracované Felicem Romanim vytvořil v roce 1840 svůj největší divadelní propadák Giuseppe Verdi (Un giorno di regno/Jeden den králem).
Lékař oční, původně Der Augenarzt z roku 1811 dobře vystihuje dobu, v níž se věda a medicína stávaly tématem veřejné fascinace. Zvlášť možnost vrátit slepému zrak působila téměř jako zázrak. V opeře se z tohoto motivu stává směs osvícenské víry v pokrok, sentimentu, rodinných tajemství, milostných komplikací a komických situací. O oblibě Jírovcova Lékaře očního svědčí po vídeňské premiéře nejen množství dalších uvedení po celé Evropě, ale i řada úprav pro různé nástrojové kombinace.
Hrabě Kamenský (Michal Marhold/bas) se vrací na své panství, které mezi tím svědomitě spravoval zámecký klíčník Ježek (Vincenc Ignác Novotný/tenor). Vojenský lékař Horský (Ondřej Benek/tenor) přichází s možností navrátit zrak dvěma mladým lidem (Veronika Hajič Vojířová v roli Filipa/soprán a Eliška Minářová jako Vilemína/soprán), sirotkům žijícím nedaleko v rodině pastora (pastor/bas Jiří Poláček, jeho choť/soprán Helena Kalambová, jejich dcera Marie/soprán Hana Holodňáková). Příprava na lékařský zákrok spustí řetězec odhalení rodinných tajemství, starých závazků a citových pout. Propletenec nedorozumění, komických i dojemných situací vyústí ve šťastný konec, jak se na vídeňský singspiel sluší.
Když krásné prostředí nestačí
Inscenaci Jírovcova Lékaře očního uvedl soubor Musica Florea už několikrát v roce 2023: na festivalu Barokowe Eksploracje v polské Szczawnici, v rámci olomouckého festivalu Baroko, na své letní stagioně na nádvoří HAMU či na chrudimské Letní barokní scéně.
Režisér a scénograf Tomáš Hanzlík v olomouckém programu k této inscenaci vysvětloval, že pro co nejvěrnější iluzi nálady biedermeieru použil nástěnné malby Josefa Matěje Navrátila, českého malíře a dekoratéra té doby. A upřesnil, že herecký projev stylizoval na základě dobových svědectví, obrazové ikonografie a četných scénických poznámek v libretu.
Při představení v Nových Hradech 18. června 2026 se inscenace hrála v přírodním divadle. Amfiteátr sevřený vysokými stěnami z tisů, večerní šero přecházející v umělé nasvícení a silueta špýcharu v průhledu vytvářejí obraz, který působí téměř pohádkově. K tomu postavy ve výrazně barevných kostýmech, klíčník Ježek s rozcuchanou kšticí a vycpanými kalhotami, slepé dívky s tmavými brýlemi, závěrečný malý ohňostroj.
Jenže bez kontextu Navrátilových maleb se Hanzlíkova režie ocitala ve vzduchoprázdnu. Působila jako obecná komediální stylizace než přesněji vypracovaný divadelní jazyk. Objevovaly se odkazy k popisné barokní gestice, vedle ní grimasy, pózy, situační gagy a jarmareční nadsázka. Největší tah měla komická figura klíčníka Ježka, která vnesla do inscenace energii grotesky.
Ani hudební nastudování nemělo jiskru, jak ji mnohdy známe z letních produkcí souboru Musica Florea a Collegium Floreum v replice barokního divadla Theatrum Floreum na nádvoří HAMU. Těžko odhadnout, nakolik mělo přírodní divadlo a jeho zvukové limity vliv na to, že interpretace Jírovcovy opery zůstávala nedotažená. Její lehkost, zpěvnost a divadelní funkčnost potřebují pružnější rytmus, zřetelnější artikulaci a ostřejší rozlišení mezi sentimentem, komikou a ansámblovou živostí. Akustika plenéru nepomáhala sólistům rozvinout detaily svých partů a mluvné slovo působilo afektovaně.
Ve výše uvedeném kontextu novohradských inscenací – a také ve srovnání s dalšími festivaly, které se „staré“ opeře systematicky věnují, zejména Hudebním festivalem Znojmo a olomouckým Barokem – letošní uvedení Lékaře očního zůstalo spíše ve stínu samotného zážitku z novohradského zámeckého areálu.
Karlštejnské putování za podobami lásky
Jinou atmosféru nabídl Lovecký zámeček Karlštejn u Svratouchu, v krajině Žďárských vrchů, vystavěný v letech 1770–1775 rodinou Kinských a v letech 2014–2020 citlivě rekonstruovaný. Pro komorní koncert Středověké milostné písně to bylo prostředí na první pohled vhodné: nikoli velkolepé, ale soustředěné, intimní.
Koncert nesl název Středověké milostné písně s upřesněním: Oriens – Occidens, Cesta srdce od úsvitu k soumraku. Barbora Kabátková ho vystavěla jako putování od Persie a Turecka přes Balkán, střední Evropu, Itálii a Španělsko až k okcitánským trubadúrům a francouzským truvérům. Program zároveň sledoval různé podoby lásky: od pozemské touhy a loučení přes dvorskou lyriku až po duchovní vytržení, Píseň písní a mariánskou úctu.
Právě tato dramaturgie byla největší předností večera. Nepůsobila jako muzeální přehlídka středověkých rarit, ale jako připomenutí, že globalizace není „vynálezem“ 20. století: i ve středověku putovaly mezi dvory, kláštery, městy, rukopisy a kulturními okruhy motivy, melodické modely, textové obrazy i instrumentální postupy. Sefardská píseň této komunity v Sarajevu, německé intavolatury, italské Trecento, Cantigas de Santa Maria z kastilského dvora Alfonse X. Moudrého i závěrečná francouzská estampie tak nevytvářely nahodilý sled, ale pestrou cestu za proměnami milostného tématu.
Hlas, harfa, organetto a clavisymbalum
Volba interpretek byla velmi šťastná. Barbora Kabátková se staré hudbě věnuje dlouhodobě, hraje na středověké harfy a psalterium a spolupracuje s předními soubory staré hudby. Na Karlštejně zpívala s přirozenou deklamací, čistou linií a soustředěnou vnitřní energií. Její průvodní slovo (při koncertě od 17:00 hodin) bylo věcné a pomáhalo publiku orientovat se v geografii i stylu programu, aniž by koncert zbytečně zatěžovalo výkladem.
Kristýna Kosíková doplnila Barboru Kabátkovou hrou na clavisymbalo, předchůdce cembala bez tlumítek, takže rozezvučené struny znějí dlouho, a na organetto – malý přenosný varhanní nástroj, který má hráč položený na klíně, případně na stole a jednou rukou ovládá klaviaturu, druhou měch. Organetto se stalo i vizuálním „magnetem“ koncertu – škoda, že ho Kosíková neměla natočené tak, aby publikum lépe vidělo levou ruku, která obsluhovala měch. U tak vzácně vídaného nástroje by to nebyla drobnost, ale součást zážitku.
Provedení bylo velmi kultivované. Neusilovalo o efektní archaizující patinu ani o teatrální exotičnost. Síla večera spočívala v jemné barevnosti, v blízkosti hlasu a nástrojů a v soustředění na drobné proměny rytmu, modu, výrazu a textové pointy. Komorní sál loveckého zámečku s obrazy, dřevěným obložením a loveckou ikonografií nepůsobil jako dekorace, ale jako přirozený rámec pro hudbu, která sama vznikala z kultury paměti, reprezentace a putování.
O to víc mrzela absence textů a českých překladů. V Karlštejně samozřejmě nepřicházely v úvahu titulky. Právě proto měly být originální texty s českými překlady součástí programu. U repertoáru, kde slovo, obraz a hudební gesto tvoří jeden celek, nestačí jen obecné dramaturgické uvedení. Barbora Kabátková svým komentářem mnohé vysvětlila, ale nemohla nahradit možnost sledovat text písní přímo. U festivalů a souborů zaměřených na starou hudbu – od Letních slavností staré hudby po Collegium 1704 – je takový servis publiku běžným standardem.
Potenciál, který stojí za další rozvíjení
Obě festivalové produkce mimo Litomyšl potvrdily, že tato linie má smysl. Nové Hrady nabízejí výjimečný areál, silnou hostitelskou atmosféru a možnost uvádět operní rarity jako skutečné festivalové události. Letos z toho vznikl večer vizuálně působivý, ale hudebně a stylově nedotažený. Karlštejn naopak ukázal, že i komorní koncert může mít váhu festivalového objevu, když se spojí promyšlená dramaturgie, přesné interpretky a prostor, který hudbu nepohlcuje, ale otevírá.
Smetanova Litomyšl 2026: Večer na zámku v Nových Hradech
18. června 2026, 20:00 hodin
Zámek Nové Hrady
Program večera:
Vojtěch Matyáš Jírovec: Rytíř Odalinský aneb Nevinná pomsta vraždy, ouvertura
Vojtěch Matyáš Jírovec: Notturno pro flétnu, violu a kytaru G dur
Vojtěch Matyáš Jírovec: Obrozenecké písně
Vojtěch Matyáš Jírovec: Lékař oční, árie z opery
Kde domov můj – v originální instrumentaci
Vojtěch Matyáš Jírovec: Lékař oční
Osoby a obsazení:‚
Hrabě Kamenský, vlastník statku Skalky – Michal Marhold
Horský, vojenský lékař – Ondřej Benek
Pastor Volný – Jiří Poláček
Ludmila, jeho choť – Helena Kalambová
Marie, jejich dcera – Hana Holodňáková
Filip, jejich svěřenec – Veronika Hajič Vojířová
Vilemína, jejich svěřenkyně – Eliška Minářová
Ježek, zámecký klíčník – Vincenc Ignác Novotný
Collegium Floreum
Musica Florea
Marek Štryncl – dirigent
Tomáš Hanzlík – režie, scéna
Smetanova Litomyšl 2026: Středověké milostné písně
28. června 2026, 17:00 hodin
Lovecký zámeček Karlštejn
Program
Oriens – Occidens. Cesta srdce od úsvitu k soumraku
Naqsh Dar Bazm-e Del (Persie, ca 1500)
Istanpitta Belicha (Itálie, 14. století)
A la una yo nací (Sarajevo – sefardská tradice)
Cantio Flos florum – Que est ista (Čechy, ca 1400)
Leich Otep myrrhy (Čechy, 14. století)
Redeuntes in Re (Buxheimer Orgelbuch, ca 1460)
Mit ganczem willen (Lochamer Liederbuch, ca 1450)
Walther von der Vogelweide: Under den Linden
Lucente stella (Codex Rossi, 14. století)
Jacobo da Bologna: Aquil’altera
Su la rivera (Codex Rossi, 14. století)
Lamento di Tristano – La Rotta (Itálie, 14. století)
Francesco Landini: Gram piant’agli occhi
La dolçe sere (Codex Faenza, 15. století)
Prosa Ave stella matutina (?, 15. století)
Cantiga Rosa das Rosas (Cantigas de Santa Maria, Kastílie, 13. století)
Cantiga Que por al non devess (Cantigas de Santa Maria, Kastílie, 13. století)
Guiraut Riquier: Humils forfaitz
Se la face ay (Intavolatura chansonu G. Dufay, Buxheimer Orgelbuch, ca 1460)
Jehan de Lescurel: Amour que vous ai meffait?
La Septime Estampie Real (Le Chansonnier du Roi, 13. století)
Účinkující
Barbora Kabátková – zpěv, gotická harfa
Kristýna Kosíková – organetto, clavisymbalum
