Vraťme se úplně na začátek. Jaké bylo vaše první zásadní setkání s hudbou v Íránu?
V Íránu jsem žil do čtrnácti let. Setar jsem poprvé uslyšel na koncertě, když mi bylo jedenáct. Okamžitě jsem k němu pocítil velmi silné pouto a chtěl se na něj naučit hrát. Rodiče mě v tom naštěstí podpořili, sehnali mi nástroj a už následující týden jsem začal docházet na lekce přímo k hudebníkovi, kterého jsem viděl na pódiu. Od první chvíle mezi mnou a setarem vzniklo hluboké spojení, téměř milostné. Jako dospívající jsem trávil celé hodiny hraním a také skládáním.
Učil jste se tehdy z not, nebo tradičním způsobem, tedy napodobováním učitele?
Perská hudba je klasickou hudební tradicí, po staletí se předávala především ústně, z učitele na žáka prostřednictvím poslechu a nápodoby. Stejně probíhaly i moje lekce. Učitel mi zadal skladbu, já ji cvičil, ale pokaždé jsem měl potřebu jít ještě o něco dál. Když jsem ji hrál mnoho hodin, začal jsem převracet fráze, měnit jejich pořadí nebo proměňovat celkovou formu. Tvořivost pro mě nebyla něčím, co přicházelo až později, byla přítomná už v samotném způsobu, jakým jsem se hudbu učil.
Když jste se ve čtrnácti letech přestěhoval do Kanady, připadal vám západní způsob výuky založený na notovém zápisu zvláštní?
Do Kanady jsme se přestěhovali, když mi bylo čtrnáct. Byl jsem tedy ještě velmi mladý a všechno teprve objevoval, nehodnotil jsem to. Vlastně objevuji nové věci dodnes. Je to nekončící proces. V Montrealu jsem ve studiu setaru pokračoval převážně sám, zároveň jsem se však začal učit na klasické housle a rychle se zdokonalil ve čtení not. Hudební zápis jsem nicméně znal už z Íránu. Přestože základ perské výuky spočívá v ústním předávání, západní notace se dnes používá i tam, například u etud a technických cvičení. Už tehdy jsem se tedy pohyboval mezi dvěma světy.
Předával jste tuto tradici později také vlastním žákům?
Ano. Po deseti nebo patnácti letech studia jsem začal sám vyučovat a přinášelo mi to velkou radost. Postupně mě však koncertní programy a turné natolik časově vytížily, že už jsem ve výuce nezvládal pokračovat tak, jak bych si představoval.
Vyrůstal jste v hudební rodině? A jaké místo má hudba ve vaší domácnosti?
Moji rodiče byli velcí milovníci hudby. Sami na žádný nástroj nehráli, ale poslouchali ji, a nás děti podporovali. Můj bratr je vynikající perkusionista a mnoho let jsme spolu také vystupovali. Hudba je přítomná i v mé vlastní rodině. Kdykoli jsem doma, cvičím a pracuji na nových věcech. Moje žena je amatérská hudebnice, hraje na violoncello, klavír a zpívá ve sboru. Také naše tři děti se učily na různé nástroje, nikdy jsme je však do cvičení nenutili. Chtěl jsem, aby si k hudbě uchovaly vztah založený na radosti a vášni, nikoli na povinnosti. Hudba může být nejlepším přítelem člověka na celý život, pokud vztah k ní zůstane důvěrný a opravdový. Přílišný tlak jej naopak může poškodit. Jsem šťastný, že v naší rodině přetrvává hluboká radost z hraní i z poslechu.
Podle toho, jak o hudbě mluvíte, si vás ani nedokážu představit jako rodiče, který děti nutí cvičit. Scházíte se doma také ke společnému improvizování?
Čas od času ano. Děti jsou už ale dospělejší a mají vlastní životy a program a já jsem posledních deset let trávil téměř nepřetržitě na cestách. Chvíle, kdy jsme všichni spolu, jsou proto o to vzácnější. Někdy se dlouho nevidíme, zůstáváme však spojeni v myšlenkách.
K programu věnovanému Kryštofu Harantovi se nyní vracíte. Začali jste jej připravovat v době pandemie. Jak tato mimořádná situace ovlivnila jeho vznik?
První provedení se uskutečnilo během pandemie a byl to nádherný, ale zároveň velmi zvláštní zážitek. Naštěstí jsme se ještě před vypuknutím pandemie stihli setkat při úvodní rezidenci v Praze. S Vojtěchem Semerádem jsme pak pokračovali v práci prostřednictvím telefonátů, zpráv a videohovorů. Když pak nastal čas, abychom se všichni, hudebníci a zpěváci, potkali naživo, Pražské jaro dokázalo malý zázrak – zařídilo, abychom mohli přicestovat jako takzvaní pracovníci v nezbytných profesích. Z Kanady jsme letěli téměř prázdným letadlem, v němž s námi cestovalo jen několik lékařů a zdravotních sester. V Praze jsme podstupovali testy téměř každé dva dny, abychom mohli bezpečně pracovat. Nakonec jsme se sešli, dokončili program a pořídili záznam bez publika. Bylo téměř magické uvádět dílo inspirované cestou, kterou Kryštof Harant podnikl před více než čtyřmi sty lety, a sami přitom překonávat nejrůznější překážky, abychom se vůbec dostali na místo koncertu. Tato zkušenost projekt ještě posílila a vytvořila mimořádné pouto mezi Constantinople a skvělými zpěváky Cappelly Mariany. Když spolu dnes vystupujeme, je to podle mě slyšet. Nejde už jen o společné hraní, ale také o poselství, které se prostřednictvím programu snažíme předávat.
Znal jste dílo Kryštofa Haranta ještě před vznikem programu?
S nápadem přišel Vojtěch, který mě pozval ke spolupráci na programu vycházejícím z Harantova života, díla a cesty do Jeruzaléma a zpět do Prahy. Téma mě okamžitě fascinovalo, ačkoli jsem o tomto českém šlechtici předtím nic nevěděl. Brzy jsem našel rozsáhlý anglický překlad jeho cestopisu a také velmi dobrý francouzský překlad části věnované Egyptu. Studoval jsem jeho texty i dochovanou hudbu, včetně mše a několika dalších skladeb. Rychle mi bylo jasné, že šlo o mimořádnou renesanční osobnost – šlechtice, skladatele, cestovatele a myslitele, jehož život je až neuvěřitelně inspirativní. Bylo pro mě ctí se jím zabývat a vytvořit mu hudební poctu. Stejně podnětná byla práce s Vojtěchem a Cappellou Marianou. Hledali jsme společný prostor mezi jejich polyfonií a naším modálním hudebním jazykem, tedy místo, v němž se obě tradice mohou skutečně a rovnocenně potkat. Samozřejmě zde stále zní Harantova hudba, ale slyšená prostřednictvím naší vlastní vize a interpretace. Je to náš způsob, jakým jsme ji znovu oživili.
V programu však mimo jiné zaznívají také dvě vaše vlastní skladby.
Ano. Skladbu na Háfizovu báseň, Namaz-e Sham-e Ghariban, jsem napsal přímo pro tento program jako hudební odpověď na část Credo z Harantovy mše. Vedle skladeb samých do Harantovy hudby vkládáme také kratší pasáže, které jsem složil, u nichž své jméno jako autora ani neuvádím. Jsou to nové melodie nebo drobné kompozice vznikající uvnitř jeho děl. Reagují na to, co Harant napsal, pomáhají vytvářet most mezi našimi hudebními světy.
Jak komponujete?
Často komponuji velmi intuitivně. Vezmu do rukou nástroj a začnu hrát. Někdy je během krátké chvíle hotová celá skladba. Jindy hudbu nejprve slyším nebo si ji zpívám v duchu a teprve potom ji zapíšu či nahraji. Občas se to děje bezprostředně po probuzení, takže je možné, že nápady na ni jsem získal už třeba ve snu a navázal na ně v bdělém stavu. Nemohu si tím však být jistý, protože své sny velmi rychle zapomínám. Ve skutečnosti však sním velmi často během bdění. Mám otevřené oči, ale zároveň u toho sním, a řadu těchto snů se také pokouším naplnit.
A zdá se, že se vám to opravdu daří. Spolupracoval jste někdy s Jordim Savallem? Váš přístup k hudbě se zdá být tomu jeho velmi blízký.
S Jordim Savallem jsem bohužel nikdy neměl příležitost ani čest spolupracovat. Hrál jsem s mnoha hudebníky, kteří působili nebo stále působí v jeho souborech, ale společně jsme nikdy nevystoupili. Je o několik desetiletí starší než já a pro mnoho hudebníků se stal průkopníkem a průvodcem. Já jsem jeho tvorbu objevil poměrně pozdě. Dokonce i v době, kdy jsem zakládal Constantinople, jsem o něm věděl jen málo. Teprve po několika letech mě začaly silně oslovovat jeho nahrávky. Později jsme se setkali a během turné jsem také navštěvoval jeho koncerty. Myslím, že sdílíme podobnou zvídavost vůči jiným kulturám, přicházíme k nim však z různých směrů. Jordi vychází ze západní tradice a z její perspektivy se obrací k Východu. Já pocházím z perské kultury a od počátku jsem chtěl, aby Constantinople nahlížel na Západ perskýma a východníma očima. Naše úhly pohledu nejsou protikladné, jen mají jiné výchozí body. Často jsem si říkal, že by setkání mohlo být velmi zajímavé, ale zatím k němu nedošlo.
V Česku vás nyní čeká série koncertů…
Ano, kromě Cesty do Jeruzaléma už nyní připravujeme s Vojtěchem nový projekt nazvaný Metamorphosis. Uvedeme jej v Praze krátce po třech koncertech s Harantovou hudbou. Zůstanu v Česku jako rezidenční umělec a společně doladíme premiéru. Kromě mě a Vojtěcha v projektu vystoupí také hráčka na violu da gamba Lucile Boulanger, zpěvačka a hráčka na cink Waed Bouhassoun, na oud a flétny zahraje Lambert Colson. Je to další a úplně nové setkání hudebníků a tradic, na které se velmi těším.
I my se velmi těšíme. Děkuji vám za rozhovor.
